Příznivci stavby radaru se nyní odvolávají nutnost čelit hrozbě vývoje vesmírných válečných zařízení v Rusku nebo v Číně. Zapomínají ovšem, že tento vývoj je reakcí na americký program na vojenské ovládnutí kosmu, jehož součástí má být i radar v Brdech. Navíc militaristickým kruhům v Rusku i jinde naopak americký program "hvězdných válek" nejspíše vyhovuje. Mají záminku více zbrojit a tedy více vydělávat. Ale hlavně, a na tento fakt se zapomíná, vlády těchto zemí získávají záminku zpřísnit kontrolu nad vlastním obyvatelstvem a stát se ještě více autokratickými a tedy nebezpečnými režimy!

Jistě by bylo lepší řešit spíše příčinu než následek a předcházet zbrojení diplomatickou cestou. To není naivní přání. To je argument podložený úspěchy dohod o jaderném i konvenčním odzbrojování, které byly uzavřeny v minulých desetiletích (z těch nejvýznamnějších jmenujme např. SALT II, START I a II apod.).

Dále se příznivci stavby radaru domnívají, že existence základy USA na českém území nás může v budoucnu ochránit jak před ztrátou demokratického systému vlivem vnitropolitických změn, tak před nějakou formou ovládnutí, ze strany východních mocností, zejména Ruska.

Jak argumentoval již Jan Čulík ve svém článku o Ondřeji Neffovi, USA většinou nebudují a neudržují demokracie mimo své území, spíše naopak. Představa, že by se nás např. Rusko pokoušelo obsadit konvenčním způsobem, tj. pomocí tanků jako např. v roce 1968 (s pomocí dalších vojsk Varšavské smlouvy), se jeví krajně spekulativní. Rusko by nejprve muselo získat kontrolu nad řadou států, které jsou východněji od nás. Dá se spekulovat i o možné snaze Ruska ovládat českou politiku pomocí hospodářské závislosti, zejména na dodávkách surovin. Popřípadě je možné spekulovat i o korupci českých politiků placenou ruskými zdroji (v současnosti to spíše vypadá jakoby politici byli korumpováni z USA).

Avšak ani proti oběma těmto vysoce spekulativním hrozbám nás americká vojenská přítomnost neubrání. V prvé řadě - pokud se to ukáže pro USA výhodné, přenechají Českou republiku bez jakékoliv sentimentality vlivu jiné mocnosti. V druhé řadě - proti hrozbě hospodářské závislosti i proti hrozbě politické korupce je nejlepší obranou podpora soudržnosti Evropské Unie a samozřejmě průhlednější a demokratičtější domácí politika. Evropská Unie jistě má své závažné problémy, ale ty je třeba pomáhat postupně řešit a nikoliv od nich utíkat či jen nekonstruktivně kritizovat.

Proč je tedy v České republice stále zhruba čtvrtina obyvatelstva přesvědčena o nutnosti a prospěšnosti stavby radarové základny? Jsou to zaslepení fanatici, kteří prosazují svůj názor nekriticky, arogantně a někdy prostě hloupě? Takoví lidé mezi příznivci radu patrně jsou, ale bude jich menšina. Ostatně takoví lidé jsou i mezi odpůrci radaru.

Osobně se nedomnívám, že mám absolutní pravdu, a že se nemohu mýlit. Při diskusi o těchto tématech se snažím být otevřený argumentům druhé strany. Jsem přesvědčen, že mezi příznivců stavby radaru je velké množství lidí, kteří se, stejně jako já, pokoušejí s těmi informacemi, které mají k dispozici, bez zaslepenosti a emocí dojít k těm nejpravděpodobnějším a logicky nejméně rozporným závěrům. Ale zdá se, že diskuse mezi příznivci a odpůrci radaru se postupně znemožňuje, protože téměř vždy sklouzne k iracionálním argumentům a k hádce.

Představme si nyní člověka, který byl v minulých letech příznivcem výstavby radarové základny, protože se nechal přesvědčit argumenty vlády a svojí špatnou zkušeností s minulým režimem. Tento člověk si ale zachoval schopnost logického úsudku a smyslu pro realitu (což není lehké, nedávné neurokognitivní studie ukázaly , že se lidé v politice rozhodují podobně, jako když fandí svému mužstvu na fotbale, tj. spíše na základě emocí než rozumu). Náš člověk postupně zjišťuje, že argumenty, které dříve zněly přesvědčivě, se rozplývají.

Přesto je pro takového člověka nesmírně těžké názor svůj změnit. Přiznal by totiž, že se mýlil. Obává se, že protivníci radaru mu budou pohrdavě říkat něco jako: "No vidíš, byls celou dobu vedle!". Ale hlavně -- všichni ti, se kterými svůj názor sdílel, a se kterými si mohl zanadávat na ty bolševiky, zrádce národa, agenty Ruska, a hladovkující kašpary, ti všichni (nebo většina) jím nyní začnou skrytě či otevřeně opovrhovat, začnou mu jeho krok vyčítat nebo se s ním dokonce přestanou stýkat, každopádně už nebude jeden z nich.

Osobně se domnívám, že toto psychologicko-sociální trauma brání mnoha jinak velmi rozumným a poctivým lidem změnit názor. Nejde o to, stát se z oddaného příznivce radaru jeho stejně oddaným odpůrcem (nebo naopak). Stačí zaujmout opatrnější, kritičtější a neutrálnější stanovisko. V opačném případě se vytváří a postupně "tuhnou" dva nesmiřitelné názorové tábory. Ještě před tím než byla radarová základna vůbec postavena, má již zásadní negativní vliv na českou společnost (naopak pozitivním vlivem je např. aktivizace veřejnosti). Zmírnit tento nesmiřitelný postoj a umožnit lidem změnit jejich názor je možné, pokud se budeme vyhýbat nekonstruktivním hádkám, urážkám, opovržení, arogantním komentářům apod. Místo toho bychom se měli pokusit (i když je to tak těžké) o vstřícnost, jistou dávka empatie a zejména respekt ke schopnosti přiznat se k omylu a změnit názor. Samozřejmě nejde o změnu názoru plynoucí z prospěchářství, ale naopak ze schopnosti sebereflexe -- upřímnosti k sobě samému.

Zde ale číhá psychologický zádrhel. Čím je člověk schopnější, čím větších úspěchů v životě dosáhl, tím méně bývá zvyklý se mýlit. Ale právě neschopnost přiznat chybu, je tou největší intelektuální chybou. A naopak schopnost upřímně a otevřeně chybu přiznat je hodná obdivu.