Po masivním lobbyingu velkých stavebních firem, které něco takového nechtěly připustit, zavedl český parlament na počátku minulého roku do tuzemského právního pořádku výraznou změnu cizineckého zákona. Přes odpor největších odběratelů pracovní síly z Ukrajiny tak cizinci získali nárok na možnost požádat o trvalý pobyt již po pěti letech pobytu předchozího. K tomu, aby mohli toto právo naplnit, však potřebují splnit zdánlivě banální podmínku: získat příslib trvalého ubytování. To je však v českých podmínkách problém, majitelé nemovitosti se něčemu takovému brání jako čert kříži, jakkoliv u českých nájemců by jim taková smlouva vadila v mnohem menší míře.

Místopředsedkyně romského sdružení Athinganoi Monika Mihaličková podala o Velikonocích trestní oznámení na místopředsedu vlády Jiřího Čunka kvůli jeho výrokům o Romech. Čunek si je vykoledoval za svá slova o "opálených" spoluobčanech, jejichž nepříliš skrytým smyslem bylo říci, že při přidělování sociálních dávek neplatí míra sociální potřebnosti, ale zejména etnická příslušnost a hlasitost při uplatňování nároku na ně.

Vláda v předvelikonočním týdnu představila reformu veřejných financí. Výraznou součástí argumentace o potřebě reformy je tvrzení, že ze 400 tisíc nezaměstnaných je 280 tisíc Romů. Vláda chce počet nezaměstnaných výrazně omezit a nabídnout jim mj. i ta pracovní místa, která nyní zastávají cizinci, jichž podle téhož materiálu pracuje v České republice téměř 200 tisíc.

O jaká pracovní místa jde? Na stavbách a na postech uklízeček pracují Ukrajinci, v mnoha českých továrnách slyšíte měkkou slovenštinu, ale i polštinu či exotickou mongolštinu, obchod s textilem je z velké části obsazen Vietnamci. Nejenže jde o pracovní pozice, které u nás cizinci zastávají už tradičně a léta, ale především jde o místa, kde cizince vnímáme jako pracovité, výkonné a houževnaté. Jsou samozřejmě i romští zedníci a uklízečky; mnohem méně už však je romských továrních dělníků a Roma jako obchodníka jsem popravdě řečeno snad nikdy neviděl. Když jsem na volná pracovní místa v továrnách ukázal své známé romské poradkyni, odpověděla mi slovy, na která se těžko slušně odpovídá: "Naši lidé nejsou na takovou práci zvyklí."

Jen tak mimochodem sleduji, jak se v nejrůznějších příspěvcích na Britských listech nakládá s pojmem moderní národ, a přitom mi vrtá hlavou, jak se s jeho jednotvárným výkladem v duchu nepřijatelně zjednodušeného konstruktivizmu vyrovnat ve světle toho, co se lze dočíst v textech z "předmoderní" doby. Z vět prohozených často jen tak mimochodem, jako kdyby šlo o zjevenou pravdu, se stále dovídám o tom, že moderní národy vymyslelo od psacího stolu několik učenců, kteří ostatní naučili, jak se správně mají vnímat, jinde jsem se dočetl, že před jejich vznikem lidé žili v míru vedle sebe, aniž by si uvědomovali svou národostní odlišnost a kvůli ní se bili -- prý cítili spíše jen jakousi "lokální" přináležitost. Záleží přirozeně zčásti na tom, jak budeme vykládat národní obrození, ovšem jedna z mála věcí, která je tu jasná, je, že tak plochý pohled na ně, s nímž se často setkávám, je přijatelný snad už jen pro šablonovitě myslící žurnalisty.

K předčasné smrti hladem a žízní je odsouzeno přes tři miliardy lidí. Tragédie spočívá v myšlence, že se palivem stanou potraviny, argumentuje Fidel Castro. Poslední vydání The Economist uvádí, že Castro má pravdu (Castro was right). ZDE, upozorňuje Petr Chlumecký.

Myslím, že stojí za povšimnutí, že v den čtyřicátého šestého výročí vyslání prvního člověka do vesmíru krouží po orbitu Rusy vyslaný kosmický turista, americký miliardář. Dobrý den, majore Gagarine..., píše Petr Fiala.

Jak je možno reagovat na článek Borise Cveka "Blogy, nový Respekt a spisovatel Balabán"? Asi nejsnadnější je odkázat přímo na www.respekt.cz, kde si každý může přečíst onen sloupek Jana Balabána, který pan Cvek používá jako dokladu pro úpadek Respektu.

Balabánův sloupek je podle mého napsán dobře a s vtipnou myšlenkou, píše Aleš Wrana. - Není naopak článek pana Cveka dokladem jiného syndromu dnešní novinařiny, kdy může leckdo kritizovat v oprávněné naději, že si málokdo z čtenářů dá práci, aby sám posoudil kritizované?

Našla jsem si článek J. Balabána v Respektu a nepřipadá mi špatný. Balabán má poetičtější styl než většina přispěvatelů do médií, což je osvěžení, navíc upozorňuje na současnou epidemii: kácet, kácet a zase kácet, upozorňuje Marie Lipoldová.

Ad čeští spisovatele: B. Cvek by měl být adresnější. Občas se nějaká kniha dá číst. (Naposledy mě příjemné překvapila V. Nosková - Bereme, co je. Za dobrého, ale nedoceněného spisovatele považují R. Nenadála).

Souhlasím s B. Cvekem, že literární kritika není příliš informativní: více mě informuje o tom, do jaké skupiny přátel kritik patří, než o kvalitě literárního (a jiného díla).

Jsme pomalu svědky odchodů těch, které my mladší známe z učebnic, někdy i z osobní zkušenosti, ale i z aktivního života, těch, jejichž věk se pomalu začal blížit stovce a kteří pro mnohé byli duchovními guru či uměleckými vzory. Tichý odchod je uctivý, ale myslím, že pieta, se kterou odešel citlivý aristokrat českého filmu Jan Špáta, se pro Egona Bondyho nehodí. I když jsem se s Bondym osobně nikdy nesetkal, vděčím mu za mnoho a proto bych rád nekrolog Milana Kozelky doplnil o jednu skromnou osobní zkušenost.

Včera ráno mi přišla velmi překvapená sms zpráva. Ne, že bych si její obsah hned napoprvé plně uvědomil, ale ihned jsem běžel k počítači a informaci o smrti Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho jsem hledal v relevantních zdrojích. A našel. Ale ani v jednom z nekrologů jsem neobjevil epitaf, který si pro sebe básník sám určil: "Na život a smrt se vyser/Tady leží, Zbyněk Fišer".

Nechci se účastnit debaty o mužích a ženách a ve svém věku už mám přeci jenom tu výsadu, že si názor dělám, a tak odčerpávám svojí intelektuální kapacitu jenom na témata, která si vybírám sám.

Nicméně, protože jsem vzděláním přírodovědec, bych měl několik poznámek k článkům paní Martykánové a Procházkové.

Snad nejprve k Darwinovi.

Úvodní citát z knihy Desmonda Morrise Nahá opice, který jsem použil, nebyl jen tak náhodně vybraný. Ti, kdo knihu (a třeba i další práce tohoto zoologa) četli, mají odpověď, velmi pravděpodobnou odpověď i na otázky, které pokládá Petra Procházková ve svém příspěvku "Biologicky přirozené bylo zůstat na stromech". Zjednodušeně řečeno, převaha monogamie u člověka měla dva hlavní důvody: potřebu spolupráce mezi členy skupiny, spolupráce, na níž bylo závislé jejich přežití právě po tom slezení se stromů a dále fakt, že výchova člověčího mláděte trvá na rozdíl od řady jiných savců mnohem déle. Vazba dvou konkrétních jedinců a jejich spolupráce při výchově potomka, je optimální řešení.

Dovolte poznámku k redakčnímu dovětku ohledně Loose Change a především George Monbiota ve velikonočním vydání BL. Redakce prokázala klasickou ukázku selektivní paměti a tvrdého spinu na nepohodlné téma*), když místo argumentů k diskuzi opět jen předhazuje čtenářům kost v podobě kulisy Monbiotova údajného zázemí jako čelného britského analytika, přístup který ráda a často kritizuje na jiných místech.

(*) Redakce pouze upozornila na názor i z opačného úhlu pohledu, pozn. JČ.)

Odpověď panu Urbanovi, autoru článku "Jugoslávská federace. Jaká byla role Západu?"

Pan Urban se ve svém textu táže, jaké tresty dopadaly na hlavu Jugoslávie na počátku 90. let minulého století. Dále poukazuje na západní "šimrání" federace, nikoliv na destruktivní postoj Západu vůči ní, na který poukazuji. O tom, jak "západní diplomaté občas zaprotestovali kvůli skutečnému či domnělému porušování lidských práv" a "kvůli takovým prkotinám se stabilní stát nerozpadne, atd."

Česká společnost, potažmo politická scéna má zřejmě ukotvenu potřebu neustále pranýřovat nějakou aktuální "oběť", bez toho by asi nemohla existovat. Je sice pravdou, že mnozí z těch, kdož se "na pranýři" octli, si kritiku zasloužili, nicméně nakonec šlo v drtivé většině případů když ne o zbytečnou dehonestaci, zacházející nevhodně do intimní oblasti dané osoby, tak alespoň o snahu neustále oživovat již vyčpělou věc. V této situaci se právě ocitl předseda KDU-ČSL Jiří Čunek. Za několik nevinných slov, týkajících se problematiky nepřizpůsobivých menšin, vztažených k nepříjemně (sic!) pravdivému faktu, ohledně jejich vztahu k pobírání různých výhod a sociálních dávek, se stal předmětem neustálých jednání, odsuzujících projevů a všeobecné nactiutrhačné kampaně.

V Německu řádí zvláštní forma šílenství. Zdá se, že lobbisté za alkohol a ježdění autem jsou nepřemožitelní. Ví se, že máme v Německu málo dětí a málo mladých lidí, ví se, že se s alkoholem v krvi špatně řídí auta a mívá to následky, že na ulicích umírají lidé, a to hlavně mladí lidé. Hodně politiků si ale myslí, že řídit auto pod vlivem alkoholu je jen dopravní přestupek a nikoliv zabití z nedbalosti.

Proto se teď také v Německu nediskutuje o totálním zákazu alkoholu pro řidiče, ale jen o takovém zákazu pro začátečníky, ale ne pro ty, kdo teprve začali pít, ale pro ty, kteří mají řidičák kratší dobu než dva roky. Aby starší přátelé alkoholu neměli problémy, někteří němečtí politikové chtějí opravdu zavést zákaz alkoholu při řízení automobilu jen pro lidi, kteří ještě nedosáhli 21 let.

Emotivní dezinformace: Česká policie zvažuje nasazení střel s řízenou deformací, aby snížila ohrožení lidí v okolí zásahu. Paranoidní publicista leknutím zrušil přírodní zákony...

Ten, který nezastupitelně zosobňoval intelektuální potenciál Prahy, zemřel v Bratislavě.

Celým svým životem a dílem provokoval hochštaplery všech kategorií, vášnivě posouval názorové meze, surrealisticky proplétal možné s nemožným, odhaloval v síle slabost a v slabosti sílu. Byl neautoritativním otcem invalidních sourozenců, zenovým marxistou, hegeliánským taoistou, přítelem něžných barbarů, neokázalou ikonou undergroundu. Byl neodmyslitelným inventářem Malé Strany. Té Malé Strany, která byla živnou půdou pro svobodu v surových mezích zákona a pro hlasitý vzdor, pro city a myšlenky, které se nevměstnaly do oficiálních šablon. Každodenní psaní pro něj bylo stejně přirozené jako pravidelný dech, slova volil neopatrně a nabíjel je sžíravou energií.

Akční rádius jeho myšlení byl neomezený, v jeho textech se vzdálené děje prolínaly s přítomnou budoucností, proletářský Buddha byl Maovým komiksovým dvojníkem, psychedelický Masaryk v sobě tajil puritánského Learyho, zběsilý Marx se komicky podobal abstinujícímu Jirousovi. Mluvil jako když zpíval, zpíval řečí rozkolísanou a nedefinitivní.

Čas je neúprosný, nikdo odsud neodchází živý.

Nemám nic proti tomu, nazývat problémy pravými jmény. Skutečnost je ovšem složitá a jednoduchá vysvětlení nebývají vždy ta nejadekvátnější. I když v souladu se selským rozumem to vypadá, že se Slunce otáčí kolem Země, již pár století víme díky lidem, kteří se nespokojili s povrchním dojmem, že je tomu přesne naopak.

K argumentům o biologické přirozenosti či předurčenosti, jak o ní píše pan Stejskal ve svém příspěvku "Boj muže a ženy aneb jak prohrát úplně všechno", je nutno přistupovat s jistou obezřetností, neboť každý jev lze vykládat mnoha způsoby, protože nikdy není jisté, jestli to tak opravdu bylo. Podíváme-li se na lidoopy, jen ti nejúspěšnější samci mají tu možnost mít mnoho samiček, s tím že ostatní hoši si za celý svůj bídný život nevrznou, a přesto byla v naší civilizaci v rozporu s "přirozeností" zakotvena monogamie, která umožňuje mít ženu i mužům, kteří nejsou tak úspěšní a tolik geneticky kvalitní. Uznávám, naše sklony k zanášení to lehce korigují, přesto je tato strategie úspěšná.

K příspěvku paní Cholevové "Topolánek ženy nechce diskriminovat" bych jen podotkla, že jsem z projevu pana Topolánka nevyčetla a ani jsem nepsala, že by chtěl úmyslně ženy diskriminovat. Spíš si myslím, že mu jsou problémy žen zcela lhostejné. Je pravda, že jeho projev si v mnohém odporoval a že je možné ho vyložit několika způsoby (troufám si však pochybovat o tom, že by některý z nich mohl být pro pana Topolánka pozitivní), nicméně jeho jedna jeho věta je zcela jednoznačná a za vše hovořící: "Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž." A ten výklad zní: pokud se žena chce realizovat ve své profesi zhruba jako muž, nesmí mít děti zatímco muž může. Myslím, že víc není třeba dodávat.

Mezi tím, co je legální a legitimní existuje velmi často stav napětí. To co je legální nemusí být nutně legitimní a naopak.

Snad nejznámější příklad tohoto rozporu v dějinách je případ čtyřiceti sedmi samurajů, jejíchž jednání sice bylo shledáno čestným a legitimním, nicméně nelegálním, a kterým bylo proto nařízeno spáchat sebevraždu.

Jakékoliv pravidlo čí zákon mohou být vynucovány pouze tehdy, jsou-li většinou pokládány nejen za legální, ale také za legitimní. Co se stane, když velká část společnosti přestane některé pravidlo považovat za legitimní, se dá ukázat na chování britských sufražetek.

Používám s oblibou pojmu sociální darwinismus bez bližšího vysvětlení, což může vzbudit představu, že odmítám Darwinovu teorii o vývoji druhů. To nemůže být dále od pravdy. Darwina samozřejmě považuji za jednoho z nejvýznamnějších vědců tisíciletí a jeho teorie, ač samozřejmě ovlivněné dobovým kontextem, za velmi podnětné. Omlouvám se proto za projev fachidiocie: pracovně zcela pohlcena 19.stoletím, používám některé termíny jakoby byly obecně známé.

Se zájmem jsem si přečetl debatu mezi Milošem Kalábem a Zdeňkem Bártou o křesťanství, o Bibli a velikonočních událostech. Oba pánové jsou kultivovaní, znalí, uznávají za samozřejmé normy západní umírněné společnosti a oba se stavějí k náboženství z pohledu intelektuální úvahy. Já osobně už ale nějakou dobu z mnoha důvodů (nejsilnějším z nich je studium fyziky a existencialismu) naprosto nesdílím názor, že vesmír i tajemství naší existence v něm jsou konstruovány tak, abychom je mohli pojmově pochopit. Umírněnost západního vzdělance, ke které se sám hlásím, je pouhou nadstavbou nad osudem smrti, utrpení, nespravedlnosti a těch miliard neživých, tupých galaxií, v nichž je pozemské lidstvo ztraceno jako atom v Pacifiku. Golgota ve své krvavosti, v absolutní oběti milujícího pro milovaného je tak připomenutím toho nejzákladnějšího, žádným kulturním nátěrem neredukovatelného -- hříchu, beznaděje a smrti -- na což odpovídá vykupující láskou.

Tak nevím.

Původně jsem měl v úmyslu napsat něco hlubokého a zároveň dojímavě krásného na velikonoční téma. K mému chvályhodnému předsevzetí přispěly především zprávy o výsledku jednání mezivládního panelu OSN o klimatických změnách. Nabízelo se velké téma - křesťanská velikonoční tradice a její možný vliv na chování lidstva v ohrožení...

Jenže na Velký pátek přinesl The Guardian tuto zprávu: "Džíny za 8 a bikinky za 2 libry v Primarku způsobily davové šílenství."

Informační čipy implantované do mozku. Zbraně založené na elektromagnetických pulsech. Revolucionizace středních vrstev, které převezmou roli Marxova proletariátu. Počet obyvatel na Blízkém východě stoupne o 132 procent, zatím počet obyvatel v Evropě poklesne."Flashmobs" - ilegální zásahové jednotky, rychle mobilizované kriminálními gangy anebo teroristickými organizacemi.

To je svět za třicet let, podle analýzy britského ministerstva obrany, svět jemuž bude muset čelit britská armáda.Admirál Chris Parry, šéf Střediska pro rozvoj, koncepty a doktrínu na britském ministerstvu obrany, konstatuje, že je analýza založena na "pravděpodobnosti".

Devadesátistránková analýza rozebírá široce diskutovaná témata, jako je rostoucí hospodářský význam Indie a Číny, militarizace vesmíru, a také to, co nazývá "zhoršující se kvalitu zpravodajství" v důsledku růstu vlivu občanských novinářů na internetu", tlak na novináře, aby zveřejňovali informace "na úkor faktů".

Nechci polemizovat o tom, jestli pan Topolánek osobně chce, nebo nechce ženy diskriminovat, ale příspěvek Pavly Cholerové jsem zařadila do kategorie „mně se to stát nemůže, zvládnu to“. Teze v něm obsažené obvykle prezentují muži, kterým se to s největší pravděpodobností opravdu nestane a ženy, kterým se to ještě nestalo. Musím připustit, že do téhle kategorie jsem dlouho patřila i já. Opravdu dlouho, až do té doby, než jsem, ve zralém věku 35 let po 12 letém pobytu „na volné noze“ nepovila dítě. Dnes už tak bohorovná nejsem.

V únoru 2007 přispělo celkem 104 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 49 141 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 28. 2. 2007 částku 243 997.58 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffaisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffaisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffaisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.