Válečné ročníky pak stejným způsobem vychovávaly své děti. Dcery vedly k samostatnosti, protože se chtěly ujistit, že pokud přijde další válečná pohroma, budou schopny se o sebe a své děti postarat. Malí chlapci už pak nadále vyrůstali v domnění, že ženy dokáží obstarat veškerou práci a jsou hlavou rodiny (jak to viděli u svých rodičů). Ne nadarmo se říká, že česká žena má ruce až po zem od nošení tašek s nákupy a český muž jde z práce rovnou do hospody nebo si lehnout na gauč před televizi, zatímco žena nastupuje druhou a třetí směnu v domácnosti. Nedávno, když měla jedna má známá z Kuby popsat typického českého muže, řekla jen slovo "líný", píše P. Janasová.

Skutečně se mi zdá, jak to znám ze svého okolí, že české ženy vychovávají ze svých dcer silné, nezávislé a soběstačné dívky (, které ať se raději nespoléhají na muže) a ze svých synů rozmazlence, kterým se vše přinese až pod nos a budoucí snaha musí mít přinejmenším stejné opečovávatelské kvality jako matka sama.

Dalším zajímavým rysem je, že se v mužích nevypěstovává cit pro zodpovědnost, rodinu a čest. Nejznámějším důsledkem takovéto výchovy mužů v Čechách je klasický fenomén utíkajícího budoucího otce. Vybudování rodiny je pro muže naprostá katastrofa -- omezení svobody a volnosti. A co se cti týče, u nás už dávno neplatí, že by slovo dělalo muže. Muži se nechovají důstojně a mužně (vzpomeňme na mužné a statečné pohlavkování zezadu ve vysoké politice) -- jak se pak mají ženy chovat žensky?

Je mi líto, že to říkám, ale české ženy zapomněly, jaké to je být ženou -- žádanou, nedobytnou, opečovávanou, jednoduše dámou. Žádané jsou jen tehdy, pokud vypadají jako modelka v časopise vypadnuvší z PaintShopu. Nedobytné nejsou, jelikož je nikdo nenaučil sebeúctě a studu (tato role dle psychoanalýzy náleží otci, který má svou dceru střežit a dát jí pocit bezpečí. Je tomu však skutečně tak?). Opečovávanou bude v tu chvíli, kdy se o ni postará muž, který ji bude oporou. Ale máme dnes tak silné muže?

Čeští muži zapomněli být mužnými, silnými, čestnými a zodpovědnými. Musím k tomu říkat víc? I tyto kvality přebírají synové od svých otců. U nás se ovšem na roli otce v rodině velice často zapomíná. V mnoha ohledech bych řekla, že je jeho role v životě dítěte (ať už dcery či syna) podstatnější než role matky. Dceru nemá kdo chránit, syna kdo vychovávat, pokud v rodině není otec/otcovská autorita.

A tak se z žen stávají položeny a z mužů polomuži. Stírají se rozdíly mezi pohlavími ve jménu "rovnosti pohlaví", "ničení sexistických stereotypů", "feminizace" apod.

Nedávno jsem zhlédla závěr nějakého českého seriálu, v němž žena (Ivana Chýlková) pravděpodobně začala chodit s jedním ze svých kolegů, ale v práci ho požádala o vykání. Když odešla, zamumlal si daný muž pod vousy: "Paní inženýrko XY. Vy jste ale pěkná kráva."

Vy nedovedete pochopit, jak se mohou české ženy oslovovat "vole". Já zase nechápu, jak mohou čeští muži oslovovat SVÉ ženy přesně takto, ne-li hůř. Jak mohou přijít ke své ženě s pivním dechem, propoceným tričkem, jak ji můžou nechat dřít v práci a ještě doma, nepomáhat s výchovou dětí (to je přece ženská práce), jak jim mohou nepomáhat s nákupy, vyžadovat potraty, neplatit alimenty na děti, zapírat otcovství, spát se ženou, aniž by jí dali najevo, jak vážně to s ní myslí (sex před svatbou, chcete-li), vykládat kamarádům, kde, kdy, jak a s kým "to dělali", nedržet vlastní slovo, nemít úctu k soukromí, rodině. Nemít úctu k ŽENĚ.

Máte pravdu, pane Lischko, je hrozné, že si holky říkají "vole". A proto apeluji na všechny dívky: "Chovejte se jako dámy. Ale každého, kdo se nebude chovat jako gentleman, pošlete k šípku." Uvidíme, kolik jich zbude na výběr.

PS: Rada budoucím gentlemanům na závěr: ať už máte na nějakou ženu jakýkoliv názor, zkuste se pro začátek vyhnout hysterickým veřejným slovním výlevům na adresu dané ženy typu: šeredná, tlustá, sádelnatá, ošklivá, antikoncepční, hnusná, rozteklá apod. Lekce č. jedna: co nás nejvíce dráždí na ostatních, většinou nesnášíme na sobě samých.