13. 2. 2006
Jacques Derrida: "Nezlobte se, ale takhle jsem to nikdy neřekl."Ačkoliv redakce BL poněkud zjednodušila názor Petera Berkowitze na J. Derridu a jeho údajnou spoluvinu na ohrožení literatury, faktem zůstává, že se tento šéfredaktor časopisu Budoucnost americké inteligence přidal k houfu kritik, které se snášejí na hlavu francouzského filosofa v podstatě stejně dlouho, jako trvá jeho až kultická popularita. Dotyčná kritika by byla správná, kdyby měla za účel odmítnout některé dogmatizující trendy inspirované Derridovou filosofií tzv. dekonstrukce; spíše než k dekonstrukci se mnozí Derridovi následovníci hlásí k jakémusi dekonstruktivismu, který má se samotným filosofem, jedním z nejotevřenějších intelektuálů 20. století, velmi málo společného. |
Potíž je, že kritikové těchto teorií zároveň útočí spolu s nimi právě i na samotného Derridu, kterému ale zjevně nerozumí a vnímají ho velmi zkresleně. Je to podobné, jako kdybychom si názor na Mohameda dělali podle známé karikatury otištěné v jednom dánském deníku. V roce 1982 např. Derrida poskytl rozhovor Paulu Brennanovi, který pak vyšel pod příznačným názvem, vypůjčeným i pro titul mého článku. Mimo jiné v rozhovoru stojí:
P. B.: Jak byste odpověděl na tvrzení, že se snažíte založit jakýsi typ literární vědy?
J.D.: Ve skutečnosti nejde o vědu v tradičním slova smyslu. Je to strategie pro interpretování věd, a stejně tak i filosofie... pro jejich dekonstrukci, pro jejich nahlížení z rozličných pozic (samozřejmě včetně politického hlediska), aby se ukázaly vnitřní limity věd. Jazykové vědy jsou například dominantní modely vědy na francouzské scéně. P.B.: Co může gramatologista (odvozeno od "gramatologie", což je název jedné z klíčových Derridových knih -- M.Š.) dělat oproti jiným filosofům a lingvistům? J.D.: Tak nejdřív musím říct (smích) že vzhledem k tomu, že gramatologie není pozitivní věda ani filosofie, neexistuje žádný "gramatologista". Kniha o gramatologii není prostě knihou propagující gramatologii; je to kniha, která současně trvá na limitech gramatologie. Pokud jde o možnost pravdivého poznání, které podle vulgárního pojetí Derrida a jiní postmodernisté popírají, lze citovat z filosofovy přednášky Budoucnost profese aneb Universita bez podmínky (co by v budoucnu mohlo nastat díky "humanitním studiím "):
"Tato universita bez podmínky neexistuje, což dobře víme. Universita by však přesto měla - v principu a v souladu se svým hlásaným posláním, se svou deklarovanou podstatou - zůstávat posledním místem kritického odporu (a od-poru více než kritického) proti všem dogmatickým a nespravedlivým mocen-ským názorům. Říkám-li "více než kritickým", rozumím tím "dekonstruktiv-ním" (proč to neříci rovnou a bez ztráty času?). Odvolávám se k právu na dekonstrukci jakožto bezpodmínečnému právu klást kritické otázky nejen o dě-jinách pojímání člověka, nýbrž i o dějinách pojímání kritiky, o formě a autoritě
tázání, o tázací podobě myšlení."
"Šlo by o to, aby se událostí myšlení, které by taková díla konstituovalo, dospělo (beze zrady) k něčemu, co by bylo pojetím pravdy či humanity, tvořícím chartu a vyznání víry každé university." "A toto nazývám universitou bez podmínky: zásadní právo říkat všechno, byt' z titulu fikce a experimentování s poznáním, a právo říkat to veřejně, publikovat to. Toto odvolávání se na veřejný prostor zůstane příbuzenským poutem mezi novými humanitními studiemi a epochou osvícenství. Odlišuje universitní insti-tuci od jiných institucí, založených na právu či povinnosti říkat vše, například od náboženského vyznání. A dokonce od "volných asociací" v psychoanalytické situaci. (...) Je to však i to, co zásadně spojuje universitu, zvláště pak humanitní obory, s tím, čemu se říká literatura v evropském a moderním smyslu - jakožto právo říkat veřejně vše, stejně jako zachovávat tajemství, byt' po způsobu fikce." Je snad zřejmé, že tyto a podobné teze neútočí na pravdu samotnou, ale na určité naše chápání pravdy a naše zacházení s ní. Derrida by jistě donekonečna namítal proti možnosti pravdivého poznání ve smyslu jeho nekomplikované objektivity, bezpodmínečné znalosti věcí, "jak doopravdy jsou"; namítal by, že tyto naše "objektivní znalosti" jsou vždy závislé na nějaké konstrukci -- a tu je třeba dekonstruovat ve smyslu jejího zpětného "rozebrání" (ale ne destrukce!), kritického přezkoumání postupů a předpokladů, na nichž je založena -- a na nichž je pak založena i samotná ta kritika. Což je úkol nekonečný, pohybující se dokonce v kruhu či minimálně spirále, ale ne neplodný a samoúčelný. Zpochybňování tohoto pojmu pravdy má ovšem za úkol odkrýt a posílit jiný, hlubší pojem pravdy -- pravdy ve smyslu etickém, pravdy jako oné bezpodmínečné odvahy říkat vše, "byť i z titulu pouhé fikce". Pravdy, pro kterou by se snad více hodil pojem spravedlnost, který je ústředním tématem pro pozdního Derridu, a v němž filosof nachází "nedekonstruovatelný předpoklad dekonstrukce". Což stále neznamená, že by tady ten předpoklad byl k dispozici v nějaké pozitivní, jednou provždy dané podobě. Nedekonstruovatelnost není nekritizovatelnost, ale spíše fakt toho, že ten předpoklad nemůžeme mít, vlastnit ho a volně s ním disponovat. Je tu z titulu jakési "vyšší moci". Pokud jde o literaturu, je vlastně institucionálním rámcem dekonstrukce, z nějž jsou zpochybňovány jiné instituce, a to tak, že je pradávnou silou fikce dekonstruován jazyk těchto institucí, aby se za jejich zdánlivým popisem reality současně odhalila moc předpisovat, co má pro nás onou realitou být. Literatura je oproti jiným institucím taková instituce, která má neustále tendenci sebe samu "přetékat". Existuje např. vždy v určitých žánrech, velká literární díla však základy těchto žánrů otřásají (aniž by je popírala -- často je naopak nově potvrzují) a snaží se je přebudovat -- jako to dělali Joyce, Proust ad. (Vzpomeňme v této souvislosti Bachtinovo pojetí románu: je to nekonečný experiment, neustávající zrazování své vlastní ortodoxie, parodování své vlastní vznešenosti.) "Podivná instituce, které se říká literatura," je pro Derridu modelem jeho vlastního typu myšlení. Patrný je tu důraz na psaní, resp. událost konkrétního díla jako singulární akt, akt podpisu, který je vždy jedinečný, "originální", ale zároveň musí být opakovatelný, musí v něm být jakási odcizující ne-originalita, jež umožní rozpoznat originál i příště jako tentýž. "Je to značka, diferenční značka, odlišná od sebe: odlišná sama se sebou." Tak se odehrává i každý akt čtení jako recepce díla, včetně rozpoznávání jeho autora: navazuju na jeho podpis svým spolupodpisem, chci mu být co nejvěrnější, ale právě proto jej musím "zradit", neboť onen spolupodpis, jímž se přihlašuji k originálu a rozpoznávám a svým svědectvím jej potvrzuji jako originál, tento spolupodpis je vždy počat jinde, jindy a jinak než originál. To je také modelem "autentického" vztahu k dědictví: zodpovědně mu odpovídám jedině tehdy, odpovídám-li mu svobodně, což ale nemohu činit bez toho, že bych odpovídal po svém (sám ze sebe, originálně) -- a to je vůči jeho jedinečnosti jakoby nezodpovědné. Singularita je jedinečností, jež se zobecňuje, a zobecněním, které je jedinečné. Singularita -- na rozdíl od toho, co je buď obecné, nebo individuální -- nemůže tedy být žádným předmětem v substančním slova smyslu. Ten je abstrakcí: buď při zdůraznění individuální nezaměnitelnosti odmýšlí to, co je druhové či nějak podobné jiným entitám (třeba rysy vaší sice jedinečné tváře, podobající se však vašim rodičům a geneticky z nich "namíchané"), nebo naopak při hledání obecnin odmýšlí to, co je individuálně specifické. V politické oblasti dělá první chybu libertarianismus, druhou chybu různé kolektivistické koncepce, ať už fašistického nebo komunistického směru. Obojí je ona "metafyzika", tolik kritizovaná celou filosofií 20. století. Život je událostí, a proto se neustále odehrává singulárně. Je sám v sobě přítomen jako originál, ale zároveň se vždy sděluje a tedy dělí o svoji přítomnost, obrací se -- stejně jako literární text -- k adresátům, čtenářům, vydává se kopírování, klonování, jinak by -- paradoxně -- přestal být životem, přestal by být potvrzován akty dalších spolupodpisů. Samotné Derridovo dílo budiž toho dokladem: málokterý filosof se dočkal tolika dezinterpretací jako on. Snažit se je cíleně vyvracet, vést s nimi polemiky, však vlastně znamená nepochopit odkaz dekonstrukce. Museli bychom říkat: "Vy to čtete špatně. Ta pravá dekonstrukce vypadá takhle:..." To ale není možné. Dekonstrukce sama existuje vždy jen ve svých singulárních aktech. Dekonstrukce je teorie s universalistickým nárokem, zároveň je to však výhradně Derridova myšlenka. Jde o jeho dílo, s nímž je nezaměnitelně spjat coby "originál", toto dílo však nemůže existovat jinak než nezávisle na něm, na jeho životě a smrti: autor vlastně musí být vždy již mrtev, aby mohl žít -- tj.: aby se mohlo konstituovat jeho dílo. A tak psaním tohoto textu dělám něco teoreticky nemožného. Vznikl ale z jiných pohnutek, než je teoretická správnost. Vznikl proto, abychom k Derridovi mohli být spravedliví. |
Jacques Derrida | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
13. 2. 2006 | Jacques Derrida: "Nezlobte se, ale takhle jsem to nikdy neřekl." | Martin Škabraha | |
9. 2. 2006 | Literatura v ohrožení | ||
7. 2. 2006 | Je vůbec možný "židovský stát"? | Martin Škabraha | |
6. 9. 2005 | Welcome to the Desert of America | Martin Škabraha | |
2. 9. 2005 | Kázání o pravdě | Stanislav Heczko | |
8. 6. 2005 | Derrida a vábení marginalizace | Petr Svoboda | |
28. 2. 2005 | Modernita je iluze, že žijeme v současnosti | Martin Škabraha | |
15. 2. 2005 | Dnešní rolí komunismu je vyvádět svět z míry | Martin Škabraha | |
6. 12. 2004 | Chvála kýče | Štefan Švec | |
22. 11. 2004 | Dekonstruktivismus: Veškeré citáty jsou čirou fikcí, mystifikací a satirou | Petr Svoboda | |
9. 11. 2004 | Spi, synku, svůj postmoderní sen...? | Martin Škabraha | |
8. 11. 2004 | Derrida: Vášnivo a trpezlivo | Michaela Pašteková | |
8. 11. 2004 | Derrida a nihilizmus moci v tradícii Západu | Martin Muránsky | |
8. 11. 2004 | Derridov príbeh | ||
8. 11. 2004 | Derrida a odpor praktických britských intelektuálů |