"Spasení" lidstva krutou smrtí svého syna, který byl podle věrouky současně Bohem, zapadá opět do kategorie "zabíjení" a tedy se mi i lidem kolem mě příčí, i když víme, že velká část lidstva na to věří. Předpokládám, že otázku ohledně "potrestání lidstva potopou světa" a "lásky k lidstvu vyjádřenou tím, že Bůh nabídnul k ukřižování svého syna" občas kladou i věřící a tedy mě zajímá, jak na ni kněží odpovídají. Musím ale poznamenat,že za svých více než 77 roků života mě tento a jiné problémy křesťanské věrouky nijak netížily a že žiji podle toho, co někteří nazývají Božími přikázáními a co já považuji za principy lidskosti.

K tomu, že jsem Vám napsal těchto několik řádků, mě přivedl Váš zajímavý článek v Britských listech o Kurtovi Vonnegutovi. Mimochodem si nedovedu představit, co jste prožil v Drážďanech i když můj tatínek přežil bombardování Wroclawi (tehdy Breslau), kdy naopak byl na jednom z poschodí budovy koncentračního tábora. Naše zdejší noviny byly nyní plné dopisů lidí, kteří bombardování Drážďan buď odsuzovali jako válečný zločin na civilním obyvatelstvu nebo naopak chválili jakožto hrdinský čin našich statečných letců. Žiji v Kanadě déle než 40 roku a poznal jsem, že ani zde to nemají lidská práva snadné a že i zdejší lidé mění svoje názory tak rychle, jak je měnili obyvatelé Jeruzaléma (a všude jinde).

Zdeněk Bárta: Vážený pane Kalábe, děkuji Vám za Vás dopis - netušil jsem, že Britské listy čtou i krajané v Kanadě. Dovolte, abych Vám na něj odpověděl. Nejpre Vás prosím, abyste mi, pokud byste ještě psal, neříkal důstojný pane. Pokud vím, tak se už dávno (alespoň v Čechách) toto oslovení nepoužívá, a u protestantů, jejichž jsem duchovním, se nepoužíval nikdy. Nemáte se zač omlouvat, udělal jste mi radost, že vám přečtení článku stalo zato napsat.

Vaše otázka vychází z postulátu křesťansky fundamentalistické věrouky, kterou stejně jako Vy nesdílím. Ale vězte, že krom některých konzervativních křesťanských kruhů v USA (Kanadě?) takto formulovanou věrouku nesdílí žádný alespoň trochu vzdělaný věřící, natož pak theolog. Co se týče Noeho, je snad jasné, že se jedná o starověký mýtus, který se vyrovnává s podobnými mýty národů kolem starého Izraele. Mýty si nečiní nárok na "historickou pravdu"; chtějí (podobně jako to známe u pohádek) vyjádřit nějakou důležitou pravdu a příběh slouží jen jako kulisa. Nárok na doslovné čtení si  nečinili ani tvůrci mýtů, ani jejich posluchači či tradenti. To jen nástupem racionalismu zmatená církev chtěla po pár století let v panicky  hloupé touze  zachránit obsah křesťanství (tedy to, co Vy správně nazýváte principy lidskosti) sebevražedným trváním na čtení biblických mýtů jako by to byla učebnice dějepisu.  Dodnes to spoustě lidí straší v hlavě.

Mohu Vás ujistit, že ani mně - stejně jako Vás - nijak netíží podobné problémy, neboť jsem přesvědčen, že to faktické problémy nejsou, že pouze vyrůstají z toho nepochopení, či spíše ze záměny dvou literárních stylu. Je to, jako by se někdo ptal v básni K.H.Máchy "Máj" co je to za blbost: "strhané struny zvuk, zborcené harfy tón". Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů, a číst ji jako učebnici přírodovědy, či dějepisu je křivdou na Bibli, i na tradici, kterou trefně popisuje Ježíš: Na lásce k člověku a k tomu, co jej činí lidským, závisí celý Zákon i Proroci. Tradici, která utvářela přes všechny naše kruťárny naši civilizaci.

A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak, než to chápeme - a můžeme chápat - my současní lidé a než to v otázce  vyjadřujete Vy. Nestačí doslova přeložit z řečtiny - či spíše z aramejštiny určité pojmy, jak se mnohdy i v církvích namnoze děje. Klíčové pojmy křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd atd) znamenala pro pisatele a čtenáře Nového zákona zcela jiné skutečnosti, než si dnes představujeme my. Myslím, že mají pravdu theologové, kteří navrhují vzdát se alespoň na jednu generaci těchto termínů, abychom zapomněli na jejich vývojem pokroucený význam, a vrátili se k nim až posléze, či je nejlépe je nahradili termíny novými.

Proto se také snažím psát svá "kázaní" co nejcivilnějším jazykem, proto je mi také tak blízký Vonnegut. Narodil jsem se v roce 1949, nicméně otázky 2.sv.války a jejich důsledků (vyhnání sudetských Němců z Československa napr.) mne eminentně zajímají. K Vaší otázce: Vonnegut přežil bombardování Drážďan proto, že byl s ostatními zajatci v několikátém podzemním patře drážďanských jatek, kde všichni pracovali, než byli odveleni k odklízení zahynulých obyvatel Drážďan.Měl jsem to štěstí navštívit v roce 2000 Kanadu, je to krásná země.

Miloš Kaláb: Vážený pane Bárto, děkuji Vám za vysvětlení, které jsem v té formě skutečně nečekal, jenže poměry v Kanadě (a v USA) jsou opravdu od těch Vašich rozdílné. Shodou okolností jsem si na Vás vzpomněl při večerních zprávách americké televizní stanice ABC News. Ukazovala "low-lying islands of Kiribati. Its president says rising waters could wipe out the country in 50 years" čili velice ploché ostrůvky uprostřed Tichého oceánu, které jsou ohrožené oteplováním Země, takže prý asi do 50 roku zmizí ve vlnách oceánů. Jedna tamní politička se ale ničeho neobává. Ukazovala bibli a připomínala, že Bůh po potopě světa slíbil, že už nikdy žádnou potopu znova na Zemi nesešle, takže ona rozhodně spíš důvěřuje tomuto Božímu slibu než nějakým klimatologům a nijak se o osud svých ostrůvků neobává...

Domnívám se, že jste dobře informován třeba i o tom, jaký je v USA přístup k vývojové teorii v biologii, že potom názorové neshody vedou k potyčkám ve školních radách i na městských úřadech. Na rozdíl od Československa, z kterého jsme sem přišli, jsme zde byli vystaveni neuvěřitelně vysokému množství náboženství a církví a dodnes v našich ottawských novinách každou sobotu odpovídají na určitou otázku představitelé několika křesťanských církví, rabín, immám, a vedoucí sikhů, hinduistů i buddhistů.

Zdeněk Bárta: Milý pane Kalábe, o náboženských poměrech v Novém světě jsem celkem informován, jednak z medií, jednak svým synem, který pracoval rok a půl v Bostonu v sociálních službách a jako čerstvě dostudovaný theolog byl zděšen nejen stavem náboženství, ale zejména televizními "misionáři", kteří masivně podporovali Bushe v jeho útoku na Irák. Dovoluji si Vás odkázat na jednu takovou srandičku, ve které jsem parafrázoval jeden americký článek .

Teprve nyní jsem si všiml, že pod Vaším podpisem v e-mailu je odkaz na Vaše články. Přestože Vaši vědě nerozumím, zaujalo mne to, neboť můj italský zeť Francesco Difato právě dělá v Praze doktorát, a jeho oborem jsou také elektronové mikroskopy. Tak jsem si dal do Googlu Vaše jméno a zjistil teprve - já vůl - kdo jste, a že přispíváte do Britských listů. Asi jsem se do Vás zamiloval, protože ty články jsou fantastické, ohromně se mi líbí a bohovsky se bavím - ještě to nemám přečtené všechno. A navíc máte u životopisu v Blistech skvělou fotku. 

Když jsem Vám psal o svém nejstarším synkovi (mám čtyři děti) a o jeho zděšení, co to ze sebe plodí televizní kazatelé, netušil jsem, že máte v Blistech článek z 7.3. 2003, který se jmenuje Válka George W. Bushe ve jménu Pána Boha. Je skvělý! Mám k němu jen jednu poznámku: v českém prostředí se těm skupinám, o kterých píšete, neříká evangelické, ale evangelikální. Evangelický je v Čechách totéž co protestantský - však jsem také ve svém dopise raději psal o své církvi jako o  protestantské, protože vím o tomto terminologickém rozdílu mezi Novým a Starým světem. Přeji Vám vše dobré - jdu si zase číst Kalába.

Miloš Kaláb: Vážený pane Bárto, děkuji Vám za kompliment a vlastně za celý krásný dopis. Také Vám děkuji za vysvětlení evangelistů a evangelikálů. Vaše dopisy velice pobavily mě i mou manželku. Měl jsem původně obavu, abych Vás neurazil, ale myslím, že jste člověkem asi toho druhu, jakým byl kněz, který nás v Olomouci v roce 1956 oddával. Tehdy jsme byli římsko-katolického vyznání - manželka skutečně a já na papíře. Ale já jsem velice tolerantní a vlastně co já vím o těch záležitostech! Chodili jsme na "katechismus" (dojížděl jsem z Bratislavy, kde jsem tehdy pracoval na Slovenské akademii věd) a kupodivu jsme velice živě diskutovali, tedy onen pan farář v Hejčíně a já. Snoubenka se diskusí nijak neúčastnila.

Moje řeč byla asi v tomto duchu: "Nechci se, důstojný pane, rouhat, ale myslím, že..." a důstojný pan odpovídal slovy: "Nechci se, pane inženýre, dotknout vašeho agnosticismu, ale myslím, že nemáte pravdu, když říkáte..." Mimochodem ten pan farář seděl ve vězení za všech režimů, od Masarykovy republiky přes nacistický koncentrák a potom i za socialismu, ale vždycky se z toho dostal. Moc rád na něho vzpomínám. Měl jsem problém: "Jak víte, já na ty věci nevěřím", řekl jsem mu, "ale maminka trvá na tom, že musím před oddavkami ke zpovědi a mě by bylo líto, kdybych vám říkal nějaké vymyšlené nesmysly a vy byste uvažoval o rozhřešení - to by nebylo ode mne správné. Co mám udělat?" Odpověď? "Jděte do polí a meditujte, bude to váš poslední den jakožto svobodného muže, takže to bude, jako byste byl u zpovědi, aby to vaši maminku netrápilo".

Daroval jsem panu faráři několik výtisků "Katechismu" a "Biblických dějin" a potom byly oddavky. Ach ten k nám mluvil dlouho, ale velice potichu, takže ani moji rodiče stojící za námi neslyšeli, co říkal. Využil toho, že jsem nemohl odporovat a já jsem pochopitelně "visel na jeho každém slově". Byl to člověk, kterého jsem si po všechna ta léta velice vážil a když si teď na něho vzpomenu, mám slzy v očích. - Jaký rozdíl proti oddavkám mého švagra, který musel donést oddávajícími knězi potvrzení s podpisem zpovídajícího kněze a razítkem farnosti...

Po příchodu do Kanady to bylo velice nesnadné, protože jsme věděli, že se s členy rodiny už možná nikdy neuvidíme. Tedy manželka a já jsme neměli se socialismem žádné problémy, ale po sovětské invazi jsme se obávali "sovětského socialismu", takže jsme zde zůstali. Jenže dnes bychom měli problémy v České republice. My jsme byli vždycky "hrdí na to, že jsme z Československa" (což nás již dávno opustilo, protože to nebyla naše zásluha).

Československá kultura měla dobrý zvuk a vlastně nám Kanaďané ukázali, že na spoustu věcí jsme byli nahněvaní neprávem. Že se nedostaly všechny děti na vysokou školu? Vždyť v Kanadě také ne! Že jsme po vysoké škole dostali umístěnky na 3 roky tam, kam se nám nechtělo? "A kolik jste platili školného?" ptali se Kanaďané. "Kdo zde bere podporu, bere na sebe určité závazky..." A frflali jsme, že jsme měli republice zaplatit, když jsme vystupovali že svazku občanů. Dnes to chápeme všechno jinak a je nám líto, že slušné vyjadřování dostalo v Česku "na frak", že se dováží západní pakulturní brak, že je velká neúcta k mateřskému jazyku i že upadlo sociální cítění s chudšími, nemocnými a méně šťastnými.Někdy si říkám, že jsem blázen, když překládám články z našeho tisku pro čtenáře v Česku, ale na druhé straně je mi líto, že jsou tam zglajchšaltované sdělovací prostředky.

Brzy po roce 1989 jsem začal dělat Kanadské listy Miloše Kalába v Neviditelném psovi Ondřeje Neffa, abych ukázal československým čtenářům, že i v Kanadě jsou problémy a že to není jen země průzračných jezer, ale také země nezaměstnaných, nemocných (v USA navíc u mnohých bez přístupu ke zdravotní péči) atd. Názory pana Neffa mi jsou ale cizí, Zvědavec pana Stwory (kam jsem také psal) je příliš jednostranný, nějakou dobu jsem psával panu Fekarovi do Tramvaje Načerno, ale vlastně mi poměrně nejvíce vyhovují Britské listy. Teď se s mými články "roztrhl pytel", protože právě odpočívám od večerní výroby vědeckých snímku pro americké fotobanky (a jednu britskou). Každý den jezdím do laboratoře, kde už druhým rokem pracuji bez platu jen pro radost z práce a že se dostanu "mezi lidi". Čím se zabývá Váš italský zeť, že v tom figurují elektronové mikroskopy? Myslím, že máte pěkně pestrou rodinu, ale máte děti příliš daleko.

My jsme neočekávali, že je budeme mít blízko, vždyť my sami jsme rodičům "utekli za moře", ale oba naši synové pracují v Ottawě a tedy se s nimi poměrně často vidíme. Jeden zůstal svobodný a ten pomáhá rodině toho mladšího, který má 3 děti.

Mějte se moc hezky, teď o Velikonocích jste jistě velice zaneprázdněn bohoslužbami a kázáními, ale myslím, že i Vy svou práci milujete a máte z ní potěšení.