Pan Veselý píše o tlaku, "jenž byl vyvíjen na jednotlivé státy bývalé federace [a] vyvolával nacionalistické napětí". O jaký tlak šlo ? Srbsko se později se dostalo do konfliktu se Západem kvůli podpoře bosenských soukmenovců a kvůli Kosovu. Bylo na něj uvaleny tvrdé ekonomické sankce, později bylo vystaveno hrozbě použití síly a ta byla také nakonec použita. To byl skutečně tlak. Co z tohoto repertoáru bylo použito proti tehdejší Jugoslávii na počátku devadesátých let ?

Možná, že Bělehrad nebyl po roce 1989 zrovna miláčkem západních médií. Možná že soukromí i státní dobrodinci ze Západu finančně podporovali aktivity, které ve svém výsledku a možná i záměrech nebyly zrovna projugoslávské. Možná si západní diplomaté občas zaprotestovali kvůli skutečnému či domnělému porušování lidských práv. Tohle všechno dohromady není tlak. To je šimrání. Kvůli takovým prkotinám se stabilní stát nerozpadne. A od nestabilního státu zase nelze čekat, že dokáže udržet na uzdě etnické rozepře, i kdyby chtěl.

Ve skutečnosti etnické rozepře nedržela na uzdě ani tak Jugoslávie, jako Josif Broz Tito. Ten byl osobností dostatečně autoritativní a zároveň dostatečně neutrální na to, aby udržel místní vlastence v rozumných mezích. I kdyby je měl nechat rovnoměrně pozavírat, což občas udělal. Co jeho vládě chybělo, byl dostatečně silný korunní princ, který by tuto autoritu převzal. Místo toho se vedení federace "zdemokratizovalo". Což sice vypadalo hezky, jenže tohle vedení postrádalo autoritu, o kterou by se mohli přesvědčení Jugoslávci opřít. Ostatně společný jazyk často nedokázali najít ani jeho členové.

Nacionalistické napětí v zemi rostlo už v osmdesátých letech, kdy byla Jugoslávie v zahraničí stále ještě vnímána jako přijatelná alternativa světa za železnou oponou. Pád komunismu ovšem Jugoslávie této výsady zbavil -- doma i v zahraničí.

Rozkládající se stát se stal kořistí nacionalistů, z nichž někteří se prezentovali jako demokraté západního typu (někteří jimi snad i byli), jiní jako obhájci "jugoslávské celistvosti a identity" (někteří jimi snad i byli). V praxi měly ovšem národní zájmy vždy přednost. Byl to srbský parlament, který jako první v roce 1990 schválil nadřazenost republikové ústavy nad federální a o několik měsíců zastavil platby do federální pokladny. Čímž prakticky zlikvidoval federální rozpočet i dinár.

Zdá se, že stoupenců "jugoslávské celistvosti a identity" začátkem devadesátých let zas až tak mnoho nebylo. Ještě méně bylo těch, kteří byli ochotni za rozpadávající se stát bojovat. Tady měli separatisté -- včetně Velkosrbů -- evidentní převahu. Za těchto okolností se nelze divit, že západní politici vsadili na rozdělení Jugoslávie podle republik a jejich hranic v naději, že tím udrží situaci jakž takž pod kontrolou a zabrání nejhoršímu.

Nevím, zda se tato naděje alespoň trošku naplnila. Nicméně si nemyslím, že by občanská válka byla mírnější, kdyby se v zahraničních atlasech vybarvovala Jugoslávie i nadále jednou barvou. O moc víc toho západní politici asi dělat nemohli, ledaže by sáhli k přímé mocenské intervenci. Ale na podporu koho ? Politik není filozof, nemůže sázet na sílu, která neexistuje. A možnosti takovou sílu vytvořit jsou zpravidla velmi omezené, byť si stoupenci spikleneckých teorií myslí opak.

Tragikomicky působí Veselého snaha popřít srebrenickou genocidu. Připomíná to Revizora -- tyhle pomluvy "nejsou ani z poloviny pravdivé". Potíž je v tom, že i ta necelá polovina, ba i pětina v tomto případě postačí. Nic na tom nemění skutečnost, že genocidu páchali v postjugoslávském prostoru také jiní a jinde. Pokud byl všichni -- nebo téměř všichni -- zajatí muži následně postříleni, co to bylo, když ne genocida ? Vyřizování osobních účtů ? Nebo "přehmat" ?

Vše nasvědčuje tomu, že šlo o precizně připravenou operaci. Nikoli o iniciativu jednotlivců či malých skupin, kterou jejich nadřízení přímo neorganizují, byť s ní možná počítají (což byl zřejmě případ dobyté Krajiny v Chorvatsku). Nevím, zda je srebrenický masakr na území bývalé Jugoslávie nejhorší co do počtu obětí. Nevím ale o žádném jiném, který by svým cílem, organizací a provedením tolik připomínal "konečné řešení židovské otázky", jak jej praktikovali nacisté od roku 1941.

Ještě hůře dopadá srovnávání humanity srbských vítězů s výkony amerických či izraelských letců. Bombardování bojujících zón (či jejich zázemí) v nichž jsou i civilisté jistě není hezká věc. Ať už je touto zónou Fallúdža, Bejrút či Sarajevo. Ale není to ani zdaleka totéž, jako postřílet bezbranné zajatce poté, co byl odpor zlomen. Myslím, že by srbské věci vůbec neuškodilo, kdyby Daniel Veselý propříště svou filipiku v tomto bodě pozměnil nebo alespoň zkrátil.