Apoštol Pavel asi právem nám připomíná: "Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;" (1 K 13,9). Navíc z našich kazatelen často slyšíme, že nejsme vlastníky pravdy. Že my nemáme pravdu, ale pravda má nás. A tak se zdá, že pravda není v nás, ale je mimo nás. Rakousky filosof Ludwig Wittgenstein to vyjádřil takto: "smysl světa musí ležet mimo něj". A oblíbený agent Mulder ze seriálu Akta X zase tvrdí, že: "pravda je někde venku".

Kde tedy máme hledat pravdu? Jako pozitivisté jen v tomto světě nebo jako metafyzici mimo tento svět? Nebo existuje tzv. dvojí pravda, jak to údajně tvrdili arabský filosof Averroes a rovněž nejznámější scholastik Tomáš Akvinský? Anebo máme "trojí pravdu", jak učil Jan Hus - pravdu Písma, pravdu smyslů a pravdu neomylného rozumu? Postmoderní filosofie hovoří dokonce o mnohosti, pluralitě pravdy.

A tak se nemůžeme divit, že máme různé pravdy. Např. katolické, protestantské či marxistické pravdy. Mezi šest základních katolických pravd (veritaes catholicae) patří následující pravdy (viz Kancionál - společný zpěvník českých a moravských diecézí, s. 7):

Protestanté jsou zase přesvědčeni o pravdivosti svého "sola gratia, sola fide, sola scriptura" čili svého " pouhou milostí, pouhou vírou, pouze Písmo". Marxisté pak považují za pravdivou poučku o prvotnosti hmoty a druhotnosti vědomí (ducha), uznávají dále tří základní zákony dialektiky (zákon dialektických skoků, zákon rozporů a zákon dvojí negace) či považují vývoj výrobních sil za hnací sílu pokroku (v rámci tzv. mechanismu nutného pokroku).

Máme tedy různé pravdy a tím i různé pohledy na člověka, přírodu, společnost a Boha. Což je logické, vždyť žijeme v tzv. multikulturní společnosti.

Různost pravd je přirozeně doprovázená růzností kritérií pravdy. Marxisté považují za kritérium pravdy společenskou praxi. jsou však i jiná kritéria pravdy. V antice a ve středověku dominujícím kritériem pravdy byla koherence čili bezrozpornost myšlenkových operací (tzv. koherentní teorie pravdy). V renesanci a v novověku se prosadilo korespondenční kritérium pravdy, které nalézalo svou oporu v realitě samé - ve smyslu shody věci a rozumu, kdy naše poznání musí korespondovat, odpovídat realitě (tzv. korespondenční teorie pravdy). Postmoderna potom považuje za kritérium pravdy (pravdivosti) buď užitečnost a prospěšnost (tzv. pragmatická teorie pravdy), nebo dosažený konsensus v nenásilné jazykové komunikaci (tzv. konsensová teorie pravdy).

V postmoderním myšlení tedy převládá nerealistické (jazykem zprostředkované), neesencionalistické (vztahové) a nereprezentativní (pragmaticky zaměřené) pojetí pravdy. Objevuje rovněž představa, že "pravda není něco dopředu daného, co máme odhalit, ale že je třeba ji v každé oblasti vytvářet" (filosof G. Deleuze), což je jen další výraz odklonu od realistického pojetí pravdy ve prospěch pojetí nerealistického či konstruktivního. V tomto kontextu pak může francouzský filosof J. Derrida prohlásit, že vlastně není žádná pravda, ve smyslu univerzální a objektivní pravdy. Z toho lze pak odvodit, že také není žádné odhalení, není žádný konec, žádná apokalypsa.

Máme tak různé pravdy a různá kritéria pravdivosti. Mnozí dokonce pochybují o existenci nějaké objektivní a univerzální pravdy. Jak za této situace můžeme vůbec žít v pravdě? Možná, že žijeme nutně ve lži. Filosofové, teologové a kazatelé se vzácně shodnou na tom, že nemáme přístup k celku pravdy. Ale přitom podle slavného německého filosofa G. W. F. Hegela platí, že "Pravda je celek" či "Pravda je v celku". Částečná pravda tak není vlastně pravdou. Je tedy nepravdou či dokonce lží? Naštěstí není to tak zlé. A tak další slavný německý filosof M. Heidegger nás připomíná, že člověk žije současně v nepravdě i v pravdě. Člověk má možnost žít autenticky, ale zpravidla a běžně žije neautenticky, v padlém způsobu bytí. Jako křesťané tento stav připisujeme pádu člověka do hříchu.

Chceme-li tedy žít autenticky, pak nutně musíme hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě. milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdu až do smrti, jak nám radí Jan Hus ve svém "Výkladu viery" z roku 1412. Neboť jen pravda osvobozuje. Ne nadarmo Ježíš řekl Židům: " Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými" (J 8,32). Pravda je nám dostupná, byť z hlediska vědeckého či filosofického nejde o pravdu absolutní, nýbrž jen o pravdu relativní. Jelikož z tohoto hlediska nemáme 100% jistota poznání pravdy, je nezbytná víra. Ve víře se můžeme totiž "spolehnout na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme" (Žd 11,1). Jako křesťané tak můžeme ve víře svůj život stavět na Ježíši Kristu, který o sobě prohlásil: "Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (J 14,6). Jelikož Kristus představuje Boží tajemství, jsou v Něm také "skryty všechny poklady moudrosti a poznání" (Ko 2, 3).

Modleme se: Náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že nám lidem ve své milosti dáváš poznávat pravdu. Skrze naše smysly, skrze přirozené světlo našeho rozumu, skrze darované Písmo svaté či skrze taktéž darovaná osobní zjevení. A tak můžeme přes všechny potíže poznávat pravdu, která nás osvobozuje. Daruj nám skrze Ducha svatého dostatek síly a moci, abychom poznanou pravdu žili, nikdy ji neopustili a mohli s ní vhodně seznamovat i jiné lidi. Dej, aby co nejvíce lidí mohlo Boží pravdu, která jako jediná navzdory všemu vítězí, poznat, žít v jejím duchu a tak dojít časného osvobození i věčné spásy. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Na závěr - Píseň z Evangelického zpěvníku č. 346: "Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal", všechny tři sloky.