Za těchto okolností by bylo důležité, kdyby univerzity poskytovaly útočiště před silami, které jsou tak nepřátelské vůči lásce k literatuře. Měly by plnit své oficiální poslání, jehož součástí je chránit znalosti kulturních a intelektuálních klenotů z minulosti, zpřístupňovat je dnešním studentům a zároveň je vybavovat schopností zpochybňovat autoritativní interpretace a samostatně myslet.

Bohužel, způsob, jímž se dnes vyučuje literatura, situaci jen zhoršuje. Pohřbívá to znalosti klasických děl, umrtvuje to literární citlivost studentů a vyžaduje to, aby studenti přijali zaujatý, dogmatický a nekoherentní systém víry.

Tato bizarní kampaň začala téměř před čtyřiceti lety, s dovozem z Francie tehdy módních myšlenek psychoanalytika Jacquese Lacana, filozofa a literárního vědce Jacquese Derridy a historika a společenského kritika Michela Foucaulta, mezi jinými. Hovoří se někdo o dekonstrukci, někdy o postmodernismu, někdy o poststrukturalismu, ale většinou, mezi profesory literatury, o "Teorii". "Teorie" se rozpadla na množství škol a sekt.

"Teorie" je pro velkou část dnešní generace profesorů literatury tímtéž, co byla dialektika pro předchozí generace marxistických intelektuálů - je klíčem téměř k všemu.

Američtí profesoři dospěli k názoru, že určitá konkrétní "teorie" může vést k hlubšímu osvětlení literatury. Mnoho profesorů začalo věřit, že "teorie" odhalují neměnné a nezpochybnitelné pravdy a přitom vzniká zdrcující kritika existujících politických institucí - alespoň těch, které jsou liberální a demokratické a existují na Západě - a radikální program jejich morální a politické transformace.

Zdá se, že z této argumentace pro politiku nevyplývá nic, anebo že z ní vyplývá, že v politice, jako v interpretaci literatury, je přijatelné všechno. Pokud lze naprosto lehce argumentovat, že tragedie Othello - v níž černošský vládce v důsledku zrady svého služebníka Iaga, zavraždí násilně svou milovanou manželku Desdemonu - je ve skutečnosti o rasismu, o sexismu či o potlačených homosexuálních tužbách, pak bychom měli mít právo stejně svobodně argumentovat, že Shakespeare zamýšlel v Othellovi zkoumat zranitelnost i hluboké lásky, moc žárlivosti dezorientovat a oslepovat a ničivost závisti. Avšak "teorie" nepodporuje pluralismus.

"Teorie" požadují "osvobození imaginace a touhy od údajně falešného omezení, jednak tradičního racionálního myšlení od Sokrata a Platona přes osvícenství až po jejich současné dědice. Druhá je tradice individuální svobody a rovnosti před zákonem, jak vznikla na Západě a především ve Spojených státech.

Stoupenci "teorie" tvrdí, že všechno je v pohybu a všechno je k mání, a zároveň toto tvrzení považují za článek víry, který nesmí být zpochybňován. Argumentují, že texty nesdělují konkrétní, stabilní význam - zastávat opačný názor znamená páchat hřích "esencialismu". Tvrdí, že historie Západu je historií útlaku a že klasická díla západní literatury se prohřešují hříchy rasismu, sexismu a homofobie.

Derrida se, na základě Nietzschových myšlenek, snaží dokázat, že "neexistuje pravda".

Reforma vyučování a studia literatury bude trvat dlouho. University se mění pomalu. Snad mohou nabídnout určitou naději ti, u nichž je láska k literatuře dosud mladá. Mohou stárnoucí "teoretikové", hovořící nesrozumitelným jazykem o "opozičních aspiracích" a "transgresivních interpretacích" skutečně znít atraktivně pro zvědavé a inteligentní studenty? Mnoho z těchto studentů se rozhodlo studovat literaturu, protože na střední škole četli klasiky. Právě takoví studenti snad dokáží obnovit u svých profesorů potěšení z dobře napsaného příběhu, potěšení z postavy, která překvapuje a mate, vzrušení z formulace, která zachycuje emoce, která osvobozuje myšlenku, která nabádá imaginaci k dalšímu rozletu. Právě z těchto vzrušujících zážitků se rodí láska k literatuře.

Podrobnosti v angličtině ZDE