I.

Moje poznámka o tom, že v případě nouze nezbude než Izrael obětovat, se nesla v duchu cynické reálpolitiky -- a právě z tohoto hlediska může být mylná.

Pominu-li své antipatie k monoteismu a náboženskému pocitu vyvolenosti či výlučnosti, tedy k tomu, co je typické nejen pro judaismus, ale minimálně i pro ostatní abrahámovská náboženství, nemám s židy nejmenší problém.

S Izraelem ano. Samotná jeho (vynucená) existence je od začátku permanentní hrou s ohněm. Nelze se divit, když pak vznikne požár. A když už hoří, někdy nezbývá, než zachvácenou část budovy strhnout -- o tom jsme se přesvědčili v roce 1938, kdy západním mocnostem nezbývalo nic jiného než obětovat Československo. V té době už totiž bylo pozdě cokoliv zásadního s Hitlerovou expanzí do ČSR (a vůbec s existencí jeho režimu) dělat -- pokud se Západ chtěl vyhnout válečné konfrontaci, na kterou nebyl připraven, a pokud chtěl zabránit nekontrolovatelnému výbuchu, který v ČSR s jeho "pátými kolonami" (Němců, Slováků, Maďarů, Poláků) hrozil.

Jedinou cestou, jak zachránit Izrael, je nepřipustit takový požár. Otázka je jistě jak. Je to ovšem otázka reálné politiky, která nakonec v zahraničně politických vztazích rozhoduje vše podstatné.

II.

Copak ale židé nemají po staletích diaspory konečně právo na vlastní domov? ptají se pateticky mnozí. Lze oplatit protiotázkou: copak to právo nemají Romové, Baskové, Bretoňci, Indiáni, Moravané, Palestinci?

Vznik a existence Izraele jsou neseny mýtem o návratu do dávno ztracené vlasti. Ten mýtus je lživý; návrat není možný. Nikdy a nikam. Vizi, že se židé po staletích pogromů vrátí do Zaslíbené země, si vymysleli sionisté, tj. židovští nacionalisté, v době, kdy podobným mýtům podléhala celá romantická Evropa. Takové mýty měli i Češi, Maďaři, Poláci a další. A měli je i Němci, jejichž nacionalismus na sebe vzal z důvodů, které jsem se pokusil vystihnout v minulém článku, obzvlášť extrémní podobu.

Nenavazuje sionismus, který se zrodil v Evropě konce 19. století právě na ty kulturní a sociopolitické pohyby, které přivedly Evropu ke dvěma světovým válkám? Jistě, nacionalismus hrál často i velmi pozitivní roli -- představoval zejména silný motivační prvek v soutěži národů o vysokou civilizační úroveň. Zvlášť ve spletitých podmínkách střední Evropy však nakonec převládly jeho nejděsivější rysy. Tenkrát tomu asi nemohlo být jinak. Dnes je ale načase nacionalistická klišé revidovat.

Stát Izrael je vlastně postaven na podobném mýtu "krve a půdy", jaký v Německu zneužili nacisté při získávání obyvatelstva pro své šílené plány. V tomto ohledu je vznik "židovského státu" vývozem západní modernity a jejích způsobů budování identity; vývozem něčeho, co právě v okamžiku svého vývozu bylo v Evropě již jednou provždy zdiskreditováno jako politika vedoucí do pekel (to peklo se pak vrátilo v 90. letech 20. století na Balkáně).

Zásadní pozitivní vliv, který měli židé (nebo lidé židovského původu) na moderní evropskou kulturu a který ztělesňují jména jako Marx, Freud, Husserl, Arendtová, Einstein, Buber, Lévinas, Kafka..., byl neoddělitelně spojen s tím, že představovali národ jdoucí jakoby proti nebo mimo hlavní trendy evropské nacionalistické romantiky, jež se etablovala v podobě ideologií národních centralizovaných států. Židé byli JINÍ právě v tom, že vlastní stát neměli, všude byli tak trochu cizinci, všude překračovali hranice, byli svým způsobem nezařaditelní, rozbíjeli sjednocené vlastenecké šiky monarchií i republik.

Jsem přesvědčen, že intelektuální vliv židů, který -- alespoň při letmém pohledu -- daleko přesahuje jejich procentuální podíl na evropském obyvatelstvu, souvisí právě s onou jejich nezakotveností. Nové a neotřelé myšlenky se vždy rodí právě tam, kde se prolínají hranice a neexistuje možnost jednoznačného zařazení pod nějakou teorii nebo národní mýtus.

Je vinou Evropy, že tuto jinakost ve svém nitru, která ji tolik obohatila, nedokázala unést, a ve svých nejtemnějších chvilkách (které ve 20. století nelze bohužel omezit jen na nacismus -- antisemitské sklony měl např. i stalinský komunismus a v menší míře americký mccarthyismus) se na ni vrhla s nebývalou agresivitou.

A je pak tragédií, že po druhé světové válce vznikl "židovský stát" právě na podobné logice, které sionský živel v Evropě tak dlouho vzdoroval, a která jej v letech 1933 až 1945 málem zničila. Palestinsko-izraelský konflikt, jenž je konfliktem mezi dvěma mýty "krve a půdy", tak v mých očích diskredituje právě tu jedinečnou roli, kterou židé v moderních dějinách hráli. A nejsem jediný. Podobně kritičtí bývají k Izraeli mnozí dnešní sekulární židé (Noam Chomsky, prý nejvlivnější intelektuál světa a také symbol vší názorové jinakosti uvnitř USA, nebo nedávno zesnulý Jacques Derrida, nejen sekulární syn národa ztělesňujícího vše náboženské, ale i alžírský Francouz -- a tedy člověk s mimořádným citem pro násilnost všech hranic); a z poněkud odlišných, ale souvisejících důvodů proti jeho existenci namítají též mnozí ortodoxní židé.

Tím chci také zdůraznit, že protiizraelský postoj rozhodně nemusí být antisemitský. Může tomu být dokonce i naopak. Zkouškou toho, kdo je opravdu antisemita, by měla být naše citlivost vůči jinakosti. A tu nám dnes reprezentuje zejména arabský svět. Kladu si otázku, zda ti, kdo obhajují Izrael a jeho palestinskou politiku, si pod záminkou obrany z Evropy již bezpečně "odsunutých" židů často jen nevylévají svoji averzi vůči levici a zejména vůči muslimům, kteří se právě v této době naopak do Evropy stěhují.

III.

Existence Izraele je reálně politický fakt. Měli bychom se snažit hodnotit jeho existenci právě takto. Má svá plus i mínus. Nezaslouží si démonizaci, ale ani nedotknutelnost. Existence židů s ním nestojí a nepadá. Kdyby -- hypoteticky -- na jeho území v budoucnu vznikl islámský stát, neměl by mít absolutní problém otevřít ve svých hranicích dostatečný prostor židům. Tolerance k abrahámovských náboženstvím je povinností každého muslima. Pokud je ještě islám opravdu islámem...

Problém je ten, že zdánlivě "nepolitické" faktory, jako je věrnost různým nacionalistickým mýtům, se samy mohou stát reálně, velmi reálně politickým faktorem. Obětování Izraele nebo části jeho území tlaku Arabů by mohlo vést ke vniku právě těch resentimentů, které jsou tak nebezpečné již na straně islamistů. Vznik nějaké židovské -- či spíš sionistické -- al-Kaidy by řešitelnosti situace jistě příliš neprospěl. A to právě z reálně politického hlediska.

Jak jsem napsal v úvodu, samotná existence Izraele, je permanentní hra s ohněm. Je téměř nemožné se nespálit. Dobré řešení neexistuje. V situaci, kdy nevíme, co je správné -- a myslím, že tohle je typicky jedna z nich -, nakonec nezbývá, že preferovat politickou stabilitu. Z tohoto hlediska mi připadá nejrozumnější nadále podporovat vznik samostatné Palestiny bez ohledu na to, kdo v ní bude vládnout, a zároveň hájit existenci Izraele prostřednictvím mezinárodního práva (na které se budou odvolávat i islamisté), nejlépe na hranici blízké stavu z roku 1967.

Hodně záleží na tom, kdo v Izraeli vyhraje volby. Na rozdíl od (z našeho hlediska) teokratické Palestiny to nevyjde nastejno, protože vztah mezi sekulárním a náboženským prvkem není v Izraeli zcela vyřešen a právě tato otázka může být do budoucna rozhodující. Budou-li islamistům na druhé straně odpovídat sionisté, může se stát jediné. Oba ty -ismy jsou totiž v podstatě stejné. Dokáže být "židovský stát" opravdu židovský v tom, že bude jiný?

Ví Bůh...