Ještě jednou k jugoslávské tragédii

11. 4. 2007 / Daniel Veselý

O západním šimrání se může dočíst ve zcela fundovaných statích ekonoma a mediálního analytika Edwarda S. Hermana, o nichž jsem pojednával ve svých předešlých článcích, věnovaných jugoslávské tematice, a o jehož erudici jsem přesvědčen, neboť jeho texty vycházejí z rozmanitých pramenů. Strategický zájem o rozličné bohatství, jež Jugoslávie skýtala, projevil Západ mnohem dříve, než vypukla bosenská válka. Nejsem naivní, abych věřil západním diplomatům, kteří by rozhořčením nespali kvůli "skutečnému či domnělému porušování lidských práv" v Jugoslávii Titovy i pozdější éry.

Západním demokraciím šlo především o totéž, co prováděli bolševici ze SSSR v bývalých carských guberniích nebo nacisté v okupované Evropě, tedy o kontrolu, strategické zakotvení v porobené zemi a drastickou exploataci místního bohatství, i když toto se dělo samozřejmě za odlišných podmínek.

Doporučuji panu Urbanovi i ostatním zájemcům, aby si v archivu BL našli výtečně zpracované články profesora Josefa Fronka, týkající se komplexně této problematiky. Autor zde píše, s pomocí rozsáhlých citací, o genocidě Srbů v průběhu 2. světové války, způsobené chorvatskými, bosensko-muslimskými a kosovsko albánskými silami, a srbském strachu ze separatistických snah a západní orientace těchto sil po pádu komunismu. Bývalý poradce prezidenta Cartera a hlavní politruk západního modelování světa Brzeziński po rozpadu "socialistického tábora" na přelomu 80. a 90. let minulého století považuje ve své knize Velká šachovnice Jugoslávii za důležitý strategický bod v nově se utvářejícím světě podle "Nového světového řádu". A každá mocenská avantýra potřebuje ty dobré (Západ) a zlé (Srbsko), aby byly ospravedlněny mamonící tužby mocných. O privatizaci Balkánu a předchozích plánech jak na to se již mluví dost otevřeně. Srbsko prostě tomuto kroku nefandilo a mělo být potrestáno výpraskem jako každé neposlušné děcko. Šlo zde o tu samou obehranou písničku -- upevnit pozici Západu, hlavně USA, v bytostně důležitém regionu, a to s použitím destruktivních a teroristických metod k dosažení vytčených cílů (k rozsáhlé privatizaci a další expanzi).

Už v roce 1993 byl Pentagon posvěcen zasáhnout kdekoliv na evropském kontinentu kvůli jeho ekonomické a strategické stabilitě, což posléze splnil (logistika a finance chorvatským, bosensko- muslimským a kosovsko albánským válečným zločinům). Opět je třeba připomínat, že to nebyli Srbové, kteří v občanské válce osamoceně vraždili, v což někteří pravicoví fanatici stále věří. Součást destabilizačního plánu k rozbití Balkánu představovaly daňové peníze obyvatel demokratického Západu („zaplacení“ zběsilého vypuzení 300 000 etnických Srbů Chorvatskou národní gardou ze západní Slavonie s bilancí 2 500 zavražděných, 250 000 dalších vyhnaných Srbů z chorvatské Krajiny, kde mohlo být zabito více civilistů než v Srebrenici v roce 1995. Pro pana Urbana - šlo o systematicky promyšlené operace, neboť Chorvatsko zůstalo etnicky čisté, prosté všeho cizorodého - Srbů). Neoficiální údaje hovoří o 14 000 obětech.

Pan Urban dále píše, že kvůli separatistickým snahám Srbů (o nichž se ve svých předešlých článcích zmiňuji) "západní politici vsadili na rozdělení Jugoslávie podle republik a jejich hranic v naději, že tím udrží situaci jakž takž pod kontrolou a zabrání nejhoršímu".

Po tváři mi přejel nucený úsměšek; nechápu zde naivitu páně Urbana, snaže si vzpomenout, kdy kterým politikům šlo o něco jiného než o vlastní konto a pohrdání těmi, kteří jim toto privilegium umožnili. Udržet situaci pod kontrolou a zabránit nejhoršímu znamená, volně přeloženo, předejít všemi dostupnými prostředky tomu, aby domorodci spravovali své záležitosti sami a zabránili rozsáhlému skupování svých statků cizími korporacemi, jak se například dnes děje přetahováním se o politický statut Kosova shora.

Autor mi také vytýká zpochybnění "genocidy v Srebrenici". Ve svých článcích tituluji srebrenické neštěstí jako "krveprolití" nebo "masakr" s tím, že nešlo o "přehmat", takže nařčení z popírání této tragédie nepřijímám. Podle svědectví generála Phillipe Morillona, vojenského velitele při OSN, byl útok na Srebrenicu přímou odvetou za zabití tisíce Srbů při vojenských výpadech bosenských muslimů a džihádistů. Srebrenica, mimo jiné, sloužila jako vojenská základna, i když zde žilo mnoho civilistů. Mnoho muslimsko-bosenských vojáků se na Clintonův podnět stáhlo z města, nechávajíc tak nechráněné civilisty útočícím Srbům napospas. Mnozí z těchto ozbrojenců byli nakonec na útěku pozabíjeni. Značná část z doktrinářského údaje zabitých "osmi tisíc muslimských mužů a chlapců" byli bojovníci.

Z definice pojmu genocida, který byl zformulován OSN v roce 1948 v reakci na hromadnou průmyslovou vraždu evropských židů, vyplývá, že jde o "akty směřující k úmyslu zničit, úplně nebo zčásti, národní, etnické, rasové a náboženské skupiny obyvatel..."

V případě Srebrenice šlo, přes evidentní krveprolití, o zabíjení ve vojenské zóně, rovněž o vyprovokovanou odvetu a značnou roli hrál fakt, že mezi mrtvými bylo mnoho ozbrojenců. Navíc děti a ženy byly masakru ušetřeny. Mezi tisíci uprchlíky se nenašel nikdo, kdo by podal svědectví o systematickém zabíjení tisíců civilistů, a podobné zprávy přinesl monitoring OSN.

Za největší hanebnost ale považuji cynické zneužití a zveličení masakru (jak bylo ostatně západními médii v bosenské válce častým zvykem) pro politické účely, které měly ospravedlnit destrukci vzpurného Srbska.

Pan Urban zjevně nepochopil ironickou poznámku o srbském "gentlemanství", přestože jsem ji uvedl uvozovkami. Měl by si také doplnit znalosti, když posuzuje "výkony amerických či izraelských letců" v "bojujících zónách"; konkrétně v irácké Fallúdži a libanonském Bejrútu.

Americký útok na iráckou Fallúdžu na jaře a pak na podzim v roce 2004 začal poté, co byli iráckým odporem zabiti čtyři američtí vojáci. Jedna irácká novinářka podala následující svědectví: "Bombové (US) útoky zabily někdy celé rodiny, včetně těhotných žen a také dětí, které nebyly schopny utéct spolu s ostatními, protože útočníci neprodyšně zablokovali město a útěkové cesty."

Irácký doktor z Fallúdži uvádí: "US letectvo bombardovalo hlavní nemocnici, ztráty na životech pacientů i personálu jdou do desítek."

Civilisté byli bombardováni zápalnými fosforovými bombami i napalmem, zabíjeni americkými ostřelovači, byla jim odpírána humanitární pomoc, kupy mrtvol hnily pod zřícenými domy atd. Mluví se snad o těchto válečných zločinech stejně nahlas jako o srebrenických?

US/izraelský vpád do jižního Libanonu a následné bombardování Bejrútu se uskutečnil v roce 1982 po nevydařené snaze vyvolat útoky OOP, která chtěla po letech teroristických aktivit s Izraelem diplomaticky vyjednávat, což jeho představitelé kategoricky odmítali.

Až 15 tisíc Palestinců a Libanonců bylo podle údajů Červeného kříže odvlečeno do izraelských koncentráků, kde byli mnozí podrobeni krutému mučení. Izraelské letectvo systematicky ničilo palestinské uprchlické osady. Až 400 000 Palestinců bylo rozehnáno na všechny strany. Útulky, kde se schovávaly ženy a děti, byly úmyslně bombardovány, taktéž zdravotnická zařízení, zřetelně označená červenými kříži, sirotčince i psychiatrická léčebna. Celková bilance tři měsíce trvající agrese: 20 000 zabitých, převážně civilistů.

Považuje-li se pan Urban za humanistu, měl by si v prvé řadě výrazně doplnit vzdělání a také rozšířit úzkoprsé úhly pohledu, zavánějící vyčichlými klišé.

Vytisknout