Sociální darwinismus je ideologický směr, který velmi svérázným způsobem aplikuje Darwinovy teorie o vývoji druhů a přirozeném výběru na lidskou společnost, v kombinaci s pozitivismem A.Comta. Jeho předním teoretikem byl Herbert Spencer (1820-1903). Sociální darwinismus obsahuje celou škálu pozic, ale v podstatě interpretuje lidskou společnost jako seskupení jedinců, kteří mezi sebou vedou neustálý boj o přežití, v němž vítězí nejsilnější individua. Spencer hlásal nadřazenost jednotlivce nad celkem, ale také nutnost odstranění všech sociálních "berliček" včetně charity, dávek, humanitární pomoci a podpůrných opatření (že Vám to něco připomíná?). Ve společnosti, kde jsou dovoleny veškeré formy konkurenčního boje, schopní jedinci dosáhnou "přirozeného" nadřazeného postavení, zatímco neschopní zaujmou místa na spodní škále společenského žebříčku.

Tato teorie se v praxi užívala k ospravedlnění skutečnosti, že raný kapitalismus vedl k prohloubení sociální nerovnosti, stejně jako k legitimizaci nadřazeného postavení stávajících vyšších vrstev jakožto "přirozeně schopnějších." Rodiny, které v předosvícenských dobách stavěly své nadřazené postavení na Bohem daných dědičných privilegiích, v nových podmínkách začaly hájit názor, že si nadřazené postavení zaslouží jakožto nejschopnější ze schopných. Aristokracie se tak mnohdy transformovala v meritokracii. V českých podmínkách by šlo aplikovat tento výklad na některé jedince či rodiny, které si za komunismu zajistily privilegované postavení svou aktivní spoluprácí s režimem, kterou po revoluci zužitkovaly k získání bohatství a nyní se prezentují jako schopní vítězové volné soutěže.

Podle optimistického výkladu tato životní filosofie vede k úsilí jednotlivců o zlepšení své pozice na společenském žebříčku, i když v praxi se ukázalo, že u výrazně znevýhodněných skupin často vedla spíše k nechuti vůči systému a k apatii. Sociální darwinismus sloužil k obhajobě často protichůdných ideových proudů -- od ultraliberalismu po rasismus a kolonialismus. Sám Darwin ovšem odmítal, že by se sociální politika a fungování společnosti obecně měly řídit výhradně principy přirozeného výběru a boje mezi jedinci o přežití. Považoval soucit a morální principy za produkty přirozeného výběru, který v důsledku lidskou společnost činí silnější.

Eugenika, u jejíhož zrodu stál Darwinův příbuzný Galton, a která je kombinací Mendelových teorií dědičnosti a některých Darwinových myšlenek, nabyla časem zvláště pochmurných rysů: aby se zabránilo celkové degeneraci společnosti přenášením nekvalitní genetické výbavy, mělo se zabránit chudým, postiženým a jiným jedincům označeným jako nehodnotní, rozmnožovat se. Metody byly navrhovány různé -- např. od zrušení chudobinců a ústavů pro duševně choré, až po sterilizaci, případně i fyzickou likvidaci "nevhodných jedinců".

Jiný směr eugeniky, který našel ohlas především v chudších zemích, byl zaměřený pozitivněji: navhoval politiky zaměřené k zlepšení životních podmínek, hygieny a vzdělávání jako způsob postupného genetického tříbení a následného zlepšení během generací.

Darwinova teorie o vývoji druhů narozdíl od sociálního darwinismu není extrémně individualistická, ale hlásá, že přežije druh, který se nejlépe přizpůsobí prostředí, v němž žije (a jeho změnám). Darwin, narozdíl od Lamarcka nezdůrazňuje ideu pokroku, ale hovoří o adaptaci na to či ono prostředí, bez kritérií "vyspělosti". V souladu s Darwinovou teorií je i altruistické chování, protože jde o přežití druhu, nikoli o přežití jedince. Bezdětný člověk může k přežití genového materiálu lidstva učinit více, než jedinec, který předá svůj genetický materiál šesti dětem. Třeba tím, že vymyslí systém varování před tsunami a zachrání tak před smrtí desetitisíce lidí.

Prostředí, na než by se druh homo sapiens sapiens měl adaptovat, se, uznejme, od dob člověka jeskynního značně změnilo, také proto, že se člověk na jeho přetváření sám značně podílí. Problém nikoli Darwinovy teorie evoluce, ale mnohých adeptů relativně nové disciplíny - tzv. evoluční biologie-, je přílišné sebevědomí a zdání vševědoucnosti, typické pro každý vědecký obor v plenkách. Někteří evoluční biologové se chovají jako kněží, kteří posvěcují to či ono chování současného člověka jako "přirozené" a jiné chování zavrhují jako "nepřirozené" podle velmi arbitrárních, řekla bych přímo nevědeckých kritérií, na základě dojmologie. Ve zvířecí říši najdeme nespočet příkladů zcela protikladného chování, takže můžeme na základě těchto příkladů obhájit jako "přirozené" téměř jakékoli lidské chování, včetně mého oblíbeného (příkladu, samozřejmě...:o) pojídání vlastního potomstva či zabíjení vyženěných dětí nebo soků v lásce.

Zajímavé pro historiky vědy a techniky je však pozorovat, že tito vědci mají jasnou tendenci obhajovat jako "přirozené" právě to chování, které je jaksi náhodou zavedenou normou v jejich konkrétní společnosti. Jako by např. vztahy mezi mužem a ženou v soudobé české (americké) společnosti, případně ideál těchto vztahů daného českého (amerického) evolučního biologa odpovídaly "lidské přirozenosti", zatímco značně odlišný status quo (případně ideál) mužsko-ženských vztahů v Norsku nebo v Afghánistánu jaksi zůstává mimo lidskou přirozenost, jako vykolejení z "lidské přirozenosti" tím či oním směrem. Zdravý skepticismus a kritické myšlení je nejlepší přístup k podobným normativním teoriím. Naprosto souhlasím s tvrzením pana Stejskala, že každý lidský čin je cestou do neznáma a může mít nečekané důsledky, to už je riziko lidské existence. Je třeba mít tento fakt na paměti, i když našemu chování žehnají jako "přirozenému" všeznalé Pýthie evoluční biologie.

(V tomto textu byla jako zdroj použita tato publikace:

SOLÍS, Carlos y SELLÉS, Manuel, Historia de la ciencia, Madrid, Espasa, 2005)