Debata kolem mongolských přistěhovalců je zářným příkladem falešné dichotomie. Na jedné straně jsou údajně "realisté", kteří vidí drsnou skutečnost, nebojí se pojmenovat ji jako etnicko-kulturní problém a navrhnout rázná řešení v zájmu uchování malého a krásného zemského ráje bez poskvrnky, případně jen s poskvrnkami domácí provenience. Na druhé straně stojí štítonoši odosobněného globálního kapitalismu, ničitelé regionální idyly, sekundovaní naivními "humanisty" (je smutné, že toto slovo se v češtině pomalu stává nadávkou), kteří popírají jakékoli problémy kvůli svým nekalým zájmům či vinou své bezbřehé bláhovosti a bezbranného, nezkušeného dobráčkovství. Takto postavená debata samozřejmě nemá šanci docílit ničeho jiného, než zabarikádování se v již obsazených pozicích.

Článek pana Poláka je však, až na pár nepřijatelných tvrzení (pohoršování se nad tím, že některé dělníky doprovázejí i jejich rodiny: ano, stejně jako Čechy, kteří pracují na stavbách v zahraničí -- mají snad děti vyrůstat bez otce? Navíc statistiky dokládají, že muži bez rodin mívají větší problémy se zákony a společenskými normami), skutečně věcným přínosem do debaty, i když s ním v mnoha závěrech nesouhlasím. Pan Polák totiž upozorňuje na existující, nepopiratelné problémy, které je třeba řešit, nikoli před nimi zavírat oči.

Úskalí článku je podle mého názoru v jedné věci: všechny problémy, i ty, u nichž připouští parciální sociální podtext, vidí v prizmatu národnostně-kulturního střetu. Podobný přístup připisuje i lidem v Blansku ( - za naše problémy mohou Mongolové), což podle mého názoru panu Polákovi i ostatním podobně uvažujícím lidem znemožnuje efetivně detektovat jisté faktory, vidět a řešit záležitost z širší perspektivy. Tento limitovaný pohled má navíc velmi problematické, byť jistě nechtěné implikace -- na jednu stranu je potenciálně násilný (pogrom jako projev "spravedlivého rozhořčení trpícího lidu") a na stranu druhou je paralyzující - přehlížet dynamiku globalizované ekonomiky a nedostatky v ochraně pracujících znemožňuje zorganizovat účinný tlak na zaměstnavatele, případně -- to už záleží na ideové volbě každého jedince- na hlubší změny současného ekonomického systému, jako je napřílad celní ochrana trhu před zbožím vyrobeným v nedůstojných podmínkách, apod.

V pojetí nacionalistickém je "blanenská otázka" střetem kultur, narušením (fiktivní) sociální harmonie a (vinou etnických čistek minulého století částečně skutečné) etnické homogenity. Protivníky jsou tu Češi na jedné straně a Mongolové na straně druhé.

V této interpretaci zůstává umně skryta skutečnost, že jsou proti sobě stavěny dvě skupiny dělníků. Jedna skupina dělníků viní druhou skupinu dělníků, že jim berou práci, protože jsou ochotni pracovat za nižší mzdu. Nabízí se jasná paralela se situací koncem 19.století, kdy mnohdy muži-dělníci brojili proti ženám-dělnicím, nuceným pracovat za nižší mzdu, místo toho, aby bojovali za rovnou vyšší mzdu bez ohledu na pohlaví. Zvláště kvalifikovaní dělnící tehdy užívali jazyk morálky, aby vypudili neblahou konkurenci z továrny do domácnosti (alternativa, která nejenže neposkytuje svobodu individuální volby a v důsledku podkopává autonomii značné části lidských bytostí, ale může být přímo vražedná v případě chudých svobodných žen či vdov). Konflikt byl také stavěn jako střet dvou vzájemně zcela výlučných, odlišných stran (dělníci versus dělnice) a zaměstnavatelé si v pozadí gratulovali nad tím, jak účinné je pravidlo divide et impera.

Vnímala bych jako selhání levice a odborů, tradičního útočiště dělníků, nejsou-li schopna upozornit na ne-etnický aspekt celé záležitosti a vyzdvihnout užitečnost dělnické solidarity napříč kulturním či etnickým rozdílům (na tomto místě je třeba vyzvednout V. Špidlu, který o přistěhovalectví a dělnické otázce hovoří se znalostí věci a bez líbivé dávky laciného populismu).

Zkusme se totiž podívat na celou záležitost nikoli z nacionálního, ale právě ze sociálního hlediska: kdo snižuje platy zaměstnanců, kdo stanovuje podmínky, které blanenští nejsou ochotni akceptovat? Mongolové (nerovně konkurující gastarbeitři pana Hály)? Nechci líčit obraz zlovolného továrníka, i zaměstnavatele je třeba chápat, musejí obstát v konkurenčním boji v podmínkách globalizované ekonomiky. Klíčovým problémem není mobilita světové populace (ta existuje od nepaměti), ale skutečnost, že se výroba přesouvá do zemí, kde zaměstnanci nemají možnost účinně bojovat za zlepšení pracovních podmínek. Kdyby nepřišli Mongolové do Blanska, kde legálně pracují, platí daně a sociální pojištění, a tím přispívají k prosperitě českého národního hospodářství, možná by už továrna byla dávno přímo v Mongolsku a město by ztratilo nejen pracovní místa v továrně, ale také konzumenty, kteří drží sektor služeb, nebo by ho mohli držet, kdyby vyšel vstříc jejich potřebám (beru na sebe riziko, že podráždím některé čtenáře příklady z ciziny, ale uvedu příklad ze země, v níž žiji: jako houby po dešti vyrůstají telefonní centrály pro levné volání do ciziny, banky nabízejí speciální služby pro přistěhovalce, v samoobsluhách, ale i v zelinářství dnes běžně naleznete mexický, kolumbijský, čínský, rumunský či polský koutek, kde jsou k dostání potraviny z daných zemí).

Skutečnost, že se někteří zaměstnavatelé v ČR mohou chovat jak na Divokém východě (na tomto místě bych chtěla zdůraznit, že nevím, je-li to příklad blanenské továrny, vzpomínám spíše na jiné známé kauzy) a diktovat zamestnancům ostudné pracovní podmínky, není vina zahraničních dělníků. Čeští dělníci by se neměli nechat zaslepit nacionalismem, problém je především ekonomicko-mocenský. Zde bych se vrátila ke svému srovnání se Španělskem, kde také situace není ideální a zaměstnavatelé často dávají přednost řetězci smluv na dobu určitou a podobným trikům: Myslím, ze v této věci jsou španělští dělníci uvědomělejší, protože znají své pappenheimské -tedy zaměstnavatele - a z nedávné doby si pamatují, že se podobným způsobem chovali i bez přítomnosti přistěhovalců -- v době, kdy nefungovaly demokratické odbory a neexistoval kvalitní zákoník práce (čeští dělníci dobu, kdy by byli zcela bez ochrany, skutečně již nepamatují). Přinejmenším odboroví vůdci vědí, že problém je komplexnější, že zaměstnavatelé by stlačovali platy dolů i bez přílivu levných pracovních sil, pod hrozbou, že jinak přesunou výrobu jinam, kde mohou se zaměstnanci jednat jako s nevolníky. Ostatně pokud jde o tovární výrobu, je třeba vzít v úvahu, že kdyby nebyla v Česku k dispozici levná pracovní síla, výroba by se mnohdy skutečně přesunula jinam.

Je možné, že se továrna, která dnes využívá české či zahraniční dělníky, přesune časem jinam: tam, kde je neexistuje zákonem stanovená minimální mzda, tam, kde se pracuje 15 hodin denně, tam, kde zaměstnavatel nemusí dbát na bezpečnost práce, tam, kde neexistuje podpora v nezaměstnanosti, tam, kde protestující dělníky rozhánějí vodními děly - právě proto je krátkozraké pouze vítat investice, jejichž cílem je využít v Česku levné pracovní síly, protože dlouho levná nebude. Cílem by neměla být ani demontáž sociálního státu a znovuzavedení dětské práce, 12-hodinové pracovní doby a zákazu stávek, abychom obstáli v konkurenci. Je třeba investovat v zahraničí (za slušných podmínek to může být účinný způsob rozvojové pomoci a také způsob jak vyvtořit pracovní místa pro vysoce kvalifikované české pracovníky), ale hlavně pěstovat vzdělanostní společnost a ekonomiku zaměřenou na vyspělé technologie a výzkum (jako Finsko, Island apod.).

Myslím, že z etického i praktického hlediska by bylo záhodno nerozlišovat při tomto úsilí mezi lidmi, kteří se přistěhovali do Blanska v šedesátých letech a lidmi, kteří přišli nedávno - byť z Mongolska. Mladí Češi vietnamského původu dnes výbornými studijními výsledky dokazují, že budou velkým přínosem pro moderní českou společnost, i když ještě nedávno bylo jejich pracovitým rodičům politicky zcela nekorektními, a hlavně inteligence a znalostí příliš nepobravšími jedinci předhazováno, že právě slezli ze stromů (byla jsem toho svědkem). Nejsmutnější by bylo, kdyby zaměstnavatelé v rámci předsudků -právo na diskriminaci na BL mnozí vášnivě obhajují- nevyužili jejich potenciálu a z jejich inteligence a pracovitosti měli pak prospěch jen "soukmenovecké" firmy či, hůře pro nás -- jiné, tolerantnější společnosti.

Nejsem ekonomka, ale je logické, že pokud česká ekonomika prožívá boom, potřebuje více pracovních sil. Tito lidé, ať už přicházejí z Brna do Prahy nebo z Mongolska do Blanska, jsou především lidské bytosti a měli bychom k nim stejným způsobem přistupovat. Když jsem studovala v Praze, nikdy by mě nenapadlo vyčítat studentům z Brna, že zabírají místa na koleji obyvatelům Čech, když by mohli klidně studovat na Masarykově univerzitě. Připadala bych si skutečně nepatřičně, kdybych ve strachu před konkurencí dštila oheň a síru na brněnské spolustudenty.

Všichni jsme přeci lidé a neměli bychom chápat občanství v etnických parametrech, jak se ve Střední Evropě běžně chápe (přes tragické důsledky, které toto výlučné pojetí přineslo), ale ve smyslu komunity sousedů, kteří spolu žijí na témže území, studují, pracují, baví se a mají právo se podílet na správě věcí veřejných. Než zasívat nenávist, jak to činí skinheadi, je lepší rozvíjet vzdělanost, integrační politiku a tlačit na zaměstnavatele, aby všem pracujícim ze zákona museli zajistit důstojné pracovní podmínky. Ale nemůžeme vše očekávat zhůry, jak nás naučily nedemokratické režimy: jako aktivní občané bychom pro zlepšení soužití v naší komunitě mohli udělat něco pozitivního i jako jednotlivci.

V žádném případě nepopíram potenciální problematičnost soužití danou kulturními rozdíly -- proto je nutná aktivní integrační politika, nejen ze strany státu, ale také prostřednictvím obce a také občanských sdužení a aktivních jednotlivců. Některé zvyky, které si přinášejí lidé z rurálního prostředí (lov kachen, zabijačka v paneláku, atd.), jsou v městském prostředí samozřejmě neúnosné - proto se ale má rozvíjet integrační politika (mohla by být zavedena povinnost firem, které masově využívají zahraničních dělníků, finančně i jinak přispívat na jejich integraci). Bojím se, že si nikdo nedal práci, aby oněm dělníkům vysvětlil, že jisté věci prostě v Blansku dělat nemohou, protože je nemohou dělat ani místní obyvatelé.

Pan Daniel, tak kritizovaný oponenty jako naivní snílek, který nechápe "skutečné problémy", je myslím jediný z diskutujících, kdo v této věci jen nepovídá, ale aktivně se angažuje. Možná právě proto je schopen vidět za šikmookými tvářemi především jednotlivé lidské bytosti a za to si zaslouží úctu.

Další problémy také někdy vyplývají nikoli z odlišnosti kultur, ale ze samotné emigrace: například pokud rodiče musejí (kvůli restriktivním zákonům) zanechat děti doma a pracovat v cizině bez nich. Děti pak často rostou jak dříví v lese a když je konečně rodičům dovoleno si adolescenta vzít k sobě, takový chlapec/děvče může způsobit spoustu problémů. Zde je opět třeba nebýt "politicky korektní", ale ani nacionalistický demagog, a při řešení této otázky brát na vědomí, že jde o specifický problém přistěhovalectví. Realismus neznamená legitimovat zlou vůli, řešení na principu kolektivní viny, laciný nacionalismus a podrážděnou xenofobii.

Z některých výroku v naší debatě však jde hrůza -- obzvlášť se mne dotýká odlidštění zahraničních pracovníků. Nezdůrazňuje se přínos imigrace pro ekonomiku, pro systém sociálního zabezpečení, nemluví se dostatečně o mnohých drobných podnikatelích-přistěhovalcích, kteří platí daně a vytvářejí pracovní místa. Těšilo by mě moci pozorovat větší ochotu vidět za skupinou X především lidi jako jsme my. Naopak, hovoří se v dichotomiích "náš občan" a "gastarbeiter" -- do jaké kategorie zařadíte vietnamského přítele vaší dcery, ukrajinského kolegu, arabského majitele vaší oblíbené pizzerie, ruskou majitelku penzionu, u níž se rád ubytujete, protože je na hosty milá a má v podniku čisto? Všichni, kdo pracují v té které zemi, si zaslouží dobré a rovné pracovní a životní podmínky zaručené státem.

Šokuje mě také sešněrovaná "kmenová" představa lidu a teritoria: jako by člověk mohl milovat a pečovat jen o zemi, kde se narodil, jako by se přistěhovalci mnohde nepodíleli na ekologických či jiných sociálních aktivitách (pokud jim to jejich obrovská pracovní vytíženost hraničící v počátcích jejich pobytu často s vykořisťováním dovolí), jako by nemohli obohatit hostitelskou společnost. Pochybuje-li někdo o tom, mohu opět uvést konkrétní případy podobné angažovanosti. Mohu také uvést příklady pozitivních vedlejších účinků přistěhovalectví -- jako je umírnění lokálních nacionalismů, proporcionální nárůst populace v produktivním věku (tzv. omlazení obyvatelstva), aj.

Nemám příjemný pocit z toho, jak běžné a společensky přijatelné je v postkomunistických zemích etnicko-nacionální dělení na "my" a "oni", zaráží mě, že je často mnohem silnější a prostupuje širší spektrum společnosti, než v zemích, kde je přistehovalců neskonale větší množství, a kde samozřejmě také existuje xenofobie a mnoho problémů soužití, o jejichž řešení se pokouší politici i občanská společnost.

Ačkoli si mě už mnozí zaškatulkovali jako nenapravitelně politicky korektní, musím říci, že jsem zastáncem integrace, nikoli multikulturalismu ve smyslu paraleního "žití vedle sebe". Hostitelská společnost by měla umět nabídnout přistěhovalcům silné hodnoty ( "svoboda, rovnost, bratrství", nebo třeba pořádkumilovnost, respekt k městským vyhláškám a střízlivost -- abychom se vrátili k původní debatě), s nimiž by se mohli ztotožnit a jejichž prostřednictvím by se mohli integrovat. V takovém případě ovšem ona společnost nemůže tyto hodnoty pouze deklarovat a vyžadovat je po přistěhovalcích, ale měla by sama jednat v souladu s těmito principy, jinak se logicky uvažující člověk nemůže divit, že bude vnímána přistěhovalci jako společnost pokrytecká a nespravedlivá (příspěvek mongolského autora velmi vtipně poukázal na tento dvojí metr ve věci hojného požívání alkoholu).

Každopádně něco jiného je však podpora integrace imigrantů a něco jiného apriorní odmítání etnické či náboženské heterogeneity. Zažila jsem, jak samozřejmost, s níž lidé z postkomunistických zemí ventilují nenávistné postoje k nejrůznějším etnickým či náboženským skupinám, jejich západní posluchače docela zaráží, pohoršuje a způsobuje v nich pochyby o demokratické zralosti obyvatel tzv. "východní Evropy". Není to proto, že by západní občané měli vymyté mozky politickou korektností, jak ve svém paradoxním antookcidentalismu hlásají někteří jedinci. Není to proto, že by je ovládli naivní intelektuálové z univerzit a zaslepili je svým lživým diskurzem o multikulturní harmonii, který přehlíží všechny problémy pramenící z nedostatku integrace. Ne, je to z jednoho prostého důvodu - přítelkyně jejich syna je z Bolívie, knihovník, který jim vyhledává oblíbenou detektivku, je původem Alžířan, jejich starou babičku opatruje Maročanka, cvičitelka aerobiku je Ruska, z oslavy je veze dominikánský taxikář a noviny jim prodává Senegalec. Na některých místech, kde skutečně žije velké množství lidí z různých koutů světa, samozřejmě existují vážné problémy, ale lidé mají také možnost si uvědomit, že lze jen těžko všechny házet do jednoho pytle. Bylo by přeci smutné chodit po světě a dusit se nenávistí...

Možná by také pomohlo, kdyby se čeští novináři obtěžovali uvést na pravou míru některé skutečnosti -- např. poté, co několik dnů plýtvali inkoustem na "řádění černochů" v New Orleans, zapomněli uvést, že naprostá většina zpráv o vraždění a znásilňování se ukázaly být nepravdivé fámy. Skutečnost, že oběti hurikánu se dopouštěly rabování, by vypadala jinak, kdyby novináři zapomněli na svou dětskou utopii o zemském ráji za oceánem a připustili, že tito lidé byli ponecháni několik dní svému osudu ve zdevastovaném městě plném plovoucích mrtvol a fekálií.

Je dobré si všimnout, že xenofobní strany vyhrávají buď ve skutečně problémových, chudých a zanedbaných čtvrtích, kde existovaly vážné sociální problémy (včetně vandalismu a pouličních bojů -- stačí si trochu zopakovat dějepis) i v době, kdy byly obydleny domácím obyvatelstvem, nebo naopak paradoxně v zónách, kde téměř žádní přistěhovalci nejsou (rurální zemědelské oblasti).

Až se budeme oprávněně dojímat nad krásami vlasti naší, nezapomeňme na několik drobností: katedrálu svatého Víta navrhl Francouz a jeho stavbu řídilo několik Němců, Loretu, Letohrádek královny Anny, Lobkovický a Černínský palác postavili Italové, sochy v zahradě Valdštejnského paláce zhotovil Vlám, pražské Jezulátko do stověžaté matičky přivezla Španělka (je mi, samozřejmě známa ahistoričnost pojmů jako Francouz, Němec či Ital v dané době, ale v zájmu stručnosti prosím čtenáře o shovívavost). Vedle významných cizinců, kteří žili a tvořili v Čechách a na Moravě, samozřejmě přicházeli také prostí řemeslníci (architekti si s sebou běžně přiváželi řemeslníky a dělníky, na základě její specializace a zdatnosti). Ještě na počátku 20. století nebylo snadné rozdělit obyvatele Čech na etnické Čechy na straně jedné a cizince na straně druhé -- např.spisovatel Franz Kafka, z jehož mezinárodního věhlasu dnes v Praze těží mnoho firem, byl německy píšící český žid -- pro dnešní ryzí nacionalisty hotový hlavolam. Ke světové kultuře zásadně přispěli v poslední době Miloš Forman a Milan Kundera, díky tomu, že tito "přistěhovalci z východní Evropy" dostali v zahraničí příležitost. Opravdu lze považovat posledních šedesát etnicky homogenních let za nejzářivější, nejčistští a nejbezproblémovější období v našich dějinách?