Srovnejme si obě diskuse -- s Tlustým i Saakašvilim - a zamysleme se nad tím, co znamená exkluzivita hosta. Žurnalistika tento pojem zná a využívá ho v takových případech, kdy je hostem mimořádná osobnost, například proslulý spisovatel, hudebník, vědec, sportovec, státník. Za předpokladu, že je exkluzivním hostem politik (státník), pak se tak děje ku příležitosti nějakého výročí, zvláštní návštěvy v zemi nebo když je politik účasten nějakého mimořádného projektu. Můžeme definovat ještě několik specifických případů, kdy se politik může ocitnout v televizním studiu exkluzivně, tedy bez protihráče, aniž by to vyvolalo podezření z jednostrannosti a nadržování. Jeden případ je však zcela vyloučený a žádné slušné médium se k němu nesníží. To je přesně případ "exkluzivity", jaká byla Českou televizí nabídnuta gruzínskému prezidentu. Exkluzivita funguje tedy tam, kde se nejedná o konkrétní vážný a vyhrocený spor dvou stran. Kde jedna strana nechce a nemůže svým exkluzivním vystoupením poškodit stranu druhou. Kde zkrátka nehrozí manipulace se skutečnostmi a jejich deformace v něčí prospěch, a naopak.

Saakašvili je ve sporu s jinou zemí, přičemž tento spor zdaleka nebyl rozhodnut nezávislou instancí. Pokud mu Česká televize dala prostor k vystoupení, aniž by toto vystoupení bylo korigováno účastí druhé strany, jedná se o nepopiratelné zneužití exkluzivity, tedy o evidentní případ jednostrannosti, nevyváženosti a neobjektivity. Česká televize se takto postavila na jednu stranu sporu, aniž by divákům poskytla důkazy o tom, že jedná správně a při plném respektování faktů. Ani to by však z ní povinnost paritního zastoupení obou stran sporu nesnímalo.

Odpovědní pracovníci se v tomto médiu budou bránit obvinění poukazem na to, že moderátor kladl svému hostu nepříjemné otázky. To ale není tak úplně pravda, respektive je to otázka na zvážení. Každopádně vedl Saakašvili dlouhé monology o "opilých ruských generálech" vyplněné dalšími protiruskými útoky, na které by snad někdo zasvěcený, alespoň ruský velvyslanec, měl odpovědět. Rozhodně ne moderátor. Ten se, pochopitelně, mohl gruzínského prezidenta zeptat na stovku věcí, a které se nezeptal. To ale není pro samotnou principiální otázku o vhodnosti či nevhodnosti "exkluzivity" rozhodující. V takto vypjatém případě moderátor druhou stranu není schopen zastoupit, i kdyby se snažil sebevíc. Odporuje to koneckonců i jeho momentální roli. Moderátor není advokátem chybějící strany, je novinářem, který klade otázky a usměrňuje diskusi, jejíž vyváženost zaručuje výběr rovnocenných nebo aspoň přiměřeně rovnocenných hostů. V tomto případě Václav Moravec kladl otázky týkající se konfliktu dvou stran pouze straně jediné. A pouze straně jediné tak umožnil, aby vyložila divákům své jednostranné stanovisko.

Pro oba zmíněné případy (Tlustý a Saakašvili) -- ač nesouměřitelné z hlediska významu -- je charakteristické, že představují konflikt názorů a veřejnost nezná odpověď na většinu otázek s nimi spojených. Dále se oba rozhovory shodují v tom, že jde o politiku. V takovém případě je exkluzivita hosta (u Tlustého zdůvodněná) věc mimořádně nevhodná a politicky zneužitelná. Výsledkem takového postupu sdělovacích prostředků je to, že dále a ještě mnohem rychleji budou ztrácet na důvěryhodnosti. Čím více se kompromitují politickými ohledy, tím rychleji.