Zákon tak sice formálně splňuje požadavky unijní směrnice, zmíněná podmínka však v řadě případů brání tomu, aby cizinci mohli svého práva využít.

Za vlád sociálních demokratů vláda přišla s Koncepcí integrace cizinců, která se každoročně aktualizuje. Koncepce obsahuje pěkné zásady, vláda do integračních aktivit řady rezortů, jež v praxi ponejvíce naplňují občanská sdružení, pouští miliony korun, v rovině praktického života cizinců u nás se ale mnohem více uplatňují struktury, které jsou navázány na zprostředkovatelské subjekty. Ty využívají zejména zákona o družstevnictví; kdeže však je myšlenka družstva rovnocenných vlastníků! Formální slupka skrývá obvykle baťkovským paternalismem ovinuté klubko zarobitčanů, jimž "přihláška do družstva" podstrčená v kterési krčmě na ukrajinském venkově, umožnila jet s klientem do Čech, zarobit tu koruny na domek, živit děti na studiích a přispět rodině.

Jakkoliv pracuji v jedné z těch neziskovek, k této kategorii lidí se dostanu zřídka. Bojí se vlastních, bojí se toho, že je někdo uvidí s cizím Čechem, mají strach, aby se někdo nepomstil jejich rodině, "nevaroval" ji, aby on sám ve zdraví přežil tady. Zákoník práce je pro ně krutou absurditou. Pracují až 300 hodin měsíčně za minimální mzdu, z níž jsou jim ještě strhávány "pokuty" za každou maličkost.

Darina Martykánová má pravdu v tom, že dělnická solidarita v českých továrnách v tomto ohledu prakticky neexistuje. Hněv českých dělníků se obrací proti cizincům, protože ti jsou ochotni pracovat za mzdu nižší, ne však proti zaměstnavatelům, kteří stanoví pravidla hry. Je tomu tak i proto, že oni zaměstnavatelé často čekají jen na to, aby mohli dražší českou pracovní sílu tou levnější ještě více nahradit. Důrazná osvěta odborových předáků a pojmenování problému tady vysloveně chybí a "odvaha" řady Čechů trpí krátkozrakostí až slepotou.

Netýká se to jen Ukrajinců, mám čerstvou zkušenost i s dělníky z Unie, konkrétně z Polska. Dvanáctihodinové pracovní směny po celý týden, žádná dovolená. Inspektoráty bezpečnosti práce, které jsou jediné oprávněny provádět kontroly často narážejí na neochotu vypovídat, na nedostatek důkazů. Kdo je ale nechce vidět, ten je ani nehledá.

S paní Martykánovou souhlasím ještě v jednom ohledu: kdyby na integraci cizinců museli přispívat jejich zaměstnavatelé, přispělo by to jak ke zkvalitnění integračního procesu (peníze by se daly využít zejména na jazykové kurzy), tak k omezení zájmu o zahraniční pracovní sílu. Jistěže by to mělo i negativní konotace ve smyslu směřování k migraci práce jinam, ale za úvahu by to určitě stálo.