11. 4. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 4. 2007

O Okřiku

Teorie etnických čistek 17. století

Jen tak mimochodem sleduji, jak se v nejrůznějších příspěvcích na Britských listech nakládá s pojmem moderní národ, a přitom mi vrtá hlavou, jak se s jeho jednotvárným výkladem v duchu nepřijatelně zjednodušeného konstruktivizmu vyrovnat ve světle toho, co se lze dočíst v textech z "předmoderní" doby. Z vět prohozených často jen tak mimochodem, jako kdyby šlo o zjevenou pravdu, se stále dovídám o tom, že moderní národy vymyslelo od psacího stolu několik učenců, kteří ostatní naučili, jak se správně mají vnímat, jinde jsem se dočetl, že před jejich vznikem lidé žili v míru vedle sebe, aniž by si uvědomovali svou národostní odlišnost a kvůli ní se bili -- prý cítili spíše jen jakousi "lokální" přináležitost. Záleží přirozeně zčásti na tom, jak budeme vykládat národní obrození, ovšem jedna z mála věcí, která je tu jasná, je, že tak plochý pohled na ně, s nímž se často setkávám, je přijatelný snad už jen pro šablonovitě myslící žurnalisty.

V tuto chvíli se nechci pouštět do příliš velkého sousta, kterým by byla diskuze o národním obrození beze sporu byla, ani se vracet hlouběji do doby husitské, o níž existuje velmi rozsáhlá literatura, včetně velkých syntetických děl, a pro niž máme podrobné rozbory národnostního motivu (a které mimochodem i u vůči nacionalizmu silně kritických badatelů ukazují, jak byl v 15. století blízko modernímu pojetí). Místo toho bych se rád v souvislosti s četbou známého textu ze 17. století podíval na některé populární teze, které bývají (mám podezření že z ideologických důvodů) nekriticky přejímány do tisku od určité, nutno říci že dnes nejvlivnější, části historické obce, a rád si případně nechal vysvětlit, jak tento text zapadá do rámce, který je nám dennodenně předkládán. Tím myslím především názor, že moderní jazykový národ byl doslova vymyšlen v 18. a 19. století a nemá v zásadě nic moc společného s vnímáním národní příslušnosti předtím, že je tu tedy velký přeryv, jenž znemožňuje uznat kontinuitu národa od doby starší než osvícenské. Pokud něco jako národ existovalo i dříve, jazyk u něho hrál zanedbatelnou roli a jednalo se spíše o společenství vázané na jistý prostor, v ideálním případě na instituci státu. Národnostní nesnášenlivost a teorie etnických čistek je tedy "výdobytek" průmyslové doby.

Podívejme se, co si o tom myslel litoměřický měšťan, mistr svobodných umění pražské univerzity Pavel Stránský ze Zapské Stránky (asi 1583-1657). Pavel Stránský se proslavil především svým dílem Respublica Bojema (Český stát), naučnou monografií o českých zemích, vydanou v rámci prestižní elzevírské encyklopedické řady v Leidenu r. 1634 (poté co r. 1627 musel opustit zemi, neboť odmítl přestoupit na katolickou víru), který byla ve své době velmi oblíbená a dočkala se několika vydání v poměrně krátké době. V dějinách české literatury je známá i jeho "obrana", tzv. Okřik, tradičně datovaný do r. 1618. Uvedu tu z ní několik reprezentativních úryvků, ačkoliv za přečtení stojí celý text. Ve mně osobně všechny vyvolávají velký otazník -- jak si nenásilně vysvětlit jejich obsah, kdybych chtěl přijmout teorii o osvícenském původu moderního jazykového pojetí národa. Nezařadil jsem pro stručnost latinské citace z klasiků, které mají svou vahou podepřít argumentaci a jsou proto důležité, ani místa, kde se Stránský odvolává na starší autority, jako je Maiestas Carolina, J. Hus, dohody s císařem Zikmundem, zemské zákony (mj. i proslulý jazykový zákon z r. 1615), a které jsou stejně zajímavé, protože poukazují na souvislosti a návaznosti v českém kulturním prostoru napříč několika staletími. Není od věci také připomenout, že jako motto a doslov posloužily verše z tzv. Dalimilovy kroniky.

Autor v úvodní pasáži vysvětluje své pohnutky k sepsání Okřiku takto:

Kterak netoliko člověk jeden druhému, ale také obec obci a národ národu obmysly chytrými častokráte tak mnoho, neb i více nežli brannou rukou, na škodu, nýbrž i k dokonalé skáze býti může, toho v historiích mnoho jest příkladů, o kterýchž, kdyby ode mne to, co bych sem mohl případného shledati, všecko psáno býti mělo, snad by se i mně s vypisováním i tobě, Čechu nedbalý, s čtením postyskovati muselo. Hledě já však dosti tuze na tebe, an dívaje ty se na to, že z českých Němcův a zněmčilých Čechův pošlá rodina německého pláště svého do naší vlasti české vždy dále a dále všudy na vůkol prostírati a z mnohem, nežli naše země jest, vzácnější i prostrannější říše Německé vlka beranem přikrývajících Nečechů na naši a jazyka našeho konečnou záhubu do našich Čech den po dni více vábiti nepřestává, neřku-li se tomu nižádným od Boha i přirození propůjčeným spůsobem nechceš opírati, ale ani, coť neb jazyku a národu tvému škodného pod tím leží a roste, všímati zanedbáváš: protož nemohu k té tvé nedbánlivosti mlčeti, ale musímť prvé, než se se mnou smouvati zapomeneš, a jestli snad přitom i dřímáš, okolo uší okřik učiniti, a poněvadž před němčinou mnoho domův radních zamýkati's obmeškal, aby aspoň kostelův, ní ještě nenaprzněných, čásně uzavírati a preč ji od nich puditi nezanedbal, napomenutíčko učiniti.

Hned zde je zřejmé, že Stránského národ není žádné společenství stavů království Českého, žádná místní pospolitost, nýbrž národ, jehož konstitutivním znakem je jazyk. Takové pojetí najdeme už za hustiské revoluce, ovšem jen v některých jejích fázích a jen u některých skupin. Výslovně se tu mluví o českých Němcích, kteří nejsou vnímáni jako součást české národní pospolitosti, "pravých a věrných Čechů", jak se říká dále; německé obyvatelstvo českých zemí je na jiných místech označováno jako "Němci-hosté", což o něčem vypovídá.

Pavel Stránský na mnoha místech líčí nebezpečně se proměňující jazykovou situaci (ostatně doklady o rychlém pronikání němčiny coby jazyka luteránství do našich zemí v 16. a 17. století dost hojné a institucionálním výrazem tohoto silného pocitu nebezpečí je onen zmíněný jazykový zákon, který nikdy nebyl uplatněn v praxi; Stránský se na něj dále odvolává a odvolávají se na něj i první obrozenci). V úryvcích, které předkládám, si všimněme, že Stránského vztah k českým Němcům není založen na státní příslušnosti, hájí se dokonce, že jeho výtky neplatí německému národu jako takovému, který přebývá doma, tedy v říši (tady vidíme, že němčina byla pro Stránského stejně jako pro obyvatele jednotlivých německých států říše sjednocujícím prvkem, vytvářejícím už v předmoderní době pojem o vzájemné sounáležitosti), nýbrž na ty, co se usídlili v Čechách. Často zmiňovaný zemský patriotizmus je tu tedy plně potlačen do pozadí (jeho doba přišla až daleko později, přičemž tento koncept nakonec nedopadl zrovna nejslavněji), nemluvě vůbec o idyle bezproblémového společného soužití -- to mohlo zdánlivě nastat až v ostré asymetrii 18. století, kdy už česky mluvící obyvatelstvo nebylo díky politickému vývoji ani partnerem ani rivalem německy mluvících "vyšších vrstev", a proto také skončilo obrozeneckými snahami o nápravu této asymetrie.

Objevují se nám tu pojmy jako "praví Češi", "rodové právě a vlastně čeští", které mají zabránit mýlce, že by mohlo jít o Čechy státní příslušností: už u Jeronýma Pražského (a potom v dalších hustiských dokumentech) se objevuje výraz purus Bohemus jako příslušník jazykového národa, narozdíl od pouhého "zemského" Bohemus. Strach o osud češtiny není, jak víme, Stránského zvláštnost, ale docela běžný jev u intelektuálů 17. století, a jak jsme dnes poučeni dějinami, nebyl tento strach vůbec neoprávněný; svědčí o tom žánr jazykových obran 17. a 18. století.

Nemyslím, aby o tom mohl nevěděti aneb toho neviděti, že jest ten z Nečechův zde v Čechách pošlý a v češtině neb naprosto němý neb nevybroušeným otců svých jazykem zatrhající rozplodek, zmohv se téměř všudy při vlasti naší horách, na vůkol dosti opodál jazyk náš již zhola opovrhl, sobě zošklivil a ovšem ním o zem dal, němčinu pak naproti tomu vůbec po všech těch koutech tak rozplemenil, že ji odtud vystrčiti, bychom snad i nejpilněji v tom pracovali, možné nám nebude. Nepřestanouť na tom jistě nesejtové a nestudové takoví, nýbrž napotom ani jazyka našeho, kdež ještě jest, ani nás, kteří po jejich notě choditi nebudem, při pokoji nechávat chtíti nebudou.

Že pak Němci tito naši (nebo o celém velice slavném národu německém nic takového nesmýšlím a nemíním), tito, pravím, Němci že nám a národu našemu českému nebo máloco dobrého přejí anebo nás sprosta za lid nějaký nehodný (ať nedím zlopověstný) drží, to tím na sebe pronášejí, když se v věcech mnohem nad tuto špatnějších a chatrnějších nám a národu našeho lidem, Čechům pravým, užíti dáti a propůjčovati nechtějí.

V horách a pod lesy při mezech vlasti naší vůkol a vůkol, podál, na šíř, národ náš, jakž svrchu jest povědíno, od takových ježkův již pomalu jest vypíchám a vyležen, jazyk náš naprosto vybyt a vytlačen, rodové starožitní, právě a vlastně čeští, v těch místech se zněmčili; jména měst, městeček, tvrzí, vesnic, vrchův, potokův, od starých našich předkův, Čechův, (jakž i kronikáři naši svědčí) ne bez jistých příčin jim oddaná, jsou zavržena, spotvořena a mnohá i neužíváním v věčné zapomenutí pohřbena, na to pak místo nová, cizí a jazyku našemu neznámá s lidem cizím přistěhována a dána.

Chce se k tomu čím dále vždy více příčin podávati, to zlé vždy den po dni se dále rozžírá a jazyk náš český, hojný, volný, prostranný a znamenitě ozdobný (jejž sobě však sami co zvečeradlé krmě ošklivíme a v něm se zoumyslna cvičiti a zostřovati nechceme) v zlechčení a neužívání přichází, nýbrž i z mnohých neposledních v své vlasti míst se již vyhostil a hostiti musí. Zemských zřízením od starodávna v Čechách to za právo s znamenitě dobrým rozmyslem jest nalezeno, aby každý a všeliký člověk v místech výsadních a před soudy všudy samým českým jazykem mluvil a v něm své všecky věci přednášel. Nicméně nemálo již v této naší milé vlasti jest měst a míst, kdež se to svobodně opomítá a kdež němčina jazyku našemu českému jak jinde vůbec, tak ani při právě žádného zniku a místa nedá, avšak se až posavad žádný vydařiti nechce a po některým čase snad, by i chtěl, mocti nebude, kdo by tak starožitný a vzáctný jazyk svůj výš dotčeným právem zastoupal a zastával.

V následujícím odstavci si Pavel Stránský stejně jako na jiných místech včetně úvodu stěžuje na přílišnou toleranci české vrchnosti vůči německým přistěhovalcům a v souladu s jazykovým zákonem požaduje udržení dominantního postavení češtiny coby jediného zemského úředního jazyka, a s tím zároveň mluví o jazykové integraci Němců do českého prostředí. Nelze nevzpomenout na podobné názory z Husova Výkladu Desatera, na něž se ostatně Stránská doslovně odvolává, a také si nelze nevšimnout, jak moderně tento výklad působí, ač není zaobalený hávem politické korektnosti (tj. formulacemi o "integraci do společnosti").

Nevím, co jsou za Čechy někteří z pánův a rytířstva zde v Čechách, že dostanouce v poddanost dvouch neb tří z Němec sedlákův, ihned se jim po zněmčilém knězi ptají, ihned ním podací svá kostelní osazují, a any jednak česky, jednak německy kázal, povolují. Neměla by zúmyslnost a nepříkladnost taková sněmem naprosto zameziti? Neměla by pokutována býti? Neměli-li by takoví podacích kostelních páni slušně těch svých neubaurův k tomu míti, aby když pod ním zemi českou vorat a český chléb jísti zvykají, také i jazykem českým mluviti přivykali?

Autor dále přenáší otázku jazykovou na jinou úroveň -- přechází od střetu jazyků k nevyhnutelným střetům jejich nositelů v podobě střetu jazykových národů v rámci jediného politického celku: "Kohout kohouta na jednom smetištu druhého ne brzy nechává s pokojem". V souvislosti s tím je zajímavé, že ono dnes často proklamované klidné soužití nastalo v době, kdy jeden z "kohoutů" byl na pomyslných márách (resp. se zabýval převážně obděláváním zemědělské půdy a některými řemesly) -- jakmile došlo k úspěšným snahám u jeho znovuoživení, vyvolalo to ostré konflikty, přeznívající do 20. století. Z Pavla Stránského ovšem nepromlouvá jakási nacionalistická ideologie, kterou přeci vynalezlo až 19. století, ale zobecněná dějinná zkušenost, prosakující do české literatury od samotných jejích počátků. Palackého "stýkání a potýkání" Čechů s Němci probíhalo v reflektované rovině už od počátku 14. století, a zvláště výrazně se projevuje za husitské revoluce především u umírněných kališníků (tak veskrze pozemské otázky přirozeně nebyly pro radikální tábory zajímavé). Všimněme si, že se nám tu objevují "Němci-hosté", tedy německé obyvatelstvo českých zemí, které se ve Stránského pojetí projevevuje nevděčně ke svým českým hostitelům. Ponechávám na čtenáři, ať posoudí, zda takové škarohlídské předpovědi ohledně soužití dvou rovnocenných jazykových pospolitostí v jediném státu byly jen paranoidními představami, nebo jestli se přece jen něco z toho nevyplnilo.

Zajímavým prvkem je tu motiv vyhlazení polabských Slovanů a asimilace lužických Srbů a jejich vytlačení do nižších vrstev společnosti. Už v 15. století, kdy se u nás zdvihla první vlna slavizmu, která se v praktické rovině projevila obzvláště úzkými styky s Polskem (kromě nesmělých styků s pravoslavím např. v souvislostí s cestou Jeronýma Pražského na východ) sloužili polabští Slované za otřesný a varovný případ, oběť německé rozpínavosti -- a samozřejmě, že byli účelově využíváni v protiněmecké propagandě. O neutěšeném stavu Srbů mluví také u Stránského citovaný latinsky píšící humanista Šimon ze Slaného v Řeči ke králi Jiřímu, který zdůrazňuje, že se tak stalo díky nedbalosti vrchnosti. Je zde také vidět, že v případě potřeby bylo možno odkázat na pouhou jazykovou příbuznost a do rámce národní solidarity pojmout i skupiny, které za běžných okolností jistě nebyly vnímány jako součást české pospolitosti. Prolínání jazykově národní identity a slavizmu založeného na jazykové příbuznosti se ostatně dělo hluboko do 18. století, aspoň v rétorice jazykových obran, takže teze, že (pan)slavizmus je výmyslem národního obrození, není příliš dobře udržitelná. Zároveň však vidíme, že pojetí národní identity mohlo být skutečně pružnější než v době "moderních národů".

Vážiti také sluší i toho, budou-li cizozemcům a vzláště takovým z vlasti jich vyšlým a mezi námi větším dílem toliko přistaveným Němcům kostelové v Čechách propuštěni a propůjčeni, že mezi nimi a námi nevolem, různicím a svárům nikdy konce nebude. Nebo kohout kohouta na jednom smetišti druhého ne brzy nechává s pokojem. Čechové pro dno, zakládatele, důchody a kostelní pomoci, Němci pak (jakož jsou národ spurný) pro jazyka svého v nich užívání přednost míti a oněmno v ničemž ustoupiti chtíti nebudou.

Půjdou z toho vrchnostem časté zaneprázdnění, časté vády, rvačky, pranice, až třebas nějaké žalostivé krve prolití, z čehož by žádné pobožné křesťanské srdce potěšení, mnohem pak méně čest a sláva Boží vzdělání žádného míti a bráti nemohla.

Ne darmoť jsou staří naši slovanského národu předkové Němcům, nemohše se s nimi smluviti, od němoty jméno dali: my, jejich potomkové, po chvíli tomu naopak sami v své vlasti němými býti aneb opovrhouce svůj jazyk Němcům-hostem kvůli němčinu lámati musíme!

Ponuknouti k tomu mohou a mají každého vzáctní slavných našich předkův Čechův příkladové. Oni zajisté s nepříznivými a závistivými Němci, sousedy svými, hned od začátku svého do této země příchodu za mnoho set let o tuto vlast milou divné, časté a znamenité nesnáze mívali a těžké půtky vystáti museli. Jednak Míšňáci a Sasové (kteříž sice, jak vejš jest dotčeno, Slávy, národ náš, také pod pokličkou cti a slávy Boží z týchž zemí předtím vytiskli), jednak Bavořané, jednak Rakušané na ně se sem brannou rukou třeli a oddechu téměř žádného jim nedali.

Ke konci svého pamfletu Stránský apeluje na dodržování souměrnosti v zájemných vztazích: společného obchodu je potřeba, ale stejně jako se Češi chovají v německých zemích, tedy jako hosté, kteří přistupují na místní podmínky a používají tamější jazyk -- a nakonec se zase vrátí do své domoviny -- měli by se chovat i Němci v českém státě.

Já zajisté, ačkoliv jazyka německého nevelmi sem povědom, však se proto v obchodích, kteréž s Němci z Míšně dosti často mívám, užívati ho, jak umím, nestydím. A ačkoliv Němcům a jiným cizozemcům, aby se v Čechách kořenili, pomáhati jim k jejich němčině kostelův českých, proč a vedle čeho, půjčovati nevím, však nenesu na ně oka tak nepříznivého, abych jim místa, pohodlí a obchodův žádných v Čechách příti a povoliti nechtěl. Mívaliť jsou předkové naši a máme i my posavad s okolními sousedy našimi Němci dobré srozumění, smlouvy, přátelství, takže země jejich věcmi těmi, kterýchž se buďto nám nebo jim nedostávalo, pomoc činila, a jakž nás k tomu křesťanská dověrnost a víry domácnost vede, činiti bude.

Nevím, jak si vysvětlit obsah Okřiku tak, aby mi důvěrně nepřipomínal moderní pojetí národa, a ani nevím, jak si vysvětlit, že v něm nenacházím onu idylu tvůrčího a plynulého soužití (tím samozřejmě neříkám, že neexistovalo, jen se zdá, že situaci neviděli všichni stejně a že se zcela jistě nejednalo o idylu), která mi bývá v českém tisku dneška předkládána. Je docela dobře možné, že jsem přehlédl některé důležité souvislosti. Pravděpodobně jsem nesáhl po "správném" textu -- dnes jsou samozřejmě vítány spíše texty autorů, u nichž je národnostní identita komplikovaná nebo aspoň neutralizovaná. Lze samozřejmě také říci například to, že Pavel Stránský spadl z Marsu, a jeho myšlenky jsou proto marťanským způsobem ojedinělé. To bychom ovšem jejich stopy nemohli nacházet v ostatní dobové literatuře a nemohly by být ústrojně zasany do širšího kulturního kontextu díky citacím z oficiálních dokumentů a starších autorů.

Je mi jasné, že samotná kategorie národa hrála v 19. a 20. století jinou celospolečenskou roli -- se vznikem moderního státu byla institucionalizována a ideologizována v podobě nacionalizmu. To však samo o sobě nijak nepopírá její dřívější existenci, pouze vypovídá o změnách jejího postavení v žebříčku hodnost a její funkce ve společenském vývoji.

Poznámka k zvýrazněnému odstavci článku D. Martykánkové "Jak se radostně nenávidět" (příspěvek výše byl psán mimo kontext současné diskuze na BL):

S příspěvkem paní Martykánkové z větší části souhlasím, ale v souvislosti s tématem toho příspěvku si dovolím poznámku:

Chce-li někdo poukázat na národnostní nevyhraněnost předmoderní doby (zde jde dokonce o počátek 20. století!), není pro něho nic lehčího než se jednostranně zaměřit na hraniční případy, protože přechodná šedá zóna existuje všude -- v českém prostředí je velmi oblíbenou metodou poukazovat například do okruhu "pražské německé židovské kultury". Připadne mi však nesmyslně zkreslené tvrdit na základě těchto celospolečensky okrajových skupin (bez ohledu na to, jak významné osobnosti z nich pocházely), že na začátku 20. století nebylo snadné odlišit "etnické Čechy" a "cizince" (ať je oním "etnickým" myšleno cokoli). Můžeme jistě selektivně zapátrat dále a najít další a další případy jednotlivých osobností, u nichž lze nalézt složitou národnostní identitu, ale s ohledem na dobovou většinovou společnost se vždy bude jednat o periferii a tudíž o soudy s malou obecnou platností. Ať už to bylo před rokem 1800 jakkoli, po sto letech emancipace jazykově českého obyvatelstva (a ustálení programaticky jasného pojetí národnosti a jeho institucionalizace) a na ní navazující - povětšinou alergické reakce -- německé menšiny (souběžně s národním hnutím v samotném Německu), po r. 1848, po všech bojích o jazyková i politická práva od r. 1860, včetně několika jazykových zákonů, v nichž se střídavě přiznávalo a střídavě upíralo češtině místo ve státní správě, o vyšším školství ani nemluvě, po tzv. punktacích z r. 1890 a jimi vyvolaných bouřích (a nakonec po Anenských patentech z. 1913 a Coudenhoveových zákonech vojenské diktaturay za 1. světové války, které pohřbily definitivně myšlenku austroslavizmu pro budoucnost) -- po tom všem nebylo myslitelné, aby drtivá většina obyvatelstva nebyla polarizována a ostentativně a programově se nehlásila k určité národnosti. Stále mám pocit, že dnešní pohled na kategorii národnosti v minulosti je ideologicky předpojatý, byť je to většinou způsobeno dobrými úmysly.

Poznámka Dariny Martykánové: Ráda bych uvedla na pravou míru výtku pana Zádrapy, pokud jde o mé údajné tvrzení, že na začátku dvacátého století nešlo snadno odlišit etnické Čechy od cizinců. To já přeci netvrdím, říkám, že nešlo snadno rozdělit obyvatele Čech na etnické Čechy na straně jedné a cizince na straně druhé, protože existovali ne-cizinci, kteří nebyli etničtí Češi.

Pan Zádrapa interpretuje má slova tak, že tvrdím, že neexistovalo silné národní povědomí "etnických" Čechů založené na myšlence etnicko-jazykového pojetí českého národa. To rozhodně nemůže nikdo, ani já, pro rok 1900 tvrdit.

Tvrdila jsem jinou věc: že ne všichni obyvatele Čech, kteří nebyli Tschechisch se dali označit za cizince - byli tu Böhmisch - čeští Němci (a také židé a jiní). To neznamená, že si neuvědomuji, že v té době již existovalo jasné vyhraněné jazykově-etnické pojetí českého národa.

                 
Obsah vydání       11. 4. 2007
11. 4. 2007 Jistotou pro středočeské zdravotnictví je hejtmanova víra Bohumil  Kartous
11. 4. 2007 Pár poznámek k "radostné nenávisti" Milan  Daniel
11. 4. 2007 Důstojnost je nutno odpracovat Milan  Daniel
11. 4. 2007 "Čekám na film o Mašínech" Josef  Švéda, Marie  Pásková
11. 4. 2007 Ženské reči Gaius Valerius Catullus
11. 4. 2007 O Okřiku Lukáš  Zádrapa
11. 4. 2007 Castro má podle konzervativního týdeníku The Economist pravdu...
11. 4. 2007 Gagarin
10. 4. 2007 Balabánův článek v Respektu je dobrý
11. 4. 2007 Na život a smrt se ... ! Jan  Motal
11. 4. 2007 Darwin, Lamarck, muži a ženy Petr  Wagner
11. 4. 2007 Biologická přirozenost se obejde i bez stromů k bydlení Jan  Stejskal
11. 4. 2007 Když balamutí redakce BL aneb vše pro přítele Monbiota Michal  Brož
11. 4. 2007 Ještě jednou k jugoslávské tragédii Daniel  Veselý
11. 4. 2007 Nesmyslná štvanice na Čunka Ondřej  Šlechta
11. 4. 2007 Poučit se od Čechů může zachránit životy, aneb Automobily, alkohol, drogy, zabití z nedbalosti, právo a spravedlnost Uwe  Ladwig
11. 4. 2007 Paranoia a popírání přírodních zákonů Petr  Nachtmann
10. 4. 2007 Nikdo v Klenčí neví, že zemřel marxist levý Milan  Kozelka
10. 4. 2007 Jak se radostně nenávidět Darina  Martykánová
9. 4. 2007 Biologicky přirozené bylo zůstat na stromech Petra  Procházková
10. 4. 2007 Topolánkovi jsou ženy lhostejné Petra  Procházková
10. 4. 2007 Sufražetky, posvátnost soukromého majetku a zakouřená česká putyka Lenka  Vytlačilová
10. 4. 2007 Chudák Darwin aneb věda a její aplikace Darina  Martykánová
10. 4. 2007 Křesťanství z pohledu radikálního agnostika Boris  Cvek
10. 4. 2007 Přestaňte nakupovat, nebo planeta praskne Jindřich  Kalous
9. 4. 2007 Svět v roce 2035
7. 4. 2007 Jaké si to uděláš.... aneb Velká cen klisen Petra "Alraune" Neomillnerová
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007