Nejdřív snad co je to Primark - britský maloobchodní řetězec 120 obchodů s 10 000 zaměstnanci, známý levným značkovým oděvním a textilním zbožím.

No a tenhle Primark se dopustil té nepředloženosti, že na Zelený čtvrtek otevřel přímo v centru Londýna na Oxford Street poblíž Marble Arch svůj nový obchodní dům.

Nechejme mluvit Hadley Freeman, zástupkyni editora Guardianu pro módu:

"V 10 hodin dychtiví nakupující, zoufale se snažící zmocnit džínů za 8 liber, vykopli dveře z pantů. V 11 hodin dav rozdupal všechno, co měl v cestě, při hledání bikin za 2 libry, a srazil k zemi vedoucího patra. A v poledne se fronta vinula ulicí Oxford Street celou cestu až k Marble Arch a předpokládaný čas čekání byl několik hodin."

Článek dále rozebírá podíl viny vedení řetězce, který neodhadl zájem kupujících v době školních prázdnin (významnou částí zákazníků Primarku jsou teenageři) a také pověsti, že všechno bude v otvírací den za libru, což se sice ukázalo jako smyšlenka, ale jistě to k panice částečně přispělo. Upozorňuje i na původ tak nízkých cen - výrobu zboží v asijských robotárnách, kde dělníci včetně dětí pracují za nelidských podmínek a za mzdy i v jejich zemích nezákonné. Primark je sice členem organizace Ethical Trading Initiative (ETI), která má nejhorším excesům v tomto smyslu zabránit. Praxe je však bohužel často jiná, což ale nakupující obvykle nezajímá.

Řeknete si, takové věci se dějí. Zdánlivá banalita však posloužila jako důvod k hlubšímu zamyšlení Jonathonu Porrittovi v The Observeru na Velikonoční neděli v interview Davida Smitha pod titulkem "Přestaňte nakupovat... nebo planeta praskne".

Jonathon Porritt je dlouholetým environmentálním aktivistou, uznávaným guru hnutí, ale dnes i poradcem britské vlády pro otázky životního protředí a udržitelnosti.

"Mnoho velkých idejí bojovalo po celá staletí o nadvládu nad planetou. Fašismus. Komunismus. Demokracie. Náboženství. Ale jen jedna dosáhla totální převahy. Její fascinující přitažlivost připravila její vyznavače o rozum a soudnost. Vytvořila neudržitelné nerovnosti a hrozí roztrhat samu tkáň naší společnosti. Silnější než cokoli, dokonce i než náboženství, dosáhla do všech koutů glóbu. Je to konzumerismus."

Podle Porritta jsme se stali generací "shopaholiků". Ze všech médií jsme bombardováni reklamou, která nás přesvědčuje, že čím více zkonzumujeme, tím lépe se budeme mít. Nakupování se rovná zábavě, naplnění života a udržování sebeidentity. Porrit také varuje, že zabíjí planetu. Přehodit výhybku jen na "etické" nakupování nestačí. Musíme nakupovat méně.

Porritt dochází k závěru, že konzumerismus je hlavní hrozbou, jíž Země čelí, kanibalizuje její přírodní zdroje a je příčinou emisí oxidu uhličitého, který způsobuje globální změnu klimatu.

Kdyby všech 6 miliard lidí chtělo dosáhnout takové spotřeby jako Britové, kteří každých 7 týdnů vyprodukují odpad o váze svých vlastních těl, potřebovali bychom ještě další dvě zeměkoule se všemi zdroji, abychom mohli zajistit požadované energie, zemědělskou půdu, vodu a suroviny.

Porritt Observeru dále řekl:

"Myslím, že kapitalismus je z podstaty neschopen pokračovat v rozšiřování spotřebitelské ekonomie na další lidi na světě, protože úroveň spotřeby už rozvrací systémy životně důležité systémy, na nichž závisíme - jestli to uděláme pro další lidi, planeta se zhroutí. Určitým způsobem nemáme na výběr: Musíme znovu promyslet základní východiska kapitalismu... Když se z dlouhodobého hlediska reálně podíváte na to, co se bude dít s planetou s devíti miliardami lidí a na skutečně vážná omezení množství skleníkových plynů, které můžeme vypouštět, je téměř nevyhnutelné, abychom se naučili žít elegantnější a více uspokojující životy při menší spotřebě... Konzumerismus převzal vládu nad našimi životy téměř nepozorovaně. Nakupování se stalo rekreační aktivitou. Lidé opravdu považují nakupování za příjemnou zábavu. Dávno pryč jsou časy, kdy nákupy byly životně důležitými transakcemi. Teď se to vše týká statusu a identity a rekreace a společenských styků, dokonce i smyslu života. Vždycky existovaly typy 'když to mají Novákovi, tak my musíme taky'. Teď je to však téměř obecné a smyslem nakupování je být spíš podobný někomu slavnému nebo získat jeho image, zejména pokud jde o značkové zboží nebo oblečení. Hodně ve smyslu 'když si koupím něco tam s tou značkou, třeba se trošku kouzla té značky přenese na mě a já budu lepší člověk', i když všichni víme, že zůstaneme úplně stejnými lidmi, kteří příště zase půjdou nakoupit nějaké jiné značkové zboží."

Porritt uvádí Čínu jako příklad explozívního ekonomického růstu se smíšenými důsledky. Milióny lidí se vymanily z bídy, ale dopady na životní prostředí jsou kruté. Dodává: "Vždycky existovaly privilegované části společnosti, které nakupovaly, aby ukázaly, jak bohaté a vlivné jsou. Prospěch z masové spotřeby se tak rozšířil, že teď existuje nějakých 1,5 nebo 2 miliardy lidí schopných nakupovat tímto způsobem. Celkové náklady na reklamu jsou tak ohromné, že se nemůžete moc divit, když jsou lidé sváděni k přesvědčení, že jejich osobní štěstí závisí na tom způsobu utrácení, ke kterému je reklama povzbuzuje... Teď potřebujeme přesvědčit lidi, že je strašná spousta zbytečné spotřeby, okázalé spotřeby, neodpovědné spotřeby, a že to zkrátka musíme ve svých životech zlomit a začít doopravdy přemýšlet o dopadech toho všeho."

Na rozdíl od některých aktivistů, kteří volají po "odpovědnějším" nebo "etickém" nakupování, Porritt se domnívá, že je nutno začít nakupovat nikoli jinak, ale méně. Popírá, že by byl "ubohý, lakomý, starý držgrešle" a že by volal po návratu ke skromnosti a přídělovému systému jako za druhé světové války nebo po ní. "Vím jistě, že jestli jsme kdy měli Zlatý věk, bylo to posledních 50 let. To bylo období největší prosperity pro nejvíc lidí. Netrpím žádnou nostalgií po starých časech, kdy byl život prostší, ale primitivnější, nevolám po návratu k čemukoli. Mluvím o používání technologie mnohem inteligentnějším a efektivnějším způsobem, aby nám dále poskytovala vysokou kvalitu života se zlomkem environmentálních nákladů. Potřebujeme 'gramotnost v udržitelnosti', která lidem umožní vidět, jaké jsou reálné náklady určitého způsobu života. Musíme se prostě stát moudřejšími, abychom viděli, co se děje, když si užíváme výhod tohoto způsobu života."

Tolik Jonathon Porritt pro The Observer.

Když se nad jeho slovy zamyslíte, možná vám dojde jedna věc: V těchto úvahách se dostáváme až někam hodně hluboko na kulturní nebo civilizační základ chování lidí a společnosti. Co nutí lidi nesmyslně hromadit nepotřebnou veteš? Proč v situacích jako byla ta v Primarku (jistě známe podobné i z Čech a Moravy) padá tenká slupka rozumného lidského chování a vracíme se na úroveň našich živočišných předků? Proč racionální vědomí ohrožení další existence lidstva vyjádřené třeba ve zprávě IPCC nedonutí ty, kdo vládnou prostředky a mocí, aby jich začali používat adekvátně rostoucí míře ohrožení a ve prospěch většiny?

Npaříklad pro reklamní podporu nové značky osobního automobilu se spotřebuje o něklolik řádů více peněz, než je roční rozpočet kterékoli průměrné občanské organizace pracující na celostátní úrovni a usilující o změnu naznačených kulturních vzorců chování. Máte za to, že další růst výroby osobních automobilů zachrání planetu před důsledky vyčerpání zdrojů nebo globálními změnami klimatu?

Jonathon Porritt není ani zdaleka sám, kdo se domnívá, že problém je potřeba hledat v základech společenského zřízení. Už před více než rokem jsem pro vás přeložil jiný článek z Guardianu. Napsal ho Robert Newman a dal mu jednoznačný titulek: Buď kapitalismus nebo obyvatelnou planetu - nemůžeme mít obojí. Vývoj uplynulého roku dává takovýmto názorům více než za pravdu.

George Monbiot, vynikající novinář, člověk, který efektivně umí nutit své čtenáře k přemýšlení tím, že je permanentně naštvává, napsal toto: "S klimatickou změnou si můžeme poradit jedině s pomocí vlád, které budou držet na uzdě uplatňování našich nároků na přirozené svobody. Avšak kdykoli až dosud byly konfrontovány s výběrem mezi dvěma posvátnými komoditami - volným trhem a lidským životem - vždy si vybraly, že budou chránit volný trh." Jinými slovy, průmyslová společnost se dostala do tak absurdního stadia vývoje, že my, občané, musíme tlačit na vlády, aby nás svými opatřeními donutily, abychom dělali to, co nás zachrání. Nikoli volat "méně státu". Naopak, je nutno uchovat to málo, co ze státu ještě zbývá, navzdory destrukčnímu působení korporací. Jedním si totiž můžete být jisti: Jestliže nás něco nebo někdo zachrání před důsledky globálních rizik, korporace to určitě nebudou.

Jsme na rozcestí. Spoustu času jsme promarnili, ale ještě máme možnost volby. Zdá se však, že teď už definitivně poslední. Za dva nebo tři roky může být pozdě.