V tuto chvíli se nechci pouštět do příliš velkého sousta, kterým by byla diskuze o národním obrození beze sporu byla, ani se vracet hlouběji do doby husitské, o níž existuje velmi rozsáhlá literatura, včetně velkých syntetických děl, a pro niž máme podrobné rozbory národnostního motivu (a které mimochodem i u vůči nacionalizmu silně kritických badatelů ukazují, jak byl v 15. století blízko modernímu pojetí). Místo toho bych se rád v souvislosti s četbou známého textu ze 17. století podíval na některé populární teze, které bývají (mám podezření že z ideologických důvodů) nekriticky přejímány do tisku od určité, nutno říci že dnes nejvlivnější, části historické obce, a rád si případně nechal vysvětlit, jak tento text zapadá do rámce, který je nám dennodenně předkládán. Tím myslím především názor, že moderní jazykový národ byl doslova vymyšlen v 18. a 19. století a nemá v zásadě nic moc společného s vnímáním národní příslušnosti předtím, že je tu tedy velký přeryv, jenž znemožňuje uznat kontinuitu národa od doby starší než osvícenské. Pokud něco jako národ existovalo i dříve, jazyk u něho hrál zanedbatelnou roli a jednalo se spíše o společenství vázané na jistý prostor, v ideálním případě na instituci státu. Národnostní nesnášenlivost a teorie etnických čistek je tedy "výdobytek" průmyslové doby.

Podívejme se, co si o tom myslel litoměřický měšťan, mistr svobodných umění pražské univerzity Pavel Stránský ze Zapské Stránky (asi 1583-1657). Pavel Stránský se proslavil především svým dílem Respublica Bojema (Český stát), naučnou monografií o českých zemích, vydanou v rámci prestižní elzevírské encyklopedické řady v Leidenu r. 1634 (poté co r. 1627 musel opustit zemi, neboť odmítl přestoupit na katolickou víru), který byla ve své době velmi oblíbená a dočkala se několika vydání v poměrně krátké době. V dějinách české literatury je známá i jeho "obrana", tzv. Okřik, tradičně datovaný do r. 1618. Uvedu tu z ní několik reprezentativních úryvků, ačkoliv za přečtení stojí celý text. Ve mně osobně všechny vyvolávají velký otazník -- jak si nenásilně vysvětlit jejich obsah, kdybych chtěl přijmout teorii o osvícenském původu moderního jazykového pojetí národa. Nezařadil jsem pro stručnost latinské citace z klasiků, které mají svou vahou podepřít argumentaci a jsou proto důležité, ani místa, kde se Stránský odvolává na starší autority, jako je Maiestas Carolina, J. Hus, dohody s císařem Zikmundem, zemské zákony (mj. i proslulý jazykový zákon z r. 1615), a které jsou stejně zajímavé, protože poukazují na souvislosti a návaznosti v českém kulturním prostoru napříč několika staletími. Není od věci také připomenout, že jako motto a doslov posloužily verše z tzv. Dalimilovy kroniky.

Autor v úvodní pasáži vysvětluje své pohnutky k sepsání Okřiku takto:

Hned zde je zřejmé, že Stránského národ není žádné společenství stavů království Českého, žádná místní pospolitost, nýbrž národ, jehož konstitutivním znakem je jazyk. Takové pojetí najdeme už za hustiské revoluce, ovšem jen v některých jejích fázích a jen u některých skupin. Výslovně se tu mluví o českých Němcích, kteří nejsou vnímáni jako součást české národní pospolitosti, "pravých a věrných Čechů", jak se říká dále; německé obyvatelstvo českých zemí je na jiných místech označováno jako "Němci-hosté", což o něčem vypovídá.

Pavel Stránský na mnoha místech líčí nebezpečně se proměňující jazykovou situaci (ostatně doklady o rychlém pronikání němčiny coby jazyka luteránství do našich zemí v 16. a 17. století dost hojné a institucionálním výrazem tohoto silného pocitu nebezpečí je onen zmíněný jazykový zákon, který nikdy nebyl uplatněn v praxi; Stránský se na něj dále odvolává a odvolávají se na něj i první obrozenci). V úryvcích, které předkládám, si všimněme, že Stránského vztah k českým Němcům není založen na státní příslušnosti, hájí se dokonce, že jeho výtky neplatí německému národu jako takovému, který přebývá doma, tedy v říši (tady vidíme, že němčina byla pro Stránského stejně jako pro obyvatele jednotlivých německých států říše sjednocujícím prvkem, vytvářejícím už v předmoderní době pojem o vzájemné sounáležitosti), nýbrž na ty, co se usídlili v Čechách. Často zmiňovaný zemský patriotizmus je tu tedy plně potlačen do pozadí (jeho doba přišla až daleko později, přičemž tento koncept nakonec nedopadl zrovna nejslavněji), nemluvě vůbec o idyle bezproblémového společného soužití -- to mohlo zdánlivě nastat až v ostré asymetrii 18. století, kdy už česky mluvící obyvatelstvo nebylo díky politickému vývoji ani partnerem ani rivalem německy mluvících "vyšších vrstev", a proto také skončilo obrozeneckými snahami o nápravu této asymetrie.

Objevují se nám tu pojmy jako "praví Češi", "rodové právě a vlastně čeští", které mají zabránit mýlce, že by mohlo jít o Čechy státní příslušností: už u Jeronýma Pražského (a potom v dalších hustiských dokumentech) se objevuje výraz purus Bohemus jako příslušník jazykového národa, narozdíl od pouhého "zemského" Bohemus. Strach o osud češtiny není, jak víme, Stránského zvláštnost, ale docela běžný jev u intelektuálů 17. století, a jak jsme dnes poučeni dějinami, nebyl tento strach vůbec neoprávněný; svědčí o tom žánr jazykových obran 17. a 18. století.

V následujícím odstavci si Pavel Stránský stejně jako na jiných místech včetně úvodu stěžuje na přílišnou toleranci české vrchnosti vůči německým přistěhovalcům a v souladu s jazykovým zákonem požaduje udržení dominantního postavení češtiny coby jediného zemského úředního jazyka, a s tím zároveň mluví o jazykové integraci Němců do českého prostředí. Nelze nevzpomenout na podobné názory z Husova Výkladu Desatera, na něž se ostatně Stránská doslovně odvolává, a také si nelze nevšimnout, jak moderně tento výklad působí, ač není zaobalený hávem politické korektnosti (tj. formulacemi o "integraci do společnosti").

Autor dále přenáší otázku jazykovou na jinou úroveň -- přechází od střetu jazyků k nevyhnutelným střetům jejich nositelů v podobě střetu jazykových národů v rámci jediného politického celku: "Kohout kohouta na jednom smetištu druhého ne brzy nechává s pokojem". V souvislosti s tím je zajímavé, že ono dnes často proklamované klidné soužití nastalo v době, kdy jeden z "kohoutů" byl na pomyslných márách (resp. se zabýval převážně obděláváním zemědělské půdy a některými řemesly) -- jakmile došlo k úspěšným snahám u jeho znovuoživení, vyvolalo to ostré konflikty, přeznívající do 20. století. Z Pavla Stránského ovšem nepromlouvá jakási nacionalistická ideologie, kterou přeci vynalezlo až 19. století, ale zobecněná dějinná zkušenost, prosakující do české literatury od samotných jejích počátků. Palackého "stýkání a potýkání" Čechů s Němci probíhalo v reflektované rovině už od počátku 14. století, a zvláště výrazně se projevuje za husitské revoluce především u umírněných kališníků (tak veskrze pozemské otázky přirozeně nebyly pro radikální tábory zajímavé). Všimněme si, že se nám tu objevují "Němci-hosté", tedy německé obyvatelstvo českých zemí, které se ve Stránského pojetí projevevuje nevděčně ke svým českým hostitelům. Ponechávám na čtenáři, ať posoudí, zda takové škarohlídské předpovědi ohledně soužití dvou rovnocenných jazykových pospolitostí v jediném státu byly jen paranoidními představami, nebo jestli se přece jen něco z toho nevyplnilo.

Zajímavým prvkem je tu motiv vyhlazení polabských Slovanů a asimilace lužických Srbů a jejich vytlačení do nižších vrstev společnosti. Už v 15. století, kdy se u nás zdvihla první vlna slavizmu, která se v praktické rovině projevila obzvláště úzkými styky s Polskem (kromě nesmělých styků s pravoslavím např. v souvislostí s cestou Jeronýma Pražského na východ) sloužili polabští Slované za otřesný a varovný případ, oběť německé rozpínavosti -- a samozřejmě, že byli účelově využíváni v protiněmecké propagandě. O neutěšeném stavu Srbů mluví také u Stránského citovaný latinsky píšící humanista Šimon ze Slaného v Řeči ke králi Jiřímu, který zdůrazňuje, že se tak stalo díky nedbalosti vrchnosti. Je zde také vidět, že v případě potřeby bylo možno odkázat na pouhou jazykovou příbuznost a do rámce národní solidarity pojmout i skupiny, které za běžných okolností jistě nebyly vnímány jako součást české pospolitosti. Prolínání jazykově národní identity a slavizmu založeného na jazykové příbuznosti se ostatně dělo hluboko do 18. století, aspoň v rétorice jazykových obran, takže teze, že (pan)slavizmus je výmyslem národního obrození, není příliš dobře udržitelná. Zároveň však vidíme, že pojetí národní identity mohlo být skutečně pružnější než v době "moderních národů".

Ke konci svého pamfletu Stránský apeluje na dodržování souměrnosti v zájemných vztazích: společného obchodu je potřeba, ale stejně jako se Češi chovají v německých zemích, tedy jako hosté, kteří přistupují na místní podmínky a používají tamější jazyk -- a nakonec se zase vrátí do své domoviny -- měli by se chovat i Němci v českém státě.

Nevím, jak si vysvětlit obsah Okřiku tak, aby mi důvěrně nepřipomínal moderní pojetí národa, a ani nevím, jak si vysvětlit, že v něm nenacházím onu idylu tvůrčího a plynulého soužití (tím samozřejmě neříkám, že neexistovalo, jen se zdá, že situaci neviděli všichni stejně a že se zcela jistě nejednalo o idylu), která mi bývá v českém tisku dneška předkládána. Je docela dobře možné, že jsem přehlédl některé důležité souvislosti. Pravděpodobně jsem nesáhl po "správném" textu -- dnes jsou samozřejmě vítány spíše texty autorů, u nichž je národnostní identita komplikovaná nebo aspoň neutralizovaná. Lze samozřejmě také říci například to, že Pavel Stránský spadl z Marsu, a jeho myšlenky jsou proto marťanským způsobem ojedinělé. To bychom ovšem jejich stopy nemohli nacházet v ostatní dobové literatuře a nemohly by být ústrojně zasany do širšího kulturního kontextu díky citacím z oficiálních dokumentů a starších autorů.

Je mi jasné, že samotná kategorie národa hrála v 19. a 20. století jinou celospolečenskou roli -- se vznikem moderního státu byla institucionalizována a ideologizována v podobě nacionalizmu. To však samo o sobě nijak nepopírá její dřívější existenci, pouze vypovídá o změnách jejího postavení v žebříčku hodnost a její funkce ve společenském vývoji.

Poznámka k zvýrazněnému odstavci článku D. Martykánkové "Jak se radostně nenávidět" (příspěvek výše byl psán mimo kontext současné diskuze na BL):

S příspěvkem paní Martykánkové z větší části souhlasím, ale v souvislosti s tématem toho příspěvku si dovolím poznámku:

Chce-li někdo poukázat na národnostní nevyhraněnost předmoderní doby (zde jde dokonce o počátek 20. století!), není pro něho nic lehčího než se jednostranně zaměřit na hraniční případy, protože přechodná šedá zóna existuje všude -- v českém prostředí je velmi oblíbenou metodou poukazovat například do okruhu "pražské německé židovské kultury". Připadne mi však nesmyslně zkreslené tvrdit na základě těchto celospolečensky okrajových skupin (bez ohledu na to, jak významné osobnosti z nich pocházely), že na začátku 20. století nebylo snadné odlišit "etnické Čechy" a "cizince" (ať je oním "etnickým" myšleno cokoli). Můžeme jistě selektivně zapátrat dále a najít další a další případy jednotlivých osobností, u nichž lze nalézt složitou národnostní identitu, ale s ohledem na dobovou většinovou společnost se vždy bude jednat o periferii a tudíž o soudy s malou obecnou platností. Ať už to bylo před rokem 1800 jakkoli, po sto letech emancipace jazykově českého obyvatelstva (a ustálení programaticky jasného pojetí národnosti a jeho institucionalizace) a na ní navazující - povětšinou alergické reakce -- německé menšiny (souběžně s národním hnutím v samotném Německu), po r. 1848, po všech bojích o jazyková i politická práva od r. 1860, včetně několika jazykových zákonů, v nichž se střídavě přiznávalo a střídavě upíralo češtině místo ve státní správě, o vyšším školství ani nemluvě, po tzv. punktacích z r. 1890 a jimi vyvolaných bouřích (a nakonec po Anenských patentech z. 1913 a Coudenhoveových zákonech vojenské diktaturay za 1. světové války, které pohřbily definitivně myšlenku austroslavizmu pro budoucnost) -- po tom všem nebylo myslitelné, aby drtivá většina obyvatelstva nebyla polarizována a ostentativně a programově se nehlásila k určité národnosti. Stále mám pocit, že dnešní pohled na kategorii národnosti v minulosti je ideologicky předpojatý, byť je to většinou způsobeno dobrými úmysly.

Poznámka Dariny Martykánové: Ráda bych uvedla na pravou míru výtku pana Zádrapy, pokud jde o mé údajné tvrzení, že na začátku dvacátého století nešlo snadno odlišit etnické Čechy od cizinců. To já přeci netvrdím, říkám, že nešlo snadno rozdělit obyvatele Čech na etnické Čechy na straně jedné a cizince na straně druhé, protože existovali ne-cizinci, kteří nebyli etničtí Češi.

Pan Zádrapa interpretuje má slova tak, že tvrdím, že neexistovalo silné národní povědomí "etnických" Čechů založené na myšlence etnicko-jazykového pojetí českého národa. To rozhodně nemůže nikdo, ani já, pro rok 1900 tvrdit.

Tvrdila jsem jinou věc: že ne všichni obyvatele Čech, kteří nebyli Tschechisch se dali označit za cizince - byli tu Böhmisch - čeští Němci (a také židé a jiní). To neznamená, že si neuvědomuji, že v té době již existovalo jasné vyhraněné jazykově-etnické pojetí českého národa.