Milan Kundera se plně vyjádřil svým dílem. Hovořil o sobě, o svém životě, zkoumal lidské nepohodlí a možnosti, jak se osvobodit. Nikdy se nestal poskytovatelem receptů (jeho eseje jsou všechny otázkami), ani historikem, ani, co by bylo ještě horší, člověkem, který předkládá své účty.

Člověk Kundera stojí, osamocen, vedle svého díla. Prchá před tím, čemu říká "událost": "Co je to, událost? Zpráva, která je tak důležitá, že vyvolá pozornost médií. Jenže člověk píše román nikoliv, aby vytvořil událost, ale aby udělal něco trvalého."

A tu se objeví dokument, záznam z r. 1950, u něhož nikdo nemůže zaručit jeho autenticitu, exhumovaný šedesát let po událostech, které zaznamenává, a poslaný kolem světa, tragicky ve formě události.

"Jsem úplně zaskočený něčím, co jsem nečekal a o čem jsem ještě včera nevěděl a co se nestalo." Jsem dojata tímto neohrabaným vyjádřením, v němž ono "něco" znamená onu policejní zprávu i obvinění. Něco se však stalo. Došlo k nedůslednému útoku médií, údajné jistoty jsou mnohoznačné, čteme to ošklivé "prý" ("prý udal"), které je úlisnější než potvrzený fakt, protože přináší pochybnosti, pošpinění, stín, náhlý dopad na život i výjimečné dílo.

Naprostá bezmocnost

A především - důvodem pro tyto řádky - je naprostá bezmocnost člověka, který čelí takovému obvinění. Nemá k dispozici žádnou odpověď. Po původním dementi by znamenalo cokoliv dál říkat jen přilévat oleje do ohně. Smete to život někoho, kdo s dobrým svědomím vykonával svou povinnost a svou práci, za pouhých třicet vteřin.

Neproběhlo žádné seriozní zkoumání a tyto informace, bez ohledu na to, jak jsou sporné, byly rozšířeny bez opatrnosti. Slova jsou součástí reality. Vyslovená nebo napsaná, si vypůjčují nevyzpytatelné cesty, které mohou být ničivé. Je nutno včas přestat.

Podrobnosti ve francouzštině ZDE