Ale hlavním důvodem, proč si myslím, že mladé ženy v ČR jsou na pokraji revoluce, je to, že ony žijí v moderním rovnoprávném světě jednadvacátého století, v němž mají kontakty s prostředím mimo Českou republiku; jejich kolegové stejného a staršího věku jsou však většinou dosud zaseklí kdesi na začátku století dvacátého, kdy jsou zvyklí, že se o ně matka a pak poslušná manželka starala a všechny ženy kolem nich je poslouchaly na slovo. Dnešní české mladé ženy si uvědomují, že jsou vnímavější a bystřejší než jejich mužští kolegové -- už prostě proto, že si rychle, intuitivně a podprahově všímají mnoha věcí, které muži prostě nevidí -- avšak přežívají v ČR v situaci velké nerovnoprávnosti. Vyvolává to u nich silnou frustraci, která dříve nebo později vyústí v revoluci -- muži nebudou vědět, co se to najednou děje, protože tu obrovskou mezeru mezi moderní mentalitou mladých žen a zastaralou mentalitou mužů vůbec nevnímají. Dosud žijí v životě, v němž se domnívají, že jeho podmínky a hodnoty určují oni.

Režisérka Michaela Pavlátová má velkou šanci stát se mluvčím této mladé, frustrované ženské generace v dnešní České republice. Když to říkám, neshazuji její nejnovější film Děti noci (Česká republika, 2008) na úroveň nějaké propagandistické feministické agitky. Pavlátová prokázala neobyčejnou citlivost už ve svém celovečerním debutu Nevěrné hry (2003), který líčil svět také z hlediska mladé ženy, frustrované necitlivostí současného světa, i když končil (stejně jako vlastně končí i Děti noci) víceméně smírně. Oba filmy, Nevěrné hry i Děti noci, mají mnoho společného; Děti noci jsou však výraznější, podstatně zralejší a realizované o hodně sebejistějším rukopisem.

Hrdinkou filmu Děti noci je mladá dívka Ofka, která podle katalogu z Karlových Varů "propadla zvláštní letargii: zatímco většina jejích spolužáků ze školy pokračuje ve studiu, ona odmítá opustit šalebné pohodlí dětství, jež se však rychle začíná měnit v dusnou past." Troufám si z katalogem polemizovat: tak to není.U Ofky se snoubí normální, očekávaný zmatek mladého člověka, který kolem dvaceti neví, co si počne se životem (mnozí se to nedovědí nikdy) s velmi citlivým a pronikavým vnímáním světa kolem sebe. Je frustrována. Vidí ho právem jako nepřijatelný a nepřátelský, avšak má pocit, že nemá asi vůbec smyslu o tom mluvit. Vždyť není s kým. Film je s pozoruhodnou sensitivitou nasnímán v pražské donedávna dělnické čtvrti Karlín, která se svými skladišti, polorozbořenými baráky a staveništěm stává velmi přesvědčivou metaforou neuspokojivého světa. Ofka tam pracuje u (promiskuitního) manžela své sestry ve večerce.

Vnějškově mají Děti noci konvenční milostný příběh: Mladý muž, s nímž Ofka chodí, je typický sebestředný sobec -- nedlouho po začátku filmu hrdinka zjistí, že je jí nevěrný. Rozejde se s ním a prohloubí to její trauma z neuspokojivé skutečnosti kolem ní, ale příčinou její frustrace není nevěrný partner, je jí -- obtížně slovy vyjádřitelná -- všeobecná neuspokojivost světa kolem. Její stárnoucí a do stereotypu stáří upadající otec to nechápe: "Máte přece dnes takové možnosti, proč se jich nechopíš? Proč nestuduješ?" -- "Nevím," odpovídá po pravdě Ofka. "Jsi líná," reaguje v neporozumění její otec.

Je to pro starší generaci asi frustrující -- konec nultých let ve svobodné České republice -- to by přece měla být naprosto spokojená léta. Jak to, že je mladá generace nešťastná?

Ale není to jen mladá generace -- v Pavlátové filmu jsou ženy frustrované snad všechny. Frustrace se snaží zbavit řvaním, když je nikdo neslyší, anebo v groteskní sekvenci, Ofka úporným tanečným pohybem. "Chci konečně zažít něco hezkého," stěžuje si Ofčina maminka. Má pocit, že je neskutečně stará, "a teď už to bude jen horší." S manželem si moc nerozumí, i když se oba stárnoucí partneři víceméně snaží spolu vyjít. Ofčina sestra je smutná, rezignovala na to, že je jí její manžel opakovaně nevěrný. "Na to bych si nikdy nezvykla," reaguje Ofka. "Ale zvykla," odpovídá sestra.

Muži všeobecně, zejména mladší muži, jsou však násilníci a sobci (během filmu je hrdinka dvakrát obětí pokusu o znásilnění a jednou je obětí přepadení), jsou to brutální a omezení jedinci, kteří nechápou nic.

Jedinou výjimkou je Ofčin dlouholetý kamarád z dětství, "podivín" (jak praví karlovarský katalog) Ubr (hraje ho velmi dobře Jiří Mádl, který se od Rafťáků a Snowboarďáků, jak se zdá, velmi rychle etabloval na současné české herecké scéně, při svém herectví má určité rysy klauna, i v Jakubiskově novém filmu Báthory vystupuje ve víceméně komické roli mladého ucha, neohrabaného katolického mnicha -- "špiona").

Ubrovo "podivínství" se projevuje především tím, že nosí brýle, hledá v popelnicích zajímavé předměty a je jediným člověkem v Ofčině okolí, který jí rozumí -- ona mu ovšem, protože je od svého okolí odcizená,zpočátku nedůvěřuje.

V druhé polovině se film více soustřeďuje na vznikající vztah mezi Ofkou a Ubrem -- zůstává víceméně nevyřčeno, zda se oba mladí lidé stali či nestali milenci. Je to v Pavlátové filmu vedlejší -- nejdůležitějším motivem ve filmu není Ofčin milenecký vztah.

Děti noci -- čti současná česká, mladá ženská generace -- jsou nesmírně dobrý film. Svým vnímavým vylíčením dneška je mezníkem v současné české kinematografii. Je to pozoruhodně zralé a citlivé dílo.