Člověk, respektive žena, totiž nemusí žít s machem, aby cítila, že s narozením dítěte ztrácí nejen rychlost. Jistě, je možné se domluvit s partnerem, s rodinou, dokonce i se zaměstnavatelem, případně zákazníky, není se však možné osobně domluvit s celou společností a je velmi vyčerpávající každému vysvětlovat, že vy osobně nepostupujete tak, jak on (či ona) předpokládá, že postupovat budete. A navíc, v dostihu, kterému se říká trh pracovních příležitostí, jste vy ten dostihový kůň, který za sebou táhne navíc káru. Můžete běžet na hranici svých možností a stejně zaostáváte. Je to tisíc drobností, které vašim spolupracovníkům komplikují život. Nemůžete být za půl hodiny někde, protože si musíte vyřídit hlídání, pokud ho nemáte, přijde s vámi mládě a to soustředění kolektivu neprospívá. Nemůžete pracovně volat, kdykoli se vám zachce, neboť zákazník není zvědav na zvuky tříštícího se nádobí a ječení potomka v podkresu hovoru. Pokud jdete na poradu do restaurace, časem si zvyknete na kosé pohledy personálu (kouří se tu) a konečně, pokud vaše práce vyžaduje klid a soustředění, neprospěje jí vědomí, že na ní máte 3 hodiny, po které partner hlídá a vy tentokrát nemůžete nastavit noc, tak jako dřív.

Jste odkázaná na laskavosti, pochopení, dobrou vůli. Zranitelná. Každá chyba, kterou uděláte, se automaticky přičítá k tíži mateřství. Možná ji k tíži mateřství po čase začnete přičítat i vy sama. A konečně to doporučované řešení „napůl“ se ve většině případů ukáže neefektivní, příliš mnoho času se ztratí „předávkami“ a rozkouskovaný čas nakonec chybí oběma.

Mé dceři je dva a půl roku, za tu dobu, co je na světě, jsem udělala spoustu práce, napsala (a vyšly mi) dvě knihy, dvě další vyjdou letos. Ne, nestala se ze mě hausfrau, ale už vím, že to není snadné, vím, že doba mých mateřských povinností zatraceně prověřila rodinné i přátelské vztahy a hlavně vím, že jsem potřebovala pomoc víc, než kdykoli před tím ve svém životě.

Rovnost šancí neznamená, že se na místo, kam muž přirozeně dojde, dokáže dostat žena ambiciózní, rvavá a „vždy hrdinná“, navíc za cenu obrovských obětí a to je právě to, čím argumentuje nejen pan Topolánek, rovnost příležitostí může také znamenat, že se děti na začnou objevovat častěji na poradách, v restauracích a to nejen v doprovodu matek, rovnost příležitostí by mohla změnit ghetta dětských hřišť v místo, které nepůsobí jako vystřižené ze Sexmise, rovnost příležitostí by mohla (a měla) škrtnout rovnítko mezi pojmy matka a sociální deprivant.

Narození dítěte přinese do života jeho rodičů vždycky změnu a jde o to, aby to nebyla změna (minimálně pro polovinu páru) spíše negativní.

Zkrátka, slogan „Jaký si to uděláš, takový to máš“ zcela neplatí ve chvíli, kdy jednotlivec bojuje ne proti konkrétním osobám, ale proti systému, vžitým stereotypům a hradbě hluchoty.

No a teď čistě sexisticky jen pro dámy: Milé kolegyně, možná, že jste teď hrdé na to, že běžíte rychleji než vaše konkurentky v nevyhlášené Velké ceně klisen, ale vězte, že ani na vás startovní pole nepočká a že ten vůz je těžký. Uvědomit si nebezpečí až ve chvíli, kdy už máte náklad na hřbetě, je přinejmenším pošetilé.

Pro redakci: BL čtu, v anketě jsem hlasovala, takže jsem zahrnuta do výsledků. Proč na BL nepíšu, je celkem nasnadě. Vzhledem k tomu, že se psaním živím, nedostavuje se u mě žádný přetlak názorů, které bych chtěla veřejnosti sdělit, do čtoucí veřejnosti něco hustím nejméně jednou měsíčně a za úplatu. Jaké téma bych uvítala na BL já osobně? Snad trochu provětrat faldy současné české literatuře.