6. 4. 2007
Boj muže a ženy aneb jak prohrát úplně všechnoSexuální chování příslušníků našeho druhu prochází třemi charakteristickými fázemi, které obvykle - ale ne vždy - následují za sebou v tomto pořadí: formování páru, činnost před kopulací a kopulace. Stadium formování páru, kterému se obyčejně říká dvoření, bývá podle zvířecích norem značně dlouhé, často trvá týdny i měsíce. Jako u mnoha jiných druhů bývá charakterizováno nejistým, obojakým chováním, jímž se projevují konflikty mezi strachem, útočností a sexuálním vábením. Nervozita a váhavost se postupně zmenšují, jestliže jsou vzájemné sexuální výzvy dostatečně silné. Tyto výzvy zahrnují celkový výraz tváře, postoj těla a projevy hlasové... Desmond Morris: Nahá opice Se zájmem sleduji diskusi o vztazích a postojích mužů a žen v naší a nejenom naší společnosti a občas se nestačím divit. Ten, kdo si přečte něco o biologickém původu řady činností, které člověk jako živočich dělá a k nimž je pochopitelně jako živočich svou přirozeností hnán (třeba právě z knížky, z níž jsem použil citát), nejspíš pochopí, že společenské řízení biologické přirozenosti nemůže slavit příliš velké úspěchy. Co znamená pár století civilizace v celkové době, kdy se náš druh vyskytuje na naší planetě? Snažíme se měnit chování mužů k ženám a žen k mužům a zapomínáme, že vzorce tohoto chování nám vtiskla příroda velice důkladně a že máme velmi malou šanci něco zásadního ovlivnit. |
Civilizace je jen velmi tenká slupka. Muž se bude vždycky ohlížet za ženami a bude se za nimi ohlížet v tom prazákladním instinktu. Žena bude vždy dělat vše pro to, aby si jí muži všimli. Je zcela nepodstatné, jde-li o pracoviště, nebo jiné místo. Že má toto snažení přece jen vtisknutá pravidla civilizace? Ano, ale úspěch mohou mít jen ta pravidla, která neodporují tomu, proč nás vlastně příroda takto vybavila. Nakonec co je ono podržení dveří jiného, než první oboustranný kontakt? Kdyby toho nebylo, nejspíš by žádná civilizace ani nevznikla, protože bychom vyhynuli mnohem dříve, než by vůbec nějaký vývoj mohl započít. Stejně jako před tisíci či desetitisíci lety jde o předání genetické informace a o úspěšné zplození potomků. S naléhavostí onoho buď a nebo jsou právě tomu vzorce našeho chování přizpůsobeny. Jistě, dnešní doba dává možnost, jak zabránit početí potomka. Ale samotné početí zdaleka není všechno, čím nás příroda motivuje. Pokud se žena rozhodne pro kariéru bez dětí, málokdy tuší v úplnosti, co všechno vlastně dělá a jaké to bude mít dopady. Pokud se muž nestará o své potomky, lze i tady vysledovat jisté dopady na jeho další život. Dítě potřebuje oba rodiče (každého na něco jiného) a příroda se snaží nejrůznějším způsobem, aby byli oba dva motivováni a vše potřebné mu poskytli. A potřebuje toho pro zdravý rozvoj dost, mnohem víc, než jen hmotné zaopatření. Možná, že by místo různých konstatování, jací jsou muži a jaké ženy, stálo zato uvažovat v základních jednotkách jednoho páru. Ten pár je potřeba a je rovněž nanejvýš nutné, aby oba dva aktéři byli jiní, protože musí poskytovat dítěti každý svůj vlastní servis, který je nenahraditelný. Nenahraditelný v tom smyslu, že jakákoliv náhrada má závažný vliv na výchovu dítěte a mívá v jeho pozdějším věku nežádoucí dopady. Dnešní "moderní" člověk se ale těmito problémy nezabývá. Řeší otázky své svobody, svobody mužů, svobody žen, jejich právo utéci od vlastního dítěte a otázky kariéry. Děti jsou brzdou, překážkou. Nedopadá to dobře ani pro děti, ani pro ty osamocené bojovníky. Mohou se obrnit proti druhému pohlaví pod nejrůznějšími ismy, není to nic platné. Řada konfliktů vzniká právě proto, že chtějí něco jiného, než příroda. Ale v ní platí, že pokud nezplodím potomka, který může pokračovat, nejsem, neexistuji. Bez ohledu na výši příspěvku k HDP společnosti. A společnost bohužel tento trend nepřímo podporuje. Komplikuje život těm, co se chovají v souladu se svou přirozeností. Spolupracující pár, to je to, co společnost doopravdy potřebuje. Není důležité kdo bude luxovat, kdo chodit na nákupy, kdo dělat to, či ono. Někdo z těch dvou. Práce je při výchově dítěte v rodině spousta pro oba. Každý z nás prožil své dětství a většině jeho rodiče dali vše, co mohli a co potřeboval. Nikdy jim to žádný z nás nemohl vrátit. Předpokládá se, že to jednou každý bude vracet svým dětem. A není na škodu, když to člověk vnímá jako svůj dluh. Dluh další generaci, dluh pokračování naší existence. Ve svých dětech se totiž stávám nesmrtelným, mé geny žijí dále. A tak to příroda nejspíš zamýšlela. |