Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969 -- 1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Celková kompozice díla je založena na technice promyšleného zmatku (termín pochází od J. Conrada) -- autor píše v poznámce z českého vydání z roku 1997, že mu tato metoda připadala vhodná pro "zpodobení naší konfúzní doby" (viz Poznámka autora ve vydání Miráklu v nakladatelství Ivo Železného, Praha, 1997). V románu jsou zachyceny události z let 1949 -- 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Stylisticky příznaková se tak stává i celková kompozice románu. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální. Frekvence střídání pasáží se někdy dost zvyšuje -- zejména v závěru. Celá tato technika má za důsledek čtenářovu nejistotu o skutečném významu událostí a vůbec o poznatelnosti dějinných procesů. To posiluje právě i fakt, že vedle sebe stojí banality a události "důležité" -- lze si však položit otázku, zda právě ty "banality" nejsou v životě to nejdůležitější a určující, protože význam "velkých" událostí zůstává většinou skryt. V případě, že jsou vedle sebe řazeny události z různých časových období -- např. z padesátých a z konce šedesátých let (zejména některé tragické události), může tento sled působit tragikomicky až absurdně. Některé kapitoly tak působí již samy o sobě -- kapitola o levicovém hnutí v Americe nebo kapitola popisující snahu sovětského spisovatele Arašidova vydat knihu anglického spisovatele Crazyhanda v Sovětském svazu. Absurdita a nesmyslnost může také být jedním ze základních životních pocitů moderního člověka a nabízí se i jako jedno z možných vyznění Miráklu. Svět dvacátého století se jeví jako absurdní teatrum mundi (viz Helena Kosková, Škvorecký. Literární akademie, Praha 2004, str. 111).

Kniha má dvě hlavní linie. Hlavními tématy, která prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci a další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949. Příběh románu začíná příchodem mladého učitele na dívčí sociální školu, kde se setkává s další postavou, která prochází textem, Liškou, která ho svádí. Spletitý děj popisuje různé situace na dívčí škole, počínaje Dannyho zdrženlivostí, způsobenou kapavkou, konče maturitami. Další, detektivní, linii tvoří události kolem tzv. čihošťského zázraku, který Danny prospal v kostelecké kapli. Tyto události jsou spojené se záhadným zmizením faráře Doufala. (Román neustále osciluje mezi dokumentárním pojetím a fikcí; postavy a místa jsou fiktivní, avšak často mají vazbu na místa a jména reálná. Čihošť, kde byl v padesátých letech zatčen katolický farář Toufar, ve Škvoreckého románu Doufal, se tak stává kaplí Panny Marie pod Kobylí hlavou v Písečnických skalách u Kostelce.) Koncem šedesátých let se snaží více méně neúspěšně objasnit záhadu Dannyho přítel redaktor Jůzl. Poměrně rozsáhlá část románu se odehrává na pozadí událostí Pražského jara a následné okupace -- autor líčí poměry v politických kruzích i mezi umělci a intelektuály, často s ironickým odstupem. Zmíněné dějové linie však nejsou úplně vyvážené -- hlavně v závěru dominuje ta, která popisuje Dannyho životní osudy.

Text románu se vyznačuje jistou žánrovou nevyhraněností -- autor označuje text jako politickou detektivku, zároveň ale v poznámce říká, že jde i o teologický příběh (viz Poznámka autora ve vydání z r 1997). V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává.

Důležitým prvkem výstavby textu je všudypřítomná ironie. Už podtitul knihy -- politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako "pokleslého" žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda. K tomu autor v závěru tuto skutečnost komentuje aforismem:

Ironie zasahuje všechny události, jichž je Danny svědkem. Ironické jsou i některé názvy kapitol -- např. Konečné řešení, Zmatení jazyků či Zmatení muži na létajících hrazdách, což je současně i literární odkaz.

Metoda ironického odstupu se nejzřejměji projevuje skrze vypravěče a vypravěčské postupy, jichž autor užívá. Škvoreckého vypravěč -- Danny Smiřický -- má v textu různé funkce -- jako zásadní se jeví demystifikace dějinných procesů (např. Pražského jara) a dále relativizující funkce neustále pochybujícího vypravěče. Tím do díla vchází hlubší motiv hledání pravdy, která je současně nedosažitelná. Pochybovat a vést polemické dialogy sám se sebou dovoluje autor vypravěči použitím ich-formy; zároveň ich-forma vypovídá o osobní zúčastněnosti vypravěče a text tím získává na věrohodnosti -- ve vyprávění se otevírá větší prostor pro expresivitu a vyjádření Dannyho emocionálních stavů. Relativistický postoj vypravěče vyznívá i jako varování před různými zjednodušujícími řešeními, která často propagují totalitní režimy. I proto můžeme v úvodu číst motto, jehož autorem je James Jones:

Vypravěč často svým postojem ke skutečnosti znevažuje některé významné události dějin, čímž také román vyvolal časté nepochopení. Nejde jen o Pražské jaro. Myslím, že za zmínku stojí popis sebeupálení Jana Palacha:

O tomto popisu mluví P. Trenský ve své monografii o Josefu Škvoreckém jako o odpudivém momentu (v souvislosti s nepřirozeností některých částí vyprávění) (P. Trenský, Josef Škvorecký H&H, Jinočany, 1995, str. 76). To že se vypravěč zmíní jakoby mimochodem a s cynickým nezájmem, právě zesiluje otřesné vyznění celé události. V tomto případě použité líčení tragické události působí silněji, než kdyby vypravěč promlouval patetickým tónem -- a to by u Dannyho ani nebylo dost dobře představitelné. Obdobně působí i další "nezúčastněné" okrajové zprávy o sebevraždě někdejší ředitelky sociální školy Ivany Hrozné nebo zmínka o zjevné vraždě šachového velmistra Bukavce.

Kromě ironie je důležitým stavebním prostředkem textu autorova schopnost využití a rozvíjení žánru anekdoty. Anekdoty se v textu ovšem tváří jako skutečné události (nebo naopak některé události jsou podány s anekdotickým zabarvením) a jsou neustále rozvíjeny o další děje, s kterými jsou konfrontovány -- čtenář tak pozbývá schopnost k rozlišení toho, co má skutečný základ a co nikoliv. Zvyšuje se také absurdní vyznění textu. Celé některé epizody románu se tak nesou v duchu anekdot a čtenář se rád nechá unést. Působí tak epizoda o maturitách na dívčí škole, Liščina šachová partie a výrazně pasáže, kde vystupuje spisovatel Arašidov -- zvláště komicky působí jeho vyprávění o Legendě o muži s vodkou, jíž je autorem. Zejména pak ta část, kdy muže s vodkou Jakuba Izakeviče zradí a udá milicionářům Kuzma Judasevič z vesnice Golgotka.

Autor také spojuje dogmatismus komunismu s katolickým dogmatismem -- a to často prostřednictvím jazykových kontrastů, řazením zdánlivě nesourodých jazykových prvků těsně vedle sebe, což působí komický účinek:

nebo jinde:

Obojí víra se stává pro postavy východiskem ze složitosti světa. Vypravěč odhaluje skryté podobnosti a iracionalitu obou doktrín:

Někdy si ovšem i sám Danny zasteskne, že není věřícím.

Pro text je příznačná přítomnost řady symbolů. Často jsou to symboly křesťanské a komunistické. Objevují se i symboly obecně platné -- např. zkrvavená bílá holubice mezi tanky či hvězdy jako "ty trapné symboly marnosti". Vypravěč symboly, které ho provázejí celým životem, komentuje a vyjadřuje svoji nedůvěru k nim:

Symboly spojené s náboženstvím a vírou často nabývají podobu kýče -- tak je tomu i u úvodního motivu zázraku. Kýčovitost se zároveň pojí s představou lidového náboženství. Farář Doufal místy může působit jako postava z pohádky. Kýčovitě působí i vyprávění pátera Doufala o zachráněné židovské dívce a velebném pánu Venhodovi -- vypravěč to komentuje:

Jako symboly mohou být chápány kromě ústředního zázraku i další menší "zázraky". Jsou to např. Kohnovo vycestování z Němci obsazené Prahy, přežití Pokorného v jáchymovském pekelném mlýně nebo Liščina šachová partie. Některé "zázraky" mají logické vysvětlení, ostatní zůstávají zahaleny tajemstvím. Jako malý zázrak a zároveň výpověď o absurditě světa působí i fakt, že Liška našla skrze Dannyho kapavku cestu k náboženství:

V neposlední řadě je v textu důležité téma míjejícího času a jeho nenávratnosti, což se projevuje v Dannyho pocitu, že vše už je nějak pryč a že život je vlastně absurdní. Danny si často uvědomuje mizející kamarády a lásky -- někdy jeho vzpomínky mohou působit nostalgicky, vždy ale s určitou dávkou ironie. Vliv času, který ničí, je patrný také na dalších postavách -- např. zpěvačce Suzy Kajetánové, které se zub času podepsal na vzhledu a které vášeň pro jazz zaplnila celý život a začátkem sedmdesátých let nic jiného už ani nezbývá.

Některé postavy mají až symbolický charakter, některé -- velmi výrazně Laura -- jsou dokladem neoblomného dogmatismu ad absurdum, a to navzdory dvacetiletým zkušenostem s komunistickým režimem -- to působí až tragikomicky. Některé ideologické debaty mohou zároveň někdy působit z dnešního pohledu uměle až neskutečně. Pro příklad lze uvést část rozhovoru mezi Laurou a Dannym:

Jistá stylistická příznakovost se projevuje i při výběru jmen postav Miráklu -- často jméno k něčemu odkazuje (mnohdy je to skutečná osoba). Postava doktora Gellena naopak zřejmě nemá základ ve skutečné osobě. Dr. Gellen je na jedné straně charakteristický svou rezignovaností a odevzdaností, na druhé straně má jisté atributy ďábla -- nezúčastněného pozorovatele dění a manipulátora se slovy a významy -- avšak je to ďábel s velice omezenou mocí, tak jak se objevuje v moderní literatuře např. u Bulgakova nebo Andrejeva. Má však jisté "pekelné" atributy -- např. sedí stále u krbu a je ozařován plameny, má elegantní vzezření atd. Jméno Gellen v této souvislosti může být ruská fonetizace anglického označení pro peklo "hell" (Slovník české prózy 1945 - 1994, kol. autorů, Sfinga, Ostrava 1994, heslo "J. Škvorecký: Mirákl "). Jméno doktora Gellena je také možné chápat jako narážku na římského doktora Galéna -- tedy jako typ lékaře. S tím souvisí typová rozvrženost postav -- v díle najdeme dogmatické komunisty, litující komunisty, kteří jsou si vědomi své viny, postavy básníků, farářů, spisovatelů, umělců a podobně.

Řada postav nese jména, u kterých jdou zjistit jejich mimoliterární předlohy -- např. farář Doufal (jeho jméno zde zároveň ironicky naráží na jeho víru) byl, jak jsme už uvedli, ve skutečnosti farář Toufar. Světoznámý dramatik Hejl připomíná Václava Havla, v básníkovi Kopulovi rozpoznávali katolíci Jana Zahradníčka. Postava Marie Burdychové je pravděpodobně kontaminací reálných Marie Majerové a Jarmily Glazarové (Kosková, Škvorecký, str. 116). Jména nejen často označují osoby, které autor znal, ale naznačují také mnohé o postavách. Postavu Andělína Střevlíčka už jeho jméno staví mimo "vážné" postavy. Jméno Liška pak může cosi vypovídat o vypravěčově pohledu na ženu, která bývá často nazírána pouze jako sexuální objekt. To postavu Lišky ale i některé další (nejen ženské) postavy činí poněkud plochými bez dalšího rozměru. Přestože autor pojmenováním svých postav často naráží na skutečné osoby, nepoužívá skutečná jména, zřejmě aby zachoval pojetí postavy jako typu s jistou mírou zevšeobecnění, což by při použití skutečných jmen nešlo. Autorovi šlo tedy spíše o zachycení doby prostřednictvím postav -- typů, ne o vytvoření dokumentu o konkrétních postavách tehdejšího uměleckého a politického života.

K vykreslení mozaiky, z které se skládá skutečnost románu, využívá autor mnohé dopisy, citáty z dokumentů, články otištěné v novinách, úryvky z písní (nejen českých) a podobně. Součástí textu jsou i "dobové" nákresy mechanického zařízení, pomocí něhož měl být čihošťský zázrak zinscenován. Jako doklad situace padesátých let lze uvést prohlášení, ve kterém se B. Stoklasová zříká svého otce:

Jiný dopis Albíny Knižákové autor stylizuje do podoby bezprostředního textu bez známek stylizace a s výraznými prvky mluveného jazyka -- chybí interpunkce, stavba souvětí postrádá propracovanější logickou stavbu a jazyk je výrazně nespisovný, objevují se i pravopisné chyby. Celý text má podobu jedné věty. Škvorecký tak i zde silně využívá jazykovou charakteristiku postav:

Škvorecký často paroduje styl politického jazyka, tak, jak se objevuje během dvacetiletí, ve kterém se román odehrává. Odhaluje mnohá klišé a ustálené obraty propagandistického jazyka, u něhož se oslabuje vztah ke skutečnosti především častým používáním bezobsažných obratů a frází, kterým už často nevěří ani řečník sám -- tím může docházet až k jakési autonomii jazyka politických projevů a zároveň se zřetelně oslabuje jeho komunikačně sdělovací funkce. Škvorecký nejenže tento jazyk paroduje, ale předkládá čtenáři různé podoby vyjadřování, jak se proměňovaly během dvaceti let děje Miráklu. Stylovou mnohovrstevnatostí a využitím právě například politického jazyka dosahuje autor větší věrohodnosti svého románu -- jeho jazykové parodie působí jako dokument doby. Odlišně působí jazyk reformních komunistů z konce šedesátých let a např. jazyk kostelecké učitelky Milady Marešové z padesátých let:

nebo např. poněkud vulgární jazyk soudruha Ponykla, jehož projev působí spíš jako parodie či jazyková karikatura:

V celém díle plní jazyk a zacházení s ním důležitou úlohu. Využitím mnoha stylových a funkčních variant jazyka autor dodává románu na přesvědčivosti. Jazyk se projevuje jako prostředek charakterizace postav a současně i doby. Postavám, jako je páter Doufal či Liščin dědeček, je jazyk politické demagogie vzdálený -- stojí na opačném pólu než např. politici. Souvisí to s typovým rozlišením postav, o kterém jsem již psal. Střídání mnoha různých variant jazyka umožňuje čtenáři lépe sledovat změny prostředí i časového horizontu, které se v textu projevují především střídáním kapitol či podkapitol. Škvorecký záměrně využívá stylovou mnohotvárnost jazyka v několika následujících variantách -- je to např. východočeské nářečí Liščina dědečka a jejích příbuzných z Podkrkonoší, kde se uplatňuje místy fonetizovaný zápis jazyka:

Nářečí zde působí i jako příznak opravdovosti a ukotvenosti v tradicích. Jinde autor využívá hovorového jazyka dívek kostelecké sociální školy -- např. v rozhovoru Dannyho s Liškou:

Každá promlouvající postava je charakterizovaná svým originálním jazykovým projevem. Proto je také jazyk dr. Gellena více intelektuální s propracovanější logickou stavbou a častěji využívá výrazy odborného jazyka či dvojsmyslné výroky.

Jiným případem je, když autor používá prvky cizích jazyků v textu. V díle se vedle češtiny objevuje ruština, angličtina, němčina nebo latina. Někdy bývají cizojazyčné citáty různě zkomoleny či zapsány foneticky. Často také autor využívá jazykové komiky, která pramení z nedorozumění:

Je třeba zmínit, že Škvorecký využívá cizích jazyků někdy k dosažení autenticity, ale především k zesílení komického efektu. V celém díle se projevuje vynikající autorův cit pro jazyk:

V dalším případě do textu zařazuje fonetický přepis nedokonalé dětské řeči:

Autor v Miráklu , jako i v jiných textech, obohacuje literární jazyk o prvky slangu a hovorového vyjadřování. Často používá nová či neobvyklá slovní spojení typu: platónská idea štětkovitosti, anglický proletářský selfmademan, být idiotizován tlumočníkem, napustit se černou kávou či stranická mass média. Text také obsahuje řadu běžných i méně běžných vulgarismů -- např. fízloun aj. Kromě toho autor ozvláštňuje text použitím odborných výrazů a termínů z různých oblastí -- z oblibou tak činí v jiných kontextech, než se výrazy běžně vyskytují, což je také zdrojem komického vyznění: "fízl s uchem hypertrofovaným od častého používání se zakláněl a zakláněl..." (str. 144-145) V textu se objevuje slang z různých oborů. Je to např. slang užívaný šachisty nebo kasařský slang: "Ten safes," pravil foneticky, "to bude betónově sranda." (str. 312)

Závěrem je možná nutno říci, že každé literární umělecké dílo je nějak stylisticky příznakové, už proto, že jde o umělecké dílo s dominující estetickou funkcí a ne například o dokument nebo literaturu faktu (přestože každý žánr je nějak stylově příznakový). Příznakovost stylu Miráklu souvisí také s dobou svého vzniku a s tehdejšími estetickými normami. Moderní literatura (pokud budeme Škvoreckého dílo chápat jako součást moderní literatury) se v tomto smyslu oproti panujícím normám vymezuje většinou výrazně. Mirákl tak činí nejen svojí formou, ale také originálním uchopením tématu života v socialistickém Československu a událostí roku 1968. Stylistická příznakovost Miráklu pak spočívá především v osobitém využití jazyka -- jednoho z hlavních stylisticky relevantních prostředků textu -- a kompozice románu spolu s komikou a někdy až absurditou, která z toho plyne. Současně se jeví jako příznakové využití více žánrových poloh v rámci jednoho textu. Svým chápáním světa jako něčeho nepoznatelného se román řadí do kontextu moderní literatury, kde se často s tímto životním pocitem můžeme setkat. Škvorecký napsal román, který je ale také třeba chápat jako téměř bezprostřední autorovu reakci na události roku 1968 i jako vyrovnání se s předchozími dvaceti lety komunistického režimu.

Použitá literatura:

Kosková, H.: Škvorecký. Literární akademie, Praha 2004

Kosková, H.: Žádný člověk není symbol. Společnost Josefa Škvoreckého, 1990

Poslední, P.: "Ironie Miráklu ". In: Normy normalizace. Ústav pro českou literaturu, Slezská univerzita, 1996

Slovník české prózy 1945 -- 1994. kol. autorů, Sfinga, Ostrava 1994 Trenský, P.: Josef Škvorecký. H&H, Jinočany 1995