Zřejmě bude potřeba zařídit "glejt papežské stolice", jak ve své literární závěti v Invalidních sourozencích sám Bondy předepisuje, nemají-li pro něj naši žurnalističtí kostelníci pochopení. Protože Bondy sám se groteskností své tvorby i svých myšlenek zdaleka vymykal běžnému vnímání, bylo by to vůči němu podle mého názoru mnohem uctivější, než informace o tom, že "byl synem generála čs. armády" (iDNES).

Po delším čase vytahuju z knihovny jeho knížky (Totální realismus dokonce nesvázaný, ve velmi špatné pokoutní kopii), na které jsem v poslední době mnoho nesáhl. A vzpomínám, jak jsem Bondyho objevil ještě na střední, spolu s několika dalšími přáteli (jeden z nich, muzikant, mi právě onu sms dnes -- po několika letech, co o Bondym ani slovo nepadlo, napsal), jak jsme dokonce párkrát slavili jeho narozeniny (a nikoliv v jednom z vyhlášených brněnských aternativních center a klubů, ale velmi spontánně, s téměř nulovou přípravou v jedné docela běžné, pro obyčejného smrtelníka ne zcela přívětivé hospodě kousek u Hlavního nádraží, situované mezi pornoshopem a prodejnou levného oblečení) i to, jak jsem s dvěma dalšími z mých přátel (dnes studentem architektury a fotografem), do noci řešil nesubstanční ontologii.

Nebudu moc přehánět, když řeknu, že to byl právě Bondy, kdo mě -- i když jen ve formě jakéhosi duchovního gurua -- přivedl ke dvěma základním úběžníkům mého života. Byl to právě on, díky kterému jsem se začal systematičtěji věnovat literatuře, četbě i tvorbě, ale i filosofii. V kterémsi rozhovoru s ním jsem četl repliku, že přečetl téměř vše, co na světě bylo napsané. I když je to typický bondysmus, začal jsem od té doby hltat knihy rozličného zaměření (vzpomínám si, že jsem jednou bezprostředně za sebou četl Komenského Labyrint a kapitolu z Feynmenových přednášek z fyziky, i když tomu prvnímu jsem rozuměl nepoměrně lépe) -- i to je důkazem toho, že na generaci současných vysokoškoláků Bondy vliv měl.

Tedy nejen Hrabalův Něžný barbar, underground, nejen třetí díl Balajkových Přehledných dějin literatury. Bondy se i pro mnohé z nás mladších ze svého života a díla zhmotnil do bezprostředního zjevu, který nás ovlivňoval či inspiroval více, než osoby v našem okolí skutečně žijící. I když mám dnes na spoustu věcí jiný názor a více mne ovlivňují jiné myšlenkové autority v mém okolí, Bondy stále zůstal nezbytným podhoubím, z něhož vyrůstá (troufám si říct) významná část generace těch, kteří v době kolem sametové revoluce nastupovali či již prodělávali povinnou školní docházku.

Vzpomínám, jak jsem velkou náhodou se svojí prací na téma nesubstanční ontologie stanul v celorepublikovém kole SOČ ve filosofii a jak si jeden z porotců posteskl, proč jsem raději nevěnoval svoji energii na jiného autora. Bondy byl podle jeho slov "pábitel", ale jeho myšlenky zřejmě nestály za podrobné zkoumání. K mnohým z nás ale jeho filosofie, jakkoliv eklektický myšlenkový guláš to byl, mluvila skutečně autenticky. Bondyho "totální realismus", hledání krásna i v těch nejodpornějších věcech, pivní poetismus, grotesknost, ale i jemnost a citlivost, to nebylo jen pábení. Byl to skutečný, živý duch, který ve své rozporuplnosti dokázal s plnou vážností mluvit o Bohu hned ve stejné větě jako o marxismu, duch, který svojí hravostí, objevováním nového a nacházením nečekaných odpovědí docela dobře nahradil klukovský svět foglarovek světem svých vlastních temných uliček, vlastních komunit, vlastních hodnot.

Snad to bylo i proto, že byl skutečně žijícím člověkem, že ve svých dílech mluvil o lidech, které jsme znali či objevovali nejen ve škole, snad to bylo i proto, že vlastně zůstal klukem i do svých pozdních let. Snad to bylo i proto, že neoplýval optimismem z ekonomického a politického vývoje před revolucí, ani po ní, ale přitom se dokázal radovat, snad to bylo tím, že dokázal dojet "na konečnou stanici trolejbusu/Rozkvetly tam květiny/Lidé v trolejbusu se smějí/a vyprávějí o jaru/je zase březen." (XXXVII., Totální realismus) Jako mimino jsem v Ostravě měl za okny třebovickou elektrárnu, pak jsem vyrůstal na velkokapacitním sídlišti na kraji Brna, na konečné trolejbusu. V obou případech jsem žil v krajině v jistém smyslu bezútěšné, ale nadějné. I na bahnité planině pozdněnormalizačního staveniště rozkvetl březen.

A Bondy dokázal vnést poetiku do věcí, které jinak mohou vypadat špinavé, nevábné a neužitečné. Myslím, že mnohé z nás jako duchovní guru naučil vidět jinak, naučil nás používat fantazii a nebát se mýtizovat banální artefakty, hledat příběhy v šedé každodennosti. A proto si myslím, že až proběhne Bondyho pohřeb tak, jak si jej sám přál v Invalidních sourozencích, spolu se všemi "vikingy s lebkou rozštípnutou sekyrkou" zařveme i my, později narození, kteří bychom bez Bondyho neměli klukovský svět zázraků, ale ani takové myšlení, jaké dnes máme.

Pane doktore, děkuji.