Podrobnosti ZDE

V parlamentní debatě o nedůvěře vládě replikoval pan Bursík poněkud zmatenou poznámkou o tom, že by prý Ferdinand Peroutka asi nenapsal spis Budování státu, kdyby v prvorepublikovém parlamentu vládl takový styl, jaký předvádějí sociální demokraté Paroubek, Rath et co. Inu pan Bursík asi Budování státu nečetl, jenom o tomto spisu a o Peroutkovi cosi slyšel.

Lordi-soudci v britské Horní sněmovně ve středu rozhodli poměrem 3:2 proti zájmům ostrovanů. Lord Hoffman rozhodl, že britská vláda má právo schvalovat zákony o své kolonii v zájmu bezpečnosti Velké Británie.

Langerovy boxerské manýry neuspěly nejen u voličů, ale ani v samotné ODS. Bouřlivý nesouhlas s takovouto prezentací "konzervativní" a "liberální" pravice způsobilo, že strana kampaň skoro hned po prezentaci zrušila. Takže teď víme, že agrese je v ODS přísně účelovým kalkulem, ale narazí-li na stejně tvrdou odpověď, občanští demokraté strachy couvnou. Psychiatr by hovořil o politické kompenzaci nedostatečného mužství a nutnosti verbalizovat agresi jako odstrašující element vlastní, vědomé slabosti. Nebo znáte jiné vysvětlení tohoto populistického kroku, než špatně skrývanou nejistotu?

Ta stoprocentní přetvářka všech musí být únavná, nezdá se vám?

Na pozadí posledních dnů plných mnoha nových vnitropolitických událostí – předvolebního boje a nyní možného povolebního uspořádání a také dalšího kola hlasování o vládě, stejně jako ve světě probíhající finanční krize zůstává opomenut fakt, že tato finanční krize již i u nás vstoupila do reálné ekonomiky.

Stačí se podívat na poslední data o vývoji průmyslové výroby, aby bylo celkem jasno, co bude následovat v příštích několika měsících.

Po prvním kole voleb se v Česku nepřestal točit svět. Dokonce během nich se nepřestalo točit pivo. Podnikatelé budou dál podnikat, pracující dál pracovat a dostávat svou mzdu (jistou výjimku tvoří někteří skláři), děti budou dál chodit do školy. Přesto se něco stalo, co jak se ukazuje, mj. někteří modří jiným modrým nemohou nějak zapomenout. Není tedy od věci si připomenout pár před- i povolebních čerstvých momentů. A přijít k druhému kolu voleb. Euforie není na místě. Protože první vyhrání z kapsy vyhání.

Při čtení textu Jindřicha Kalouse pod názvem "Nastal čas svrhnout boha růstu" jsem si vzpomněl, že jsem už v BL psal o kvantitativním a kvalitativním růstu národního produktu, a zároveň taky na něco, o čem ekonomové raději nemluví, a to nejen z toho důvodu, že to byl právě Mao Ce-tung, který to téma převedl nějak divně do praxe. Kdo ale kritizuje kvalitativní růst světového hospodářství, měl by si rozmyslet, co by se bez toho růstu stalo...

Co mě na celé aféře kolem Milana Kundery fascinuje není způsob, jakým byla prezentována médii, na tom není nic překvapivého, není to ani starost o Milana Kunderu, Milan Kundera se na žvásty českých plátků může s prominutím vykašlat, pochybuji, že by měl jakékoliv iluze o své bývalé vlasti a jejich obyvatelích, iluze, které by tímto činem mohly být rozbořeny a s vysokou pravděpodobností se dá říct, že jediným výsledkem celé aféry bude, že se stane ještě slavnější a že jeho knihy se o to více budou prodávat. Upřímně řečeno ani mě moc nezajímá jestli obvinění zveřejněná v časopisu Respekt jsou pravdivá, či ne. Co mě fascinuje je charakter diskuse, která se kolem celého případu rozvinula.

Myslím, že v době okolo voleb není na škodu připomenout si některá dřívější tvrzení našich politiků a porovnat je s jejich současnými činy. V tomto ohledu vřele doporučuji ke zhlédnutí rozhovor Jana Krause s panem Julínkem, tehdy ještě stínovým ministrem zdravotnictví, v pořadu Uvolněte se, prosím, z roku 2005, píše Lucie Bottaro.

Rozhovor ZDE

Jít do senátních voleb jako mediální favorit, redukovat kampaň na obejvení svého obličeje v médiích s pohrdlivými vzkazy druhým a prohrát s takovým mizerným výsledkem, jak to dokázal Michael Kocáb v senátních volbách Prahy 1, mlčel bych a nepoučoval druhé, jak se má dělat politika. "Nezávislý" kandidát za Zelené ovšem druhým říká, co mají dělat. Namísto strašení Paroubkem měl Kocáb ukázat prstem na viníky tohoto debaklu - předsedu Strany Zelených Bursíka, který nepochopil, jaké strany se stal předsedou. Nepochopil, jakou politiku očekávají voliči Zelených a zapříčinil tak modrozelené variantě Zelených tříprocentní výsledek ve volbách.

Voliči nechtějí Kocábův či Mejstříkův antikomunismus, voliči nechtějí asociální nápady této vlády, kterou Zelení stále drží, voliči nechtějí od Zelených pravicový koncept vládnutí. Ani pravicové školství, ani pravicový názor na rodinu. Stejně jako nechtějí americký radar v Brdech. Občané nechtějí okupaci americkými vojsky namísto okupace ruskými vojsky před čtyřiceti lety. Zelené a klerikály v těchto volbách nevolili snad ani všichni jejich členové. Proto, jakou politiku předvedli, když mohli. A proto Kocáb prohrál, stejně jako Illnerová.

Náhodou jsem dnes sledoval diskusi kandidátů do senátu za Ostravu město na ČT 24. Profesor Ing. Václav Roubíček , CSc., Dr.h.c., z Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, (64, ODS) tam po otázce redaktorky na postoj k radaru pro navádění antiraket odpověděl podle očekávání "ano". Šokující je však, že jako jeden z důvodů zcela vážně uvedl přibližně toto: "na Kypru jich mají 40 a nikomu to nevadí".

Jak může mít šanci jako vrcholný zástupce obyvatel takovýto dezorientovaný člověk?

Následující esej lze vepsat do tradice francouzského strukturalismu, jmenovitě je inspirován pracemi Rolanda Barthese, který víc než před padesáti lety inauguroval sémioticky inspirovanou analýzu novodobých mýtů.

Mytologie jako vystřižená z barthesovských analýz. To je snad jediný patřičný rámec horké a nedočkavé "kauzy" časopisu Respekt. Roland Barthes (Mytologie 2004) velmi přesvědčivě ukazuje sugestivnost jisté praxe označování, která obrací přirozenost v umělost a umělost vykazuje s neodbytným leskem přirozenosti, samozřejmosti, a snad také proto osudovosti.

V radiu CBC byl nedávno rozhovor s člověkem, který natáčí dokumentární film o zkreslování informací. Jde o variantu známé dětské hry na tichou poštu: určitý text byl postupně překládán mezi různými jazyky a nakonec zpět do angličtiny. Předběžný výsledek je ten, že po uzavření kruhu se původní informace změnila k nepoznání.

České sdělovací prostředky na případu Milana Kundery dokazují, že se informace dá zkreslit, aniž by prošla kruhem. Stačí buď nedbalé čtení původního textu, anebo trochu zlého úmyslu a informace začne žít svým vlastním životem.

Abiturientské srazy jsou zpravidla vítanou příležitostí k tomu, aby účastníci zavzpomínali na nápadné zvyklosti svých někdejších učitelů, například na jejich oblíbená úsloví či gesta; na přetřes přicházejí samozřejmě i komické situace, ať už vznikly náhodně či dík studentské vynalézavosti. O učitelích, kteří toho nejvíc naučili, se už při podobných setkáních tolik nemluví -- nejen proto, že to neodpovídá náladě onoho setkání, nýbrž i proto, že není vždy snadné vystihnout, jakým vlastnostem vděčili za svou autoritu.

Máme-li si takové učitele vybavit, většinou nás napadnou jen dvě tři jména. Sám si vzpomínám na dvojici učitelů kreslení. Jeden učitel pojímal předmět jako výuku deskriptivy: Džbán jsme měli kreslit tak, že jsme si na čtvrtce vyměřili souřadnice bodů, které jsme pak spojovali úsečkami či obloučky pomocí kružítka. Druhý učitel byl tak trochu bohém: Vybídl nás, abychom si obrysy láhve jen přibližně naznačili tužkou, a pak pojednali láhev barevnými skvrnami, které jsme namíchali z jednotlivých vodových odstínů. Je příznačné, že prvého učitele měla většina žáků raději a že druhý učitel přišel brzy o místo. Teprv později jsem pochopil, že učitel Mácha nás naučil, jak je v tvorbě důležitá odvaha a nekonvenční přístup.

Nejeden politický analytik -- a nejen u nás -- si již kladl otázku, do jaké míry a jakým způsobem volič(ka) zvažuje svou volbu mezi nabízejícími se politickými tábory nebo přímo mezi jednotlivými zazubenými a do optimismu v očích rozevlátými kandidáty. Komentátoři probírají předem, co by mohlo a v jaké míře přispět k šancím sešikovaných bojovně rozohněných táborů a dodatečně vysvětlují, proč to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Některé trendy lze poměrně spolehlivě odhadnout předem a není třeba vyhledávat žádné šamany k slušnému odhadu možných volebních výsledků. Do jisté míry stačí vyjít z již nastavených parametrů jakýchkoli minulých i příštích voleb...

Vývoj socialistických sekt a skutečného dělnického hnutí je v obráceném vztahu. Pokud jsou sekty historicky oprávněné, dělnická třída ještě není zralá, aby se vyvinula jako nezávislé historické hnutí.

Italská levice dosáhla letos významného mezníku, kdy se poprvé nedostala do parlamentu a tak upadla do politické bezvýznamnosti. Lucio Magri v této souvislosti napsal zajímavou práci, tak trochu zpověď a vyznání (v New Left Review 51, květen-červen 2008). Margi má dosti pohnutou minulost. Po válce vstoupil do komunistické strany Itálie. Tam zpochybnil a kritizoval význam sovětské cesty a založil žurnál Il Manifesto. Byl zato vyloučen ze strany v roce 1970. V roce 1980 byl do strany opět přijat. Ve výše uvedené práci Margi připomněl případ krejčího z Ulmu, který v 16. století nabyl přesvědčení, že má zařízení, jehož pomocí bude moci létat. Přesvědčil biskupa a ten mu dovolil vyzkoušet zařízení letem z věže kostela. Let skončil tragicky.

Na parkovišti před Penny marketem mi někdo provalil blatník u auta. Promáčkl ho tak, že auto muselo poskočit ¼ metru -- musel si všimnout. Ujel. Neozval se. Přátelé mne utěšovali, že prý je to český standard. Je mi z toho fakt smutno -- a ne pro ty peníze, které bude stát oprava.

Vzhledem k mému ročníku mi nezbylo než se dostavit k výměně občanského a řidičského průkazu. Přestože popravdě netuším, proč je vůbec musím mít, když podle rodného čísla si dnes zjistí každý vše i moje bankovní účty a bankovní karty, vyrazil jsem směr úřad. Nepoučen jsem se naivně domníval, že zavítám na obecní úřad svého trvalého bydliště, odevzdám patřičný obolus a fotografie a vystojím tu hnusnou frontu.

Ale kdepak. Nejprve fronta pak žádost na občanský průkaz, fotografie a obolus.

Za třicet dnů vyzvednout. Další fronta.

A pak hybaj na dopravní cosi. V mém případě Jungmanova ulice. Bez předchozího objednání tam ani nechoďte.

Cizinecká policie je proti tomu ráj. Takže objednat, fronta, fotka, obolus. A třicet dnů a fronta a vyzvednout. No první občanku jsem dostal v roce 1974. Řidičák v roce 1977. Asi nejsem patřičně vzdělán proč je musím měnit. Po revoluci - té co zavedla demokracii, už potřetí. O pasu nemluvě. Rodné číslo mám pořád stejné. Sen o egovermentu byl poslán kamsi spolu s panem Mlynářem. Asi jako primář oddělení krajské nemocnice nemám nic lepšího na práci než stát ve frontách a nechat si vysvětlovat, že jsem totální trotl, co nevyplní správně dotazník.

Jenom doufám, že umřu dřív než budu muset jít znova vyměnit doklady, které mně jsou zcela nanic. Ostatně policii také. Vzhledem k databázím jim stačí rodné číslo. Možná bych akceptoval doklad s fotkou. Ale jeden a navždy!

"Je zřejmé, že Kocáb byl nasazen jenom proto, aby ze Senátu odstřelil Mejstříka. Předseda Zelených Bursík nedostal nejen vlastní kandidáty do krajské a senátní politiky, ale navíc úspěšně zabránil znovuzvolení minimálně dvou nezávislých senátorů, kteří byli v horní komoře výraznou oporou zelené legislativy a jednoznačnou oporou jeho prezidentského kandidáta prof. Švejnara. Mám tak trochu dojem, že Martin Bursík je už delší dobu na cestě od zelené k modré,"

Martin Mejstřík ve své tiskové zprávě, shrnují, jak ho podrazili Zelení

Musím se zastat Jana Smoláka. Podle mě nebyla jeho cílem dehonestace starých lidí nebo zdůraznění jejich nesvéprávnosti. Vedle působení volební kampaně na tuto skupinu lidí se pozastavuje se nad tím, že k volbám přišli z valné většiny právě oni. Podle mě je dobře, že staří lidé k volbám chodí, protože jak ukazuje poznatek Jana Smoláka, kdyby nepřišli oni, volební účast by se pravděpodobně pohybovala kolem 10%. Z dojmů jednoho okrsku sice nelze generalizovat, nevím, jak tomu bylo jinde, ale přijde mi celkem pravděpodobné, že tomu bylo podobně, píše Jiří Zilvar.

Mám návrh, který by všechny činorodé síly v naší společnosti podnítil ke špičkovým výkonům. Navíc nepřicházím s novou věcí a nejsem první, natož poslední, kdo s ní kdy přišel a ještě přijde. Ať se už konečně vydá zákon, který by zaručoval svobodu řečeného a psaného slova ve prospěch veřejného zaznění jakéhokoli názoru na kteroukoli věc, kromě pomluv.

V mém článku byla jedna zásadní chyba, upřednostnil jsem reálný fakt před korektností. Za to se již podruhé omlouvám. Starších spoluobčanů si samozřejmě nesmírně vážím. V první části jsem popisoval jeden určitý okrsek a ne volby obecně. Rád bych v krátkosti reagoval na část kritiky.

Dnes jsem si přečetl článek Jana Smoláka a dovolil bych si parafrázovat některá jeho zjištění. Velmi se omlouvám, že jsem neměl tu trpělivost přečíst si celé moudro souvisle a do konce, ale bránilo mi v tom časté močení a jiné projevy pokročilé senility, píše Jan Řehák.

7. 11. 2008 začíná sjezd České lékařské komory. Bude se volit viceprezident ČLK. To je hlavní zpráva pouze pro doktora Kubka, který komoře předsedá. Lékaři si ale pozvali na siestu po obědě stávajícího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). A agenda o které budou s ministrem jednat, není vůbec siestou: legislativní návrhy (Julínkovy "reformy"), řízená páče (Chrenkovy "zdravotnické hypermarkety") vzdělávání lékařů a e-learning, garance kvality lékařské péče, personální standardy zdravotnických zařízení a nedostatek lékařů, ekonomika pojišťoven a zdravotnických zařízení, pracovní podmínky lékařů.

No uznejte - být ministrem, nebáli byste se přijít?

Mladá fronta Dnes i Hospodářské noviny už zcela nepokrytě dávají najevo, kde jsou jejich politické sympatie. A lobbují ve prospěch ODS. Ale i drama se mění ve frašku, když je nesoudný režisér a špatní herci. Ministr vnitra Langr je strašně špatný herec. A tak ODS vsadila před druhým kolem senátních voleb tento víkend na konfrontační heslo "Na levý hák odpovíme hákem pravým". Z reklamního hlediska naprosté nepochopení, jak myslí cílová skupina. Voliči nejsou rváči. ODS dala najevo, že volby chápe jako rvačku a v ringu už se boxuje bez pravidel. Levý hák, pravý hák. Krev. Šok, hrůza, děs. Tři základní výkřiky bulvárního chápání světa.

iHNed: Strategie ODS: Na levý hák odpovíme hákem pravým ZDE

Netrvalo to ani půlden, a ČSSD odpověděla ODS. Výzvu přijala s husitským odhodláním. Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Poděkování voličům ČSSD a výzva k 2. kolu voleb je provázena odpovědí, trefně shrnující názor obyčejných slušných lidí na občanské demokraty a jejich strategii.

Namísto pokory a sebekritiky, o které mluvil Topolánek (facka od voličů a poučení z ní) sází ODS opět na svaly, násilí, konfrontaci. Taktika, která zabere tak akorát na postpubertální pouliční grázly, v ostatních, zejména těch starších, zanechá pouze pachuť krve v rozbitých ústech. A odpor proti takovému chápání "ctihodného" senátu. Takové politiky chceme? Moje babička nicméně říkávala, že "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" a vypravovala mi, jak tragické důsledky měl pokorný odchod židů do transportů. Nechuť k boji ztratili židé až s obranou nově vzniklého státu Izrael. To, co bude následovat po volbách, bude muset ODS akceptovat jako pouliční boxer, který kdesi v temném zákoutí prohrál. Sportu zdar.

*Nalomená a do vody ponořená hůl, *při "správném" nahlížení, zdá se býti nezlomená. A to je typický pohled většiny našich médií na politickou scénu. Jednostranné fandovství čpí z vystoupení všech komentátorů veřejnoprávní ČT i rozhlasu*. *Nyní po volbách vytahují argumenty, kterých si po předchozím vítězství jejich favoritů ani nepovšimli. Uraženi, jako kdyby utrpěli ostudnou porážku sami, píše Ladislav Hinner.

Vaše avizovaná účast na úterním koncertu na Staroměstském náměstí nahrávající senátním kandidátům ODS vás namáčí do pračky každodenní politiky. A tam se pere špinavé prádlo! Nemáte to zapotřebí.

Jste přece od znovuzvolení prezidentem všech občanů. I těch, kteří ve vás nevzbuzují právě libé asociace.

Váš mandát stojí nad stranickým horizontem. Určitě jste ho překročil svým zjištěním, že občané této země volají po změně. Vaše přítomnost mezi Žlutým psem a Dědou Mládkem -- máte to zapotřebí?

(Z emailového cirkulačního e-listu Strany zelených v Praze)

TASR│SME│ Najväčšia česká štátna spoločnosť České dráhy (ČD) údajne príliš štedro utráca za reklamu. Podľa týždenníka Týden existuje podozrenie, že ČD, ktorá je stratovou firmou, uzatvára zmluvy o reklame so spoločnosťami blízkymi vládnej ODS a osobnosťami, ktoré v minulosti údajne bezplatne reklamne podporili ODS. Týždenník preto vyslovuje podozrenie, že ČD hradia za ODS nesplatené účty.

Poštěstilo se mi spatřit o povolební neděli větší část obou domácích politikotvotrných TV pořadů, Moravcův (ČT1) i Šimůnkův (Prima). Pořady z Prahy, kde se dělá politika, vysílání z ústředí moci, z Prahy, která náhle zela z oranžové mapy jako černá jáma nepochopení.

Zaujaly mě dvě věci: 1. katastrofální úroveň malostranské parlamentní češtiny a 2. ignorantský přístup Našich Vedoucích Činitelů k nastupující Krizi.

Nositel Nobelovy ceny Günter Grass hovořil na frankfurtském knižním veletrhu o své nové knize Die Box, je to znovu autobiografie po jeho předchozím díle Beim Häuten der Zwiebel (Loupání cibule, 2006)

Pan Wenzel Lischka se nedávno v BL pozastavoval nad řečí českých děvčat a žen a přemýšlel o zániku ženství jako takového.

A propos, píše P. Janasová:

Některé, zejména z dnešního hlediska méně vyspělé, státy povětšinou takový problém nezažívají. Ženy u nás ovšem prošly o něco jiným vývojem. Když si uvědomíme, že v zemích s vyvinutým průmyslem došlo v relativně krátkém intervalu hned k několika prudkým válkám a muži odešli na vojnu, není už tak překvapivé, že ženy začaly zaujímat jejich pozice -- pracovaly v továrnách, na domácnost byly samy. Na muže se spolehnout nemohly, neměly v nich oporu. A tak se musely naučit zastávat jak roli ženy -- manželky a matky, tak roli muže -- (dříve vnímaného jako) živitele rodiny a otce.

Jejich děti pak vyrůstaly v domácnosti, kde žena měla dominantní postavení a otec (pokud nebyl ve válce) byl vnímán jako slabší (vzpomeňme na nemužný vzor otce ve filmu Obecná škola -- Zdeněk Svěrák byl v očích svého filmového syna handicapován, jelikož nebyl ve válce, a chlapec musel hledat vzor v machistickém učiteli Hnízdovi.)

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2008 přispělo celkem 199 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 45 684.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 9. 2008 částku 190 065.42 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a