I proto je, myslím, vhodné uvažovat v kategorii páru. O předurčenosti, či o nějakém "svěření péče o děti ženám" je myslím zavádějící hovořit. Rozdílnost, faktická rozdílnost příslušníků obou pohlaví je záměrná a ani jeden není při výchově jednoduše nahraditelný. Dítě prostě potřebuje jak otce tak matku, každého na něco trochu jiného a v jiném údobí svého života. V normální, funkční rodině se o děti i o zabezpečení té rodiny starají oba, podle svých možností a schopností. Rozsah toho zabezpečení neurčuje ani muž ani žena, ale dítě. A to vše je výchova, zejména příkladem, kde se dítě učí obstát v budoucích životních situacích. Na tom, jak funguje onen pár, je závislé, jak dobře si povede dítě ve svém životě a co bude schopno předat dál svým dětem. Z mého příspěvku sotva kdo pochopí, že by žena byla předurčena k péči o domácnost, protože to v něm nikde není. Ale fyzický kontakt v nejútlejším věku, poskytování pocitu bezpečí dítěti 24 hodin denně, v tom ji sotva kdo může plnohodnotně nahradit.

Jiná otázka jsou možnosti, které společnost takovému páru pečujícímu o děti připravuje. Mám občas pocit, že to nikdy za posledních 50 let nebylo tak zlé, jako v současnosti. Pokud člověk vyjde z faktických podmínek, nutně dospěje k závěru, že tento stát děti nezajímají. A možná, že mu občas i překážejí. Není pak divu, že navrhované škrty neberou na děti žádné podstatné ohledy. Politika prostě zajímá jen to, co zahlédne v horizontu čtyř let. O potomka ale je nutno pečovat minimálně do jeho plnoletosti. Jestli se to nezmění, zažíváme v současnosti na dlouhou dobu poslední období, kdy je možno spatřit na ulici ve vyšší míře kočárek s dítětem. Druhé dítě si totiž mnozí rodiče narození v první polovině sedmdesátých let nejspíš pořizovat už nebudou.