Byl jsem též již v podroušeném stavu, ale hospodský mi stále naléval, neboť osmnáct let mi bylo již před velmi drahnou dobou. Tenkrát jsem měl všechny vlastní zuby. Dnes je mám sice také, ale nejsou už biologické, jako v těch osmnácti letech, ale plastové. To je to poslední, co mi zbylo z pojišťovny. Alkohol podle zákona mládeži nenaléváme, v tom náš střízlivý rozum zvítězil, ale konzumaci tvrdých a měkkých drog dětmi již náš zákon nikdy nedostihne.

Přisednul jsem si tedy k tomu zpravodajci, abych z něj vyrazil pár piv. Nedalo mi to mnoho práce, aby se dal se mnou do řeči, a přiťukával si se mnou na zdraví. I ten nejtajnější agent se totiž potřebuje vypovídat. Znám to moc dobře z domova. Tam jsem také musel stále jenom držet hubu, a utíkat před manželkou za kámoši z mokré čtvrti. Každý ví, že stát se chová úplně stejně jako ta "stará" doma. A s tím nikdo nic nenadělá. Jejich vítězství je jisté.

Radar je zase žahavé téma, tak jsem jej nakousnul. Po internetu chodí výzvy, dokonce pár občanů omezilo své stravování, a pod praporem revoluce táhnou jako odpůrci Američanů do boje za svobodu a a demokracii.

Slovo dalo slovo, a posléze mi ten americký agent povídá: "Jsem pro, abychom nakonec ten radar v Brdech pustili, a nechali ty jeho odpůrce 'vyhrát'. Ale odstoupíme od jeho výstavby až po zdlouhavých tahanicích, které upoutají pozornost a síly odpůrců. Mezitím, co budou plýtvat svými chabými silami v Brdech, postavíme další čtyři radary v Krušných horách, Krkonoších, Beskydech a na Šumavě. S Rusy jsme dávno domluvení, stejně jim až na pár kontrolních základen pustíme celou Evropu."

Srdečně jsem se tomu zasmál, neboť ačkoliv jsem odpůrce radaru, rozevedené manželky, a také státu, tak ta taktika byla úplně jednoduchá, a navíc vtipná. Odpůrcem toho státu jsem od narození. Nikoliv z mé strany. To on totiž se mnou nakládá, jak s cizím, jako se svým odpůrcem. Prohlašuji, že jinak osobně proti státu, staré manželce všech občanů, vůbec nic nemám.

No, pak mi ten rozvědčík, co místo vyslýchání jiných potřeboval také sám vyslechnout, zase povídá: "Víte, oni (nevím, koho tím myslel) jsou nedostateční, a sdružují se k boji, až když dávno zuří válka. Teprve když prohráli, tak si dodatečně všimnou, že jsou vlastně již v zajetí. A to je pozdě. V klidu je necháme, ať sec sami utahají svým odporem k smrti. Po našem předem pojištěném vítězství, jim nějakou tu bezvýznamnou bitku necháme vyhrát. To, aby jejich sebevědomí a pracovní síly vzrostly. Nejlépe se ovládá poražený, který se ješitně pokládá za vítěze. Podívejte, jak jsme je (fakt nevím, koho tím myslel) třeba pěkně utáhli na tom vítězství pracujícího lidu v tom Listopadu. Většina ještě ze sametového snu ani zdaleka nevystřízlivěla. Aniž o tom ví, jde nám z pětadevadesáti procent na ruku. V těch zbylých podstatných pěti procentech, ve kterých se diametrálně rozcházíme, nemůže potom přece nikdy vyhrát!"

Musel jsem mu dát se smíchem za pravdu. Na to, že ten americký agent vypadal jako namazaný Čech, byl dosti chytrý. Také jsem doma s manželkou se vším v devadesáti pěti procentech věcí souhlasil. Raději poslušně. Nebudete se přece se ženou každý den hádat a prát kvůli každé maličkosti a malichernosti. A navíc "demokraticky". Proto bylo u nás doma všechno po jejím. Těch pět procent, která se týkala mezinárodní politiky, ty nechala klidně na mně.

U rozvodového soudu to dopadlo tak, že spolu s ním, s tím zástupcem státu, mne připravila o veškerý majetek, který jsem během pracovní i mimopracovní doby nashromáždil a nakradl. Ona se mezitím věnovala domácím pracím -- tj. sledování televize, kávě, pomlouvání přítelkyň s přítelkyněmi, praní prádla v automatické pračce, vaření v mikrovlnce, mytí nádobí v myčce na nádobí, plánování zbytečných nákupů a drahé dovolené, a tak podobně. Asi nejsem sám, kdo přišel na to, že manželka je tím nejlepším dobrovolným agentem jakéhokoliv státního zřízení. Také vám už není divné, proč většina vázaných spolupracovníků StB byli muži, zatímco ženy jsou vždy více "nevinné"?

Nyní, ačkoliv jsem měl předtím barák, luxusní fáro a tučné konto, jsem zasmušilý a zamaštěný bezdomovec, který somruje u stolů po hospodách, obtěžuje lidi, občany a hosty, aby mu zaplatili nějaké to pivo. Dělám to fikaně, provokuji je k hovorům na žhavá témata našich dní, o kterých doma, v zaměstnání i na ulici, musí většinou raději být zticha.

Nakonec ten agent povídá: "Podívejte se, oni, ten dav, kterému se říká občanská společnost, například nejsou proti zneužívání dětí a žen v reklamě. Všichni to schvalují. Rádi se na to dívají, rádi by do té reklamy dostali sebe, své ženy a děti, a vůbec nevědí, proč by to mělo být špatné. A takových věcí, ve kterých jsme zajedno, a ve kterých nám jdou pěkně na ruku, jsou tisíce a tisíce."

Zůstal jsem ve vytržení stát, a civím na to co říká jako tele na nová vrata. Bylo mi samotnému divné, co by mohlo být tak špatného na ženách a dětech v reklamě? Vždyť kolem nás jsou všichni tak sešlí, zestárlí, nemocní a oškliví, a tak se člověk rád podívá alespoň na hezké, zdravé a mladé lidi v reklamě. Kroutím nad tím hlavou, a koukám do blba. Měl jsem již také něco upito, a jak tak nahlížím do sebe, vůbec jsem si nevšimnul, že ten americký agent náhle zmizel. Dokážou se opravdu chovat velmi nenápadně. Kam se na ně hrnou ruští agenti, kteří nás uplácejí a přemlouvají proti radaru.

Jo, z té hospody mne s nadáváním a kopancem do zadku vyhodili. Dlouho tam nepáchnu. Neměl jsem totiž na zaplacení. Ten vykutálený fízl totiž pláchnul pryč, a celou útratu nechal na mně. Vždyť vám říkám, že ti američtí agenti jsou strašně chytří, splývají s okolím, vypadají jako Češi, a chovají se naprosto stejně. Než jsem usnul na kartonu za kontejnerem mezi odpadky a potkany, tak mne napadlo, jestli u nás není deset melounů spolupracovníků rozvědek -- dnes amerických, dříve sovětských, a zítra čínských? Sakra, neměli bychom jim být těm manželkám, státu a všemožným agentům vděční za to, že nás léčí z blbosti?