Ekonomiku lze chápat jako výměnu energie a hmoty mezi lidstvem a pozemskou přírodou. Vedlejšími produkty procesů, jejichž prostřednictvím se tato výměna odehrává, jsou mj. peníze a odpady. Země a příroda jsou konečné systémy s konečnými zásobami všeho, co do ekonomiky vstupuje. Neomezený růst ekonomiky proto Zemi a přírodu ohrožuje a prostřednictvím jejich poškozování ohrožuje i lidstvo. Klíčovým problémem, který je nutno řešit, je proto převedení ekonomických procesů na nerůstovou dráhu.

Těchto pár vět zní banálně, ale ekonomové je okamžitě prohlásí za vrcholné kacířství. Pro ně je růst stejně přirozený jako vzduch, který dýcháme. Tvrdí, že je jedinou silou schopnou pozvednout chudé z jejich bídy, nakrmit rostoucí populaci, naplnit rostoucí požadavky na veřejné výdaje a popohánět technologický rozvoj. Nevidí žádné limity růstu.

Praxe posledních skoro 30 let - od rozhodnutí amerického prezidenta Reagana odstranit poslední zbytky regulace finančního sektoru - však dokazuje, že celkové bohatství světa sice vzrostlo, ale zároveň se drasticky prohloubila nerovnoměrnost jeho rozdělování. Guruové "standardní ekonomie" nás celá ta léta přesvědčovali, že bohatsví časem prokape až k těm nejpotřebnějším. Výsledkem je, že počet hladovějících na planetě vzrostl na dvě miliardy lidí. Už jen tento jediný fakt by sám o sobě měl stačit k tomu, abychom je přestali brat vážně.

V posledních týdnech se ukázalo, jak se vlády vyděsily, když něco začalo růst ohrožovat. Zbrkle nalily do kolabujících finančních systémů bilióny dolarů a eur v zatím nepotvrzené naději, že je zachrání. Zlomky těchto částek by přitom okamžitě vyřešily natrvalo některé z globálních problémů - třeba hlad v některých částech světa nebo výskyt některých nemocí. A jejich rozumné dlouhodobější investování by mohlo řešit klimatickou hrozbu nebo náhradu fosilních paliv. Ještě není vyčerpán finanční, surovinový ani technologický potenciál pro zavádění obnovitelných energií a energetických úspor a pro převedení získávání potravin na jinou bázi než jsou uhlíkatá fosilní paliva a jejich pomocí vyráběná hnojiva.

Politici ani ekonomové však nikdy nepřipustí, že nemají žádnou představu, zda jsou tak radikální změny vůbec možné a jak by mohla vypadat společnost po jejich realizaci. V některých zemích (bohužel včetně Česka) zodpovědné politické a ekonomické posty zabírá naprosto nehybný, tupý a indiferentní lidský materiál, který vydává neartikulované zvuky bez sebemenšího významu a zakrněly mu všechny smysly a orgány (mezi prvními mozek a schopnost myšlení) kromě jediného, kterým nasává veřejné prostředky do svých útrob. Všichni, kdo z tohoto stavu profitují, si mnou ruce: zrušit jakoukoli regulaci ekonomiky bylo přece vždycky jejich hlavním cílem a tento materiál není schopen řídit ani prasečí chlívek, natož národní hospodářství, takže co víc si mohli přát.

V zemích, k nimž vzhlížíme jako k následováníhodným vzorům, však není stav o nic lepší. Nazeleno natření rádci přemlouvají lidi, aby izolovali domy, přivřeli termostaty, trochu míň jezdili auty a trochu víc chodili pěšky. Nikde však nenarazíte na radu "nakupujte méně". Nákupu energeticky úsporného televizoru se tleská. Nekoupit si žádný je zločinem proti lidstvu. Neochotný souhlas s regulací reklamy je vydáván za znak vyspělosti společnosti. Odmítání reklamy vůbec je prohlašováno za snahu o "narušování volné soutěže". Spotřebovávat méně by mohlo být největším příspěvkem k omezení uhlíkatých emisí, a přesto si nikdo nedovolí ani se o tom zmínit, protože kdyby k tomu došlo, ohrozilo by to ekonomický růst, jedinou věc, kterou se politika snaží zachránit za každou cenu, zároveň však také hlavní příčinu všech současných problémů.

Instinktivní strach politiků a ekonomů není bezdůvodný. Když nebudeme nakupovat, fabriky nebudou vyrábět a budou propouštět lidi. Lidi bez práce nebudou mít peníze a nebudou nakupovat. Upadající ekonomika nebude mít peníze k naplnění veřejných pokladen ani prostředky k obsluze veřejného dluhu. Bude těžce bojovat o udržení konkurenceschopnosti a vystaví pracovní místa riziku jeiich zániku. Vláda, která nedokáže odpovídajícím způsobem reagovat, brzo přijde o úřady.

Toto je logika neregulovaného kapitalismu. Ekonomika musí neustále růst nebo čelit neodvratnému kolapsu. Situace však dosáhla kritického bodu, pokud jde o stav životního prostředí i o dostupnost fosilních energií. Proto je nejvyšší čas přestat předstírat, že bezmyšlenkovitý hon za ekonomickým růstem je slučitelný s udržitelností. Potřebujeme něco důkladnějšího než pohodlnou konzumní duchnu, pod niž se jako malé děti chceme schovat před následky škod, které jsme tím konzumem přivodili planetě. Prioritou je a musí být vytvoření alternativy k modelu, který je odsouzen k zániku - k ekonomice založené na růstu. A práce na této alternativě musí být označeny stupněm nejvyšší důležitosti - vyšší než řešení finační krize, klimatických změn nebo ropného zlomu.

Jednou z cest, kudy se ubírají úvahy novém ekonomickém paradigmatu, je vytváření koncepce "jiných kapitálů".

Svět se musí probudit z iluze, že veškeré bohatství lze změřit virtuálními čísly v počítačích bank. Současná krize vznikla z odtržení finančního kapitálu od reality a nalití částek s dvanácti nulami do systému mezeru mezi realitou a zbožnými přáními bankéřů o skutečné hodnotě aktiv jen rozšířilo. Finanční svět je v podstatě souborem symbolů, které mají popisovat stav a pohyb zboží, služeb a rizik v reálném světě. Současná krize je důkazem toho, že tyto symboly se odtrhly od skutečného světa a začaly žít vlastním životem. Úkolem doby proto musí být zjištění, jaká je vlastně hodnota našich skutečných aktiv a která aktiva vlastně lze za skutečná považovat. To vyžaduje novou vizi ekonomiky jako procesu, kde se budou odpovídajícím způsobem oceňovat skutečná aktiva, a vytvoření nových institucí, které budou trh považovat za sluhu a nikoli za pána.

Mainstreamová ekonomie vznikla v dobách, kdy Země byla relativně liduprázdná a plná přírodních zdrojů. Lidí a lidmi vytvořeného kapitálu byl nedostatek, zatímco přírodního a sociálního kapitálu nadbytek. Proto nemělo smysl starat se o externality a proto bylo vytváření a hromadění umělého kapitálu považováno za měřítko růstu blahobytu a jeho měření růstem HDP se zdálo být rozumné.

Situace se však dramaticky změnila. Země je přeplněná lidmi a infrastrukturou a přírodních zdrojů i sociálního kapitálu se začíná nedostávat. V této souvislosti je nutno přehodnotit, co je cílem ekonomiky a co jsou prostředky k jeho dosažení.

Konečným cílem fungování ekonomiky musí být trvale udržitelné zlepšování lidského blahobytu a kvality života. Konzum a HDP jsou jen prostředky k dosažení tohoto cíle. Růst spotřeby od určité meze kvalitu života ve skutečnosti snižuje. Přírodní a sociální kapitál, kterého se už leckde zoufale nedostává, naopak přispívá k jejímu zvyšování. Musíme se naučit rozlišovat mezi skutečnou chudobou ve smyslu nízké kvality života a nízkým peněžním příjmem. Nakonec musíme vytvořit nový model ekonomie, který tento nový kontext vezme v úvahu. Ten by měl být založen s cílem dosažení udržitelného lidského blahobytu. Měl by zohlednit důležitost ekologické udržitelnosti, sociální spravedlnosti a reálné ekonomické efektivnosti, stejně jako fakt, že přírodní a sociální kapitál není nekonečně nahraditelný kapitálem lidským a uměle vytvořeným a že expanze trhu je omezena reálnými fyzikálními a biologickými hranicemi.

Předpokladem sociální spravedlnosti je poznání, že důležitou součástí kvality života je rozumné rozdělení bohatství. Dosavadní ekonomický model spoléhal na rozdělování pomocí růstu tržně realizované spotřeby měřené pomocí HDP. Takto vzniklý nárůst nerovnosti ve skutečnosti snižuje kvalitu života nejen chudých, ale všech příjmových skupin. Skutečná ekonomická efektivnost by měla být posuzována nejen prostřednictvím alokace na trhu rozdělovaného zboží a služeb, ale všech zdrojů ovlivňujících kvalitu života, tj. i těch součástí přírodního a sociálního kapitálu, které předmětem trhu nejsou a nikdy nemohou být. Existující ekonomický model je ignoruje a nikdy tak nemůže dosáhnout skutečné efektivnosti.

Nový model by také měl vzít v úvahu, že pro správné řízení celého rozsahu zdrojů přispívajících k lidskému blahobytu jsou nutné odpovídající režimy vlastnictví. Většina přírodních a sociálních kapitálových aktiv má veřejný charakter. Nefunguje ani jejich privatizace ani jejich ponechání mimo vlastnictví. Je nutno navrhnout obnovu tradičních i vytvoření nových systémů vlastnických práv, včetně různých forem obcemi vlastněných podniků.

Také úloha vlád musí být znovu vymyšlena. Kromě regulace soukromotržní ekonomiky musí vlády hrát významnou roli v rozšiřování veřejného sektoru, který může být nositelem vlastnictví a subjektem řízení mimotržních přírodních a sociálních kapitálových aktiv. Vlády také mohou sehrát důležitou roli jako zprostředkovatelé vývoje vizí o udržitelnosti a žádoucí budoucnosti sdílených celou společností. Základním předpokladem budování takové budoucnosti je silná demokracie.

Dlouhodobým řešením nejen finanční krize, ale celého komplexu krizí, jimž lidstvo čelí nebo v blízké budoucnosti bude čelit, tj. i krize klimatické, energetické, potravinové a surovinové, je tedy posun od ekonomického modelu růstu za každou cenu k modelu, který dokáže rozpoznat skutečné náklady a přínosy růstu. Můžeme tak překonat naši závislost na fosilních palivech, nadspotřebě a růstovém modelu a vytvořit udržitelnou budoucnost zaměřenou na kvalitu života místo na množství konzumu. Nebude to jednoduché, bude to vyžadovat novou vizi, nová pravidla a nové instituce. Bude to vyžadovat přetvoření celé společnosti.

Redakční poznámka:

Tento text je shrnutím článků ve zvláštním tématickém čísle časopisu New Scientist z 15. října, z nichž některé jsou dostupné na jeho internetových stránkách Z New Scientistu jsem si vypůjčil i titulek. Informace o koncepci "jiných kapitálů" prof. Roberta Costanzy z University of Vermont byla zveřejněna na serveru The Oil Drum zde