Přesně ve vynikající tradici žurnalisticko-politického stylu, který známe u nestora polských filmových režisérů Andrzeje Wajdy od jeho filmu Popel a démant (1958) až po Muže z mramoru (1977) a do určité míry i Muže ze železa (1981), natočil Wajda poctu svému zemřelému otci, který byl jedním z několika tisíc polských armádních důstojníků, které v roce 1940 zavraždila NKVD v Katyni.

Íránská státní televize přinesla zprávy o pravidelných manévrech íránské armády, tentokrát pod názvem Velký Prorok III v Perském zálivu. Na místě nebyl žádný zahraniční novinář. Všichni pouze opsali informace íránské státní arabsky hovořící televize al-Alam TV. I íránský rozhlas. I Reuters a AFP. Od nich tuto "informaci o informaci" převzaly ostatní agentury. Včetně ČTK. A od agentur ostatní média. Cílem cvičení bylo prý nacvičování útoku proti vojenským a jadrným instalacím Izraele a proti americkým základnám a ropným instalacím v Perském zálivu. Po sílících psychologických operacích USA, hrozících útokem na Irán je to pochopitelná a symetrická , víceméně též psychologická reakce. Silová rétorika, kterou si žádný Peršan ani Arab vůči USA neodpustí. Vychloubačné prohlášení íránské státní televize informovalo o nočních zkouškách balistických raket Šaháb s doletem 2000 km, které mají "zvláštní vlastnosti".

V Praze dne 9.7.2008

Vážení a milí zelení,

po pečlivém zvažování jsem se rozhodl navrhnout předsednictvu svolat sjezd Strany zelených v termínu 5.- 7. září 2008.

Sjezd je legitimní a demokratické řešení v situaci, kdy vnitrostranické spory pronikají na veřejnost s takovou intenzitou, že strana začíná být pro voliče nečitelná, lidé nemají jistotu, kam strana směřuje a jak silný je mandát jejího vedení. Proto je sjezd důležité uskutečnit právě před volbami, aby lidé měli jistotu a věděli, jakou Stranu zelených volí. Je nutné a férové dát tento signál veřejnosti před volbami a nikoliv až po nich.

V průběhu posledních dvou let se argumenty podporující stavbu radarové základny USA v České republice pomalu rozplývaly jeden za druhým. Rozplynulo se nebezpečí hrozící od "darebáckých států", rozplynul se mýtus o tom, že základna bude ochraňovat ČR a Evropu, zjistilo se, že raketová obrana je a dlouho nejspíš bude nefunkční, protože není schopna odlišit jadernou hlavici od klamných cílů. Samozřejmě samotný radar může v rámci svého dosahu monitorovat např. zkoušky balistických raket, pohyb satelitů apod.

Mladí lékaři jsou velmi dobrými nástroji pro zkoumání lidstva. A to jak ve všeobecném smyslu, tak i v konkrétním místě a čase, protože vidí nejdrsnější stránky života. Nemocnice jsou děsivá místa, nejen proto, že lidé (pacienti i jejich příbuzní) se tam bojí, ale taky proto, že je to místo upřímnosti. Pokud máte v těle kulku, nebo v krvi kokain, neskryjete, co jste dělal. Takže mladý německý lékař Marc na praxi v nemocnici v kolumbijském městě Cali toho nutně zažije mnoho. Ale tento film, Dr. Aléman, má v sobě víc než jen dramatický příběh. Marc s dětskou tváří se hluboce zaplete do nebezpečného světa drog, gangů a vraždění. Tento film, příspěvek režiséra Toma Schreibera do hlavní soutěže v Karlových Varech, využívá šokujícím způsobem poctivě vylíčenou chudobu, smrt, zneužívání drog a strach. Účelem je sdělit význam, který je širší než malý Marc a jeho příhody v třetím světě.

Young doctors are very good vehicles for examination of humanity. Both in general or in a particular place and time, because of the fact that they see the rawest side of life. Hospitals are scary places not just because people (both patients and their loved ones) are scared, but also because it is a place of honesty. You can't hide what you have been up to with a bullet in your side or cocaine in your bloodstream. So in any case young German medical intern Marc would have seen a lot of Cali, Colombia, where he goes to get practical experience in a hospital. But the film, Dr. Aléman, is more dramatic than that. Baby-faced Marc gets deeply embroiled in a dangerous world of drugs, gangs, and murder. This, director Tom Schreiber's entry to the main competition, uses shockingly honestly portrayed poverty, death, drug use and fear to put across a meaning that is bigger than little Marc and his adventures in the 3rd world.

Michel Gondry bude asi mým nejoblíbenějším současným filmovým režisérem. Určitě je v pětici světově těch nejlepších. Ve srovnání s ostatními francouzskými filmovými tvůrci, a vlastně ve srovnání se všemi filmovými tvůrci, je tak jiskřivý a lehký, tak šarmantní a plný optimismu. A sdílí názor na svět, který je přirozený pro mne a pro mnoho jiných lidí z mé generace: realistický optimismus, nebo optimistický realismus. To je atmosféra, jíž je naplněn jeho nejslavnější film a první jeho film, který jsem kdy viděla Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Věčný svit neposkvrněné mysli, 2004). Jeho dva milenci, tak láskyplní a zamilovaní, jak nejvíc je to možné, postupně svou vzájemnou lásku ztratí a uvědomují si, že takový osud je nevyhnutelný. To je deprimující pohled na svět a na lásku -- že je to všechno marné. Ale jak na to reagují? "OK! Je to v pořádku!" Uvědomují si, že věci podléhají zkáze, že se dějí špatnosti a že láska mizí, ale že na tom nezáleží. Nakonec převládne dobro. Toto je hodnotový systém, který vznikl z cynismu, ale je také reakcí na cynismus. A je charakteristický pro naši generaci.

Michel Gondry might be my favourite contemporary director. He's definitely in the top five, anyway. As French filmmakers, and in fact all filmmakers, go, he is so light and sparkling, so charming and cheerful.. And he shares a world view that is natural to me, and to many others of my generation: realistic optimism, or optimistic realism. This is the atmosphere that pervades his most famous film, and the first one of his that I saw -- Eternal Sunshine of the Spotless Mind (2004). His two lovers, as affectionate and infatuated as they might be, gradually fall out of love and into irritation with each other, and realise that such a fate is inevitable and unavoidable. That's a grim view of the world and of love -- that it's all futile. But what do they say? "Ok! That's ok!" They realise that things can get destroyed and that bad things happen and affection sours, but it doesn't matter. The good balances it all out. This is a belief system that has risen out of cynicism, but it's also a reaction to it.. And it's characteristic of our generation.

Zajímavé nové téma se v Karlových Varech shodou okolností objevilo hned ve dvou filmech, belgicko-francouzském Vzdálená chvění (2008, režie Manuel Poutte) a německém Dr. Alemán (2008, režie Tom Schreiber). Oba filmy se zabývají kulturním rozhraním mezi Evropou a jiným světem. V obou filmech vstupují středostavovští Evropané do jiné kultury, do kultury neevropské země, a zjišťují, že situaci v jiném prostředí absolutně nezvládají. Jiné prostředí je svými zvyky pohltí, vítězí nad nimi.

Nový Zelenkův film Karamazovi je po jeho Knoflíkářích (1997) určitým zklamáním. Samozřejmě, po jedenácti letech jsou Karamazovi svým zpracováním daleko zralejší a profesionálnější, jenže Knoflíkáři byl originálnější film. Zdá se mi, že Karamazovi jsou dalším svědectvím o tom, jak mnozí současní čeští filmaři nemohou najít nosná témata ze současnosti. Film je to po technické a profesionální stránce velmi zralý, jenže co přináší nového? Je to velmi dobře realizovaná televizní inscenace divadelní hry pro pondělní večer.

Je komunismus stejné zlo jako nacismus, patří mu symetrické místo v historické paměti i v aktuální politice?

Signatáři pražské deklarace Svědomí Evropy a komunismus se domnívají, že ano. Následující text oslovuje předního signatáře této výzvy a pokouší se o shrnutí protiargumentů.

Nemohu jinak než konstatovat, že dnešní den je dnem národní hanby, protože podepsaná smlouva o umístění základny Národní protiraketové obrany Spojených států amerických na území České republiky je nejhlubším a nejhrubším zásahem do státní suverenity České republiky od roku 1990. Je zároveň i štěpícím klínem do integrující se Evropy.

Deal - obchod. Tak nazývají podpis smlouvy o umístění amerického radaru EBR v Brdech shodně západní i ruští analytici. Podle generála Bužinského, který přijel do Česka na pozvání stínového ministra obrany Petra Hulinského (ČSSD), mohou být "antirakety" v Polsku hravě nahrazeny jinými nosiči, tentokrát už s mnohačetnými hlavicemi. Představitel ruské generality tak nyní potvrzuje informaci Britských listů z roku 2006, že budovaná sila jsou určená pro rakety "dvojího užití" - modifikované ICBM Minuteman II či Peacekeper MX.

Před několika lety jsem se dostal do databáze jedné nejmenované společnosti zprostředkovávající obchody s akciemi a investice. Díky tomu se mi občas ozývá některý z jejich snaživých pracovníků s nabídkou na to abych jejím prostřednictvím utratil či spíše ztratil své peníze. Nikdy jsem tak neučinil a zatím jsem nelitoval.

Poslední nabídku na koupi mi předložili v druhé polovině června letošního roku. Mladík s vemlouvavým hlasem mi nabízel ke koupi akcie těžařské společnosti NWR. Se slovy, že když byly uváděny na burzu, tak se od nich moc neočekávalo. Nicméně od té doby (za necelé dva měsíce) jejich hodnota stoupla o více než dvacet procent.

Liga lidských práv vítá dnešní rozhodnutí Městského sodu v Praze, podle nějž se ministerstvo vnitra musí omluvit dvěma účastníkům taneční oslavy CzechTek, která se konala v roce 2005 u Mlýnce na Tachovsku. Podle rozhodnutí soudu musí ministerstvo zaplatit prvému 10.000 a druhému 20.000 korun za protiprávní zásah policie.

Rozhovor s Jiřím X. Doležalem byl zároveň rozhovorem s Janem Tamášem z iniciativy Ne základnám. Neuvěřitelná moderátorka ČT trvala čtyřikrát na tom, aby jí Jan Tamáš řekl, na které jídlo se těšil. Když jí Jan Tamáš odvětil, že je to podružná otázka, moderátorka ho se stupidní arogancí poučila, aby nehodnotil její otázky a odpověděl. Čtyřikrát! Jiří X. Doležal neměl se zodpovězením této skutečně závažné otázky problém, těší na jatýrka. V rámci diskurzu nastaveného Českou televizí tedy uspěl.

Rozhovor s vicepremiérem Martinem Bursíkem (MB) bezprostředně po podpisu smlouvy o radaru

Ivan Větvička: Pane vicepremiére, podporujete stavbu amerického radaru v Brdech. Není to v rozporu se samotnou podstatou existence Zelených?

Přestože v lednu osvobodil Nejvyšší soud Máriu Brodskou (59 let) a rozhodl, že pěstování konopí pro samoléčení není možno považovat za zločin, další obžalovaná stojí dnes před soudem. Ing. Libuše Bryndová, bývalá expertka Evropské komise v programu TACIT-PHARE, překladatelka a publicistka, je obžalována z nedovoleného přechovávání a výroby omamných látek jen proto, že vypěstovala konopí s obsahem 0,8-1,7% účinné látky určené na konopné máslo, masti a drť na koupel, obsahující celkem 26 g THC (sic!). Soudní stání se bude konat 9. 7. 2008 od 12:30 hodin v jednací síni č. dv. 258/II. poschodí, okr. soud v Táboře, trest. odd., kpt. Jaroše 1851.

Jako voliči ODS mi není lhostejné, v jakém povážlivě křehkém zdravotním stavu a duševním rozpoložení se v posledních měsících nachází i mnou ve volbách volený nejvyšší činovník MZd ČR, ministr zdravotnictví ČR MUDr. Tomáš JULÍNEK. Fantasmagorický obraz Fantomase české politiky přiostřují média, opoziční poslanci a úhlavní nepřátelé - klubko zmijí KubkoRath a tu více či méně nerudného hromotluka velkopansky poučují, co dělá správně a co ne. Protože chci, aby můj volený politik vydržel co nejdéle ve funkci a vyhnul se obezitě, vysokému tlaku, cukrovce, chronickému alkoholismu a stihomamu, jako jeho výsostný volič se mu pokusím ukázat cestu z neosvětleného konce zdravotnického tunelu, píše soukromý gynekolog MUDr. Hynek Hlavenka.

Naši biotronici zkoumali pohyb chodců na Václaváku. Určovali zde negativní a pozitivní zóny, a hledali posvátná místa, kde by se případně nalézaly nějaké duchovní či zlaté poklady. Snímali pohyb chodců kamerou a když záznam zrychlili, vyjevily se jim silokřivky chodců, které vymezovaly hledaná místa.

Mnozí si jistě pamatují onu slavnou sentenci. Otevřu noviny-Lenin, otevřu rádio-Lenin, otevřu televizi – Lenin. Mám doma konzervu - bojím se ji otevřít... snad to byl populární smutný muž let šedesátých, snad je vtip ještě starší, tak jak už to u vtipů bývá. V každém případě dnes se bojím otevřít cokoliv včetně deklu od záchodu a vlastního poklopce, abych si nešáhl na radar... je opravdu všude.

Nemohu se při tom ubránit poznámce, že radar vůbec neplní roli nějakého technického zařízení, které má sloužit k tomu či k onomu. Jde výhradně o symbol loajality a naší příslušnosti k určitému mocenskému vlivu. Koule lásky k USA.

Teze o tom, že demokracie a bezpečnost se jaksi nemají rády, že jedna potlačuje druhou nebo dokonce, že si musíme vybrat, zda tu či onu, je v současné době velice frekventovaná a pohříchu je podle ní v praxi stále častěji postupováno. Stále více je tento rozpor brán jako něco automatického. Postavit bezpečnost proti demokracii je nejen mimořádně nepřesné a zavádějící, ale bohužel i velice nebezpečné a nedemokratické a co je vůbec nejhorší: opravdu, ale opravdu to hodně vynáší...

Spolu s autorem si kladu stejnou otázku na téma proč 65% dnešní populace Č.R. nechce na našem území radar cizí mocnosti. Kdy se vzájemný vztah obou našich zemí v oficiální politice změnil. Kdy se sympatie mnohých u nás k U.S.A. začaly posouvat do mínusu. Táži se kdy bylo ve vztahu k Československu U.S.A. jednáno podobně jako dnes, na počátku třetího tisíciletí z pozice velmoci a v bezvědomí možných následků. Jdu v časové ose historie naší země zpět a ocitám se až období r.1943. Válečné úsilí spojenců proti Hitlerovu Wehrmachtu na mnoha místech světových front vázla. Spojenci seznali, že k poražení nacistického Německa a jeho spojenců sami nestačí. Dostatek zdrojů byl jen jedním předpokladem možného úspěchu.Scházel jim lidský materiál v počtech milionů dosud žijících lidských bytostí někde jinde.

Vzpomínkový večer na Miroslava Holuba se uskuteční v Salmovské literární kavárně (Salmovská 16, Praha 2) v neděli 13.7.2008 v 19:30.

Červencový program Salmovské literární kavárny ZDE

Brzy po tzv. sametové revoluci na konci roku 1989 prohlásil náš nový prezident Václav Havel mimo jiné i to, že se zánikem Varšavské smlouvy jako vojenského paktu zemí bývalého východního bloku v čele se Sovětským svazem by zároveň mělo zároveň zaniknout i NATO. Postupem času ovšem naše bývalá hlava státu prokázala velmi značnou flexibilitu svých názorů a z antimilitaristy se stal hlasitý propagátor vstupu České republiky do NATO.

Z častých rozhovorů se studenty a studentkami českých vysokých škol během mých pravidelných vyučovacích pobytů každé jaro v ČR v rámci programu EU Erasmus/Socrates a z diskusí ve vysokoškolských seminářích jsem nabyl dojmu, že mladé ženy v České republice nutně dříve nebo později udělají revoluci. Mnohé z nich jsou totiž daleko vnímavější, otevřenější, citlivější a inteligentnější než jejich kolegové mužského pohlaví stejného věku, kteří kolem dvaceti setrvávají stále ještě v chlapectví a většinou dost silné infantilitě. (To se pak v pozdějším věku u nich zřejmě rovnou převrátí v autoritativní, patriarchální otcovství, někdy provázené brutalitou, které skrývá slabost -- zřejmě víceméně tak, jak to zaznamenává většina českých hraných filmů, vzniklých po roce 1989.)

Formálně a stylisticky se Gympl (2007, Česká republika) nevymyká z kánonu docela běžných současných českých filmů -- filmově tedy nepřináší nic nového, tvůrčím způsobem objevného. Jako by se čeští filmoví tvůrci obávali vytvořit dílo, které by bylo umělecky náročné -- české "plebejské" publikum by na ně nešlo? "Musíme točit v přijatelných, konvenčních parametrech." ? O to víc je zajímavé, jak i ve Vorlově snímku Gympl znovu, jako už v mnoha českých filmech z poslední doby, vypovídá o současnosti příběh.

Překvapivě pomalou, až nudnou expozici má nejnovější Hřebejkův film Medvídek. Konečně, až tak po půlhodině, se v něm začínáme dozvídat, o co jde. Podobně jako třeba v Horem pádem či v Krásce v nesnázích splétají Hřebejk a Jarchovský dohromady několik narativů. Hrdiny jsou dnešní čtyřicátníci, příslušníci Hřebejkovy generace. Je tomu, jako by Hřebejk s Jarchovským před začátkem práce na scénáři uvažovali o tom, co jako téma jejich filmu nejvíc potáhne. A pohledem kolem sebe, kdy asi viděli rozpadlé manželské vztahy své mediálně establishmentové, pražské, postkomunistické generace, usoudili, že nejdůležitější v této, jejich fázi života je právě manželské partnerství a jeho krize. (Je tomu skutečně tak? Nic jiného tito lidé ze své země asi neznají, anebo to nepovažují za dostatečné nosné jako námět pro film.)

Slyšela jsem toho tolik o Balabanově nejnovějším filmu Gruz 200 (Náklad 200, Rusko 2007). Četla jsem o něm asi před rokem v ruské verzi týdeníku Newsweek, ještě před tím, než tento film přišel do kin. A všichni, opravdu všichni hovořili o tom, jak je ten film tak plný násilí a tak děsný, jak prý mohl někdo vůbec něco takového natočit, a kromě toho, vždyť to vůbec není pravda! Ten film ukazuje Rusko jako svět nočních můr, to přece není možné, aby si lidi o nás něco takového pak mysleli!

Než nad tím zvednete obočí, ten argument je pravdivý. Rusko není tak strašné, jak strašný je svět, který vytvořil Balabanov v tomto filmu. I když... ten film je založen na skutečných událostech.

I had heard so much about Balabanov's most recent film, Gruz 200 (Náklad 200, Russia 2007. I read about it in Russian Newsweek about a year ago, even before it was released. And everyone, everywhere just talked about how it was so violent and so horrific, how could someone make a film like that, furthermore it's not true! It shows Russia as a nightmare world, we can't have people think that about us! Before you raise your eyebrows, it's true. Russia is not nearly as terrible as the world that Balabanov created in this film. Though... in fact the film was based on real events...

Tu knihu, která vznikla během marného, čtyři roky trvajícího boje českých občanů proti zpupnosti vlád České republiky, věnují autoři všem, kteří jsou odsouzeni bydlet v Brdech. Tu knihu věnují autoři všem, kteří v protestech proti stavbě amerického radaru vytrvali až dodnes i těm, kteří si řekli, že "tam nahoře to rozhodnou zase - bez nás" a rezignovali na zodpovědnost svých politiků ještě dřív, než je definitivně rozhodnuto. Tu knihu věnovali autoři zejména těm, kteří i nadále chtějí být nikoliv poddanými nějaké velmoci (ať z východu či ze západu), ale i nadále hrdými občany hrdého státu uprostřed hrdé, ale moudré Evropy s hrdou, moudrou a svým občanům odpovědnou vládou. Tu knihu věnovali autoři občanům žijícím v České republice i občanům Spojených států amerických padlým ve válkách pod falešnými záminkami v různých džunglích, stepích a pouštích světa . Protože válka proti lidem se nedá vyhrát arogancí ani radary a raketami. Mír se nedá přinést v pumovnicích strategických bombardérů.

Tu knihu věnují autoři Condoleeze Rice na památku na Českou republiku.

Společně proti základně - plné znění knihy PDF

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco pod 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2008 přispělo celkem 179 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 43 396.14 Kč, příjem z reklamy byl v květnu 2008 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 5. 2008 částku 273 143.85 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,187.93 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.