Odpověď je prostá a v mém článku výslovně obsažená: komunismus je hluboce zakořeněn v tradici západního humanismu, čehož dokladem je, že byl ve svých dějinách schopen dospět k sebereflexi, hledající "lidskou tvář", měl svá "zlatá šedesátá" a "perestrojku". Vzpomeňme např. v zahraničí možná nejznámějšího českého filosofa Karla Kosíka, který v 50. letech patřil ke skalním marx-leninistům, zatímco v 60. letech vytvořil knihou Dialektika konkrétního nejvýraznější českou variantu západních neomarxistických trendů, přičemž jednou z jeho klíčových myšlenek byla neredukovatelnost individua na pouhou loutku v mechanismech historické nutnosti; v pozadí tu stojí humanistický ideál rovnosti všech lidí bez ohledu na sociální nebo rasový původ a hodnota každého jednotlivce z pouhého titulu jeho lidství. Nacismus se do srovnatelné fáze (jakéhosi "euronacismu") historicky nevyvinul, ať už proto, že nedostal příležitost, nebo proto, že toho nebyl schopen (Mohou-li jeho dnešní stoupenci argumentovat proti mému tvrzení, nechť tak učiní, přiznávám, že nemám v dané věci, totiž ve vývoji nacismu po roce 1945, příliš velké znalosti).

Cvekův text obsahuje řadu nedomyšleností: údajný nacistický a komunistický "materialismus" či "pozemskost", které -- jsou-li vůbec něčím jiným než ryze vulgárním chápáním marxismu -- lze považovat za stejně tak typické pro liberalismus nebo sociáldemokratismus. Jejich kritiku lze očekávat spíš z konzervativních pozic; ty ale Boris nesdílí. Dále je tu pomíjení alternativních interpretací Hegela, včetně té Fukuyamovy, jež je jednou z opor dnešního snu liberálů o vrcholu dějin ve vládě tržní ekonomiky a parlamentarismu, ale též aktuální interpretace Honnethovy, která o Hegela opírá teorii uznání (recognition), zaměřenou na solidaritu s utlačovanými jedinci. Z Hegela se v dotyčném článku stává výhradní původce zla (což je navíc vzhledem k nacismu historicky problematické), nemluvě už ani o neadekvátní výtce na adresu dogmatičnosti hegelovské "vědy" -- copak tehdejší pozitivismus, založený na víře v "čistá fakta", nebyl stejně dogmatický?

Za vágní a snad i nekorektní lze pak označit následující tvrzení o podobnosti obou ideologií: "Není ostatně bez významu, že komunismus měl blízko k antisemitismu a že nacismus stál ve velké míře na podpoře německého dělnictva." K antisemitismu měl tenkrát blízko kdekdo, včetně křesťanských církví, a záhadná poznámka o roli dělnictva, bez něhož se ale neobešla žádná masová strana, by vůbec zasloužila, aby ji autor osvětlil a uvedl na pravou míru (neboť i to, nejen vyvádění z míry, svět zajisté potřebuje).

Hlavní spor mezi a mnou a Borisem Cvekem bude ale spočívat v zapeklitém slůvku modernita. Cituji: "Jednoduše řečeno: materialismus nacistů i komunistů je zcela dogmatické náboženství, jehož bohem je vymknutá pýcha šarlatánského Rozumu. Proto nemohu souhlasit s konzervativně laděnými lidmi, když občas tvrdí, že tam i tam je ztělesněna modernita a její abstraktní konstrukce, v jejichž jménu anonymně vraždí. Ale nic není podobnějšího Výboru veřejného blaha a Teroru než středověké inkviziční procesy, o nichž by asi málokdo řekl, že ztělesňují modernitu." Domnívám se, že největší Cvekův problém spočívá v nedostatku citu pro ambivalenci procesu, jemuž říkáme právě modernita, a jenž je úzce (byť ne ve všech bodech) spjat i s výše zmiňovaným humanismem. Spojení středověku a inkvizice jako předobrazu totality patří k nejhorším klišé o dějinách, k jejichž správnému chápání BC vyzývá v úvodu svého článku. Toto klišé nám totiž zastírá podstatu novověké éry, která stále ještě určuje náš svět.

Inkvizice a jí podobné instituce (např. čarodějnické tribunály) sice mají kořeny v křesťanském středověku, ale její boom spadá do doby raného novověku, kdy získává nový, podstatně odlišný smysl existence, jenž je spjat s vývojem centralizovaného moderního státu (např. španělského -- po jeho sjednocení v roce 1492). Jeho typickými rysy jsou všudypřítomná byrokracie, postupná unifikace vzdělání a přísný monopol na násilí, jejž M. Foucault vyjádřil známým souslovím "dohlížet a trestat" (což -- zdůrazňuji -- je humanistické).

Ideovým souputníkem moderního státu je moderní, Descartesem definovaný subjekt, typický absolutní identitou se sebou samým, tj. absolutním vědomím sebe sama bez příměsi čehokoliv cizího, jinorodého, jurodivého, ne-identického, tělesného, přírodního, minulého čili předsudečného -- tento subjekt žije v absolutní přítomnosti. Útok na takto pojatý subjekt přichází na přelomu 19. a 20. století a jeho asi nejpřínosnější součástí je psychoanalýza, která objevem nevědomé a podvědomé sféry připravuje subjekt o jeho absolutní identitu -- ego již není "pánem ve vlastním domě", je samo vůči sobě cizí (Jekyll objevuje Hyda).

Nositelem absolutní identity novověkého státního ega byly za tím účelem vytvořené státní národy a jejich dějiny. Analogickým procesem ke krizi subjektu je pak krize národního státu, spjatá s bojem za sebeurčení menšin. Různé etnické "zbytky", jež se nacházely na území jednotlivých národních států a jež se nepodařilo se asimilovat do hlavního národního tělesa, sehrály roli cizorodých elementů narušujících absolutní identitu subjektu-státu. Typickým příkladem jsou německé menšiny ve středovýchodní Evropě, které princip státní identity tlačil k zásadnímu konfliktu. Jiným, ale snad ještě výmluvnějším příkladem cizorodosti jsou židé. Etnicky odlišný živel, který nikde není doma...

Nemohu se zde pouštět do sáhodlouhých rozborů a tak prosím čtenáře, aby se spokojil s tvrzením, že uvedené trendy, z nichž vyrůstají totalitní režimy 20. století, tvoří stejně podstatnou součást procesu modernity jako emancipace jednotlivce, kritičnost vůči dogmatickým výkladům světa či demokratická správa věcí veřejných. Sám Boris Cvek to ostatně přiznává, když odkazuje k odstrašujícím událostem jakobínského teroru. Ty tvoří neoddělitelnou součást Francouzské revoluce, která ale zároveň přinesla Deklaraci práv člověka a občana. K oné deklaraci by nemohlo dojít ve středověku, kdy byla hodnota jednotlivce spjata s náboženským vyznáním a částečně i se stavovskou identitou. Ve středověku by ale ani nemohl vzniknout žádný Výbor veřejného blaha -- přesně ze stejných důvodů. Jak Deklarace, tak Výbor předpokládají moderní centralizovaný stát občanského (nikoliv tedy stavovského) typu, který monopolizací násilí eliminuje svévoli místních autorit a patriarchálních zvyklostí, ovšem jen za tu cenu, že "profízluje" -- měkčími nebo tvrdšími prostředky -- celou společenskou realitu a vše podřídí svým institucím. Je příznačné, že Velká Británie, kde tento institucionální krunýř není tak svírající, je zároveň zemí, kde byla typicky moderní byrokratizace bržděna předmoderní autoritou zvyku.

Zkrátka a dobře, to nejhorší, co nám vadí na komunismu, není nic jiného než černé svědomí modernity. Je nesmyslné vyrovnávat se s komunismem, nejsme-li s to vyrovnat se s modernitou, na jejichž ramenech stojí naše sláva i "sláva". V úvodu svého předešlého a tolik kritizovaného článku jsem citoval z knihy filosofa J. Derridy a psychoanalytičky É. Roudinesco (mimochodem, byla to právě ona, ne Derrida, jak jsem omylem pod citát uvedl, kdo ta slova pronesl; budiž mi omluvou to, že Roudinesco zde parafrázuje Derridovu knihu Přízraky Marxe). Zřejmě málokdo postřehl, že onen citát je nabitý odkazy k Freudovi. Jejich smysl je jasný: potlačené dějiny se dříve či později vrátí, byť jen v podobě různých "přeřeknutí", vyvádějících nás z míry.

Na diskusích o komunismu je nejpozoruhodnější, že skoro nikdy nejsou tím, za co se vydávají -- totiž "vyrovnáním se s minulostí". Samotný ten výraz je ostatně podvod. Touha "vyrovnat se" s minulostí je touhou pojmenovat, vyčíslit, zaplatit, odškodnit -- a odvrhnout jako (s námi) ne-identické; je to touha nechat minulost minout a sebevědomě tvrdit, že dnes je dnes a zítra bude zítra. Nejnebezpečnější iluzí modernity je totiž ta, která tvrdí, že žijeme v současnosti. Dokud si to budeme myslet, budeme žít v přízracích historie.