Smlouva o zřízení radaru má chránit nás i svět údajně před útoky balistických raket Iránu a Severní Koreje. Už několikrát jsme zdůraznili, že žádná věrohodná informace nepotvrzuje, že by tyto obavy byly jakkoliv reálné.

Ale nejsou to jen naše názory: Nahlédneme-li do oficiálních dokumentů Ústavu mezinárodních vztahů, který je přirozenou myšlenkovou oporou konzervativní politiky současného ministerstva zahraničí České republiky, pak v práci autora Nikoly Hynky: Projekt třetího pilíře protiraketové obrany a proměny strategického myšlení: česká pozice, NATO, USA a Rusko zjistíme, že o existenci či stavu výzbroje se o severokorejských raketách vůbec nezmiňuje, a i o Iránu konstatuje, že země mezikontinentálními balistickými raketami v současnosti nedisponuje a podle existujících analýz zatím nezvládla ani proces tzv.reverzního inženýrství.

28. 11. 2007, Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba: Šaháb: Rakety tisíce a jedné noci ZDE

Na druhé straně tatáž studie konstatuje, že nejen polská veřejnost, ale i představitelé vlády (včetně bývalého premiéra Kaczynského) v žádném případě nespojovali systém protibalistických střel s iránskou, ale výlučně ruskou hrozbou, což podle našeho názoru je jedním z důvodů, že dnešní Tuskova vláda, která chce mít s Ruskem dobré a komunikativní vztahy, nastolováním dalších a dalších požadavků vůči USA v podstatě z projektu odchází. (Litva = záložní řešení.)

IIR Policy Papers: Nikola Hynek: Projekt třetího pilíře protiraketové obrany a proměny strategického myšlení: česká pozice, NATO, USA a Rusko ZDE

Jestliže neexistuje, žádná reálná bezpečnostní obava, pak si klaďme otázku, proč někteří čeští politici tak houževnatě za radar bojují. Ten důvod samozřejmě existuje, ale je otázkou, zda jej stejně tak vidí veřejnost i celá politická scéna.

Vybudování radaru na našem území má nepochybně značný geopolitický rozměr z hlediska proměny strategického myšlení. V tomto ohledu se svého času jednoznačně vyjádřil prezident Klaus: „Já jsem v podstatě konzistentní člověk. Já jsem od začátku říkal, že mně strašně moc jde o udržení té transatlantické vazby. Ta transatlantická vazba s Amerikou je prostě klíčová a já myslím, že nějaké gesto přátelské je potřebné. Na druhé straně, nevidím žádné důkazy o nebezpečnosti budovaných raket Severní Koreji či někde jinde, které by mohly zítra dopadat na naše území. Prostě tohle to já taky necítím, v tom jsem taky nezměnil svůj názor.“ A stejně poctivě se vyjádřil i Mirek Topolánek, když na Kongresu ODS dne 24. 11. 2007, uvedl: „Tím jsem se dostal k tomu, co je, bylo a bude páteří naší zahraniční politiky. K euroatlantické vazbě. Je naší odpovědností vůči občanům této země a vůči budoucnosti našich dětí, nedopustit její oslabení. Nedopustit oslabení naší vůle k obraně. Nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna. Už jenom proto stojí za to udržet tuto vládu.“

Jinými slovy, pod záminkou příchylnosti k euroatlantickým hodnotám chtějí dát Klaus i Topolánek podporu současné tváři zahraniční politiky Bushovy administrativy, té politiky, která je lapidárně hodnocena slovy bývalé ministryně zahraničí USA Madelaine Allbrigtové jako katastrofická.

Topolánek, stejně jako fobistický bývalý předseda vlády Kaczynski, ve skutečnosti chápe radar jako zbraň proti Rusku. Že jde o geopolitické zájmy USA, ale i Ruska je jasné. Zda je pro nás za současné situace výhodné jednoznačná a bezmyšlenková akceptace radaru je ovšem otázkou.

Zatímco USA chtějí zvýšit asymetrii vztahu z pozice vítěze studené války, jež fungovala ještě za Jelcinova prezidentského období, současné Rusko chce naopak více zohlednil změny proběhnuvší za prezidenta Putina (politická stabilita a ekonomický boom navázaný na vývoz energetických surovin a z toho vyplývající nová mezinárodní role). Rusko stále uvažuje v kategoriích strategické parity a snaží se o udržení minimálního nutného jaderného arzenálu k efektivnímu odstrašování.

Jinými slovy, Rusko nebude akceptovat vybudování vojenské americké základny a pokud bude vybudována , vyváží je dalšími vojenskými protiopatřeními, které zostří napětí v Evropě a jako celku ve střední Evropě zvlášť. Bereme-li zásadní nesouhlas našich slovenských přátel, kategorický nesouhlas vojensky neutrálního Rakouska, jak se zdá elegantní vycouvání Polska z projektu, pak si musíme klást otázku k čemu je to dobré.

Požadavek našich expertů je jednoznačný : Česká vláda jako conditio sine qua non musí zajistit (a tedy prosadit) , že budoucí rozsah systému protiraketové obrany nebude vetší, nežli vyžadují akceptované hrozby a společné spojenecké prognózy jejich budoucího vývoje s cílem zamezení závodu ve zbrojení mezi USA a Čínou. Druhý požadavek spočívá v tom, že česká strana nesmí přistoupit na možnost přesunu části protiraketového systému do vesmíru, konkrétně na v USA intenzivně diskutovanou (ministerstvo obrany, Kongres a řada expertních institucí pracujících pro americkou vládu) možnost umístění protibalistických řízených střel do vesmíru (technologicky pokračování Reaganova systému Brilliant Pebbles). Takové řešení by mohlo být oprávněně považováno Čínou a Ruskem za neopodstatněné v kontextu současných oficiálně deklarovaných hrozeb. Cílem nepřistoupení na umístění ve vesmíru nejsou ideologické důvody, nýbrž je dáno povahou stávajících hrozeb. V každém případě by měla předcházet spojenecká redefinice hrozeb a způsobu vypořádání se s nimi.

Neznám odpověď, zda vláda tyto požadavky prosadila, ačkoliv je zřejmé, že jde o požadavky zásadní. A otevřeně řečeno, pochybuji, že by Mirek Topolánek a otevřeně pochybuji, že by si je dovolil americké straně byť jen nastolit. U předsedy vlády, který chce radar stůj co stůj, abychom mohli bojovat proti Rusům a u ministryně obrany, která zpívá oslavné písničky na amerického prezidenta Bushe si racionální hájení zájmů České republiky neumím představit.

Někteří posluchači si mohou myslet, že snad slyší nějaké protiamerické tóniny. Ale to by byl zásadní omyl. Jsem si plně vědom významu Spojených států amerických pro svět, pro svobodu naší země v minulosti i dnes a zejména dopad jejích rozhodnutí. A právě proto jsem jednoznačně přesvědčen, že by mělo dojít k zásadnímu přehodnocení americké současné americké vojenské doktríny, která svým neomezeným charakterem ovlivňuje každičký stát a v nadneseném smyslu i osud každého nás.

Tak jak známo, vyplývá z direktivy č 23. prezidenta G. Bushe z prosince 2002. Ponechám její charakteristiku na citaci studie Ústavu mezinárodních vztahů, kdy autor Jan Eichler vojenskou doktrínu USA definuje takto :

• USA jsou po skončení studené války jedinou velmocí celosvětového rozměru (the world’s only complete global power). Své bezpečnostní zájmy definují v celosvětovém záběru.
• Tato doktrína se stala vyvrcholením několikaletého vývoje bezpečnostně politické doktríny amerických neokonzervativců, která dostala název Regime Change Policy (vojenské svrhávání vytypovaných nepřátelských režimu).
  První teze této strategie říká, že největší hrozbou pro mezinárodní mír a bezpečnost jsou diktátorské režimy a tzv. failed states.
  Druhá teze tvrdí, čím méně je takovýchto diktátorských a nepřátelských režimu, tím bezpečnější bude celý svět.
• Po skončení studené války jsou USA jedinou vojenskou supervelmocí. Mají nejmodernější strategické síly, nejsilnější pozemní vojsko, vojenské letectvo i vojenské námořnictvo, mají nejlepší logistický systém. Mohou ve velmi krátké době zasadit svá vojska na kterémkoli místě planety a pověřit je plněním i těch nejnáročnějších úkolů.
• Po 11. 9. 2001 se s mimořádnou silou uplatnila zásada, že nepřítel je ještě před zahájením bojové činnosti ztotožňován se zlem, aby válka měla co největší podporu amerického obyvatelstva. Vždy se usiluje, aby válka proti jasně vymezenému nepříteli byla co nejintenzivnější a aby v co nejkratší možné době skončila jeho zdrcující porážkou.
• National Security Strategy 2002 zdůraznila mimo jiné výrazný posun k unilateralismu při posuzování bezpečnostních hrozeb – USA se nebudou vázat na své spojence, kteří jsou ve vojenské rovině mnohem slabší a v politické rovině velice váhaví a nerozhodní.
  Stejně tak se USA nechtějí nechat brzdit ze strany OSN, jejíž fungování považují za neslučitelné s novou mezinárodní situací.
  Podle amerických politiků by otázku vhodnosti okamžiku pro uskutečnění ozbrojené intervence mely posuzovat ty státy, které chtějí intervenovat, a nikoli mezinárodní organizace.
  Stejně tak by intervenující státy měly vytvářet i pravidla pro tyto intervence, a to až v konkrétní situaci, podle charakteru případných útoku.
• A konečně třetím rozhodnutím je důraz na preempci, na předstihující údery proti kterémukoli nepříteli.
  Znamená to, že USA nebudou čekat, až se daný nepřítel stane naléhavou hrozbou, ale naopak. Udeří na něj dříve, než on bude schopen zranit USA.

Tolik citace z uvedené a zdůrazňuji z řádně oponentované studie.

IIR Policy Papers: Jan Eichler: Evropská bezpečnostní strategie (ESS 2003) a její srovnání se strategickou koncepcí NATO (1999) a National Security Strategy USA (NSS 2002) ZDE

Vážené kolegyně a kolegové, tento rozbor byl nezbytný. Logika této doktríny vzniknuvší krátce po po tragickém 11. 9. 2001, tedy po teroristickém útoku na USA je samozřejmě politicky i lidsky v kontextu času pochopitelná. Bohužel dnes svými faktickými důsledky nepřináší světu větší bezpečnost. Podle mého názoru budoucí americký prezident v zájmu obnovení upřímné důvěry se spojenci a posílení svého morálního vůdcovství ve světě musí tuto doktrínu přehodnotit, minimálně v tom rozsahu, že základem jakéhokoliv politického rozhodnutí týkajícího se vojenských operací musí být skutečný a naprosto reálný konsensus spojenců.

Ale nejen to. Důležité bude definovat nejen přesně a věrohodně ohniska napětí, ale klást si otázku , zda potenciální možné ozbrojené konflikty nemohou být takové povahy, že je i po vojenské stránce nutno hledat co nejširší obranné a politické spojenectví.

My sociální demokraté zastáváme politiku založenou na spojenectví v rámci NATO a EU, ale otevřenou celému světu (strategie všech azimutů). Jedině tak může prospívat sobě samým i světu. Nemůžeme se dívat na svět optikou pohledů 50. až 80. let minulého století, tedy optikou konfliktů, střetů mezi Západem a Východem, ale přiznávám ani optikou metod řešení konfliktů preventivními vojenskými údery z přelomu tisíciletí.

ČSSD: Dlouhodobý program - 3.4. Zahraniční, bezpečnostní a obranná politika ZDE

Zkusme se, vážené kolegyně a kolegové, zamyslit nad variantou, že by skutečně na nás mířila a dokonce již byla vypuštěna např. íránská balistická raketa. Mám pocit, že při této akademické úvaze , kterou překladatelé berou jako důvod pro vybudování radaru zcela uniká jedna logická úvaha Jsme členskou zemí NATO, to každý ví, máme spojenecké vztahy s USA a ostatními zeměmi NATO a to včetně představitelů té země, která by tuto balistickou raketu proti nám vypustila. Pokud by tak již učinila, co by to ve skutečnosti znamenalo? Že tato země riskuje jaderný konflikt, jinými slovy, že riskuje masivní odvetu a nebo též ještě jinak, že 3.světová válka je na spadnutí.

Představa, že bychom v takové situaci začali teprve pracně hledat kromě NATA a USA další partnery, kteří budou s námi na jedné straně barikády je absurdní a sebevražedná. Proto jsme zastánci politického konsensu na co nejširším základě. Nové a umělé hranice nám nepomohou. Musíme učinit vše pro to, aby mezi zeměmi Evropy, Spojených států amerických i Kanady i Ruska, Číny a Indie existovala minimalizace napětí, neboť je naší povinnosti čelit celosvětovým výzvám a chránit tento svět.

Dámy a pánové, většina médií i pravicoví politici nám vytýkají, že jedeme na vlnách populismu a že náš odpor proti radaru je podmíněn odporem veřejnosti. Termín populismus označuje získání přízně bez ohledu na podstatu problému. Jinými slovy, populista je ten, kdo by byl přesvědčen o tom, že vybudování radaru je nezbytné, ale s ohledem na odpor veřejnosti by jej odmítal. Myslím, že jsem jasně ukázal, že při řešení tohoto problému jdeme pod povrch věcí a zodpovědně. Podstatu problému rozhodně známe a rozhodujeme se právě proto, že se snažíme do problémů stále více vidět.

Naznačil jsem, že se věci mohou změnit. Ale musí se upřímně řečeno především změnit vojenská doktrína a schopnost anticipace vývoje v samotných Spojených státech amerických.

Jinými slovy: Potřebujeme čas a potřebujeme znát, kdo převezme vládu největší velmoci světa a jak se rozhodne s touto mocí nakládat. Soudím proto, že bychom se ke smlouvě měli vrátit až po půlročním působení nového amerického prezidenta.

Je to seriózní nabídka. Nyní však smlouva náš hlas dostat nemůže.

Děkuji Vám za pozornost.

Autor je poslanec a předseda ČSSD