"...Svah na kterém jsme bydleli, byl velmi příkrý, takže naše vila ležela na třech úrovních. Garáž stála úplně nahoře, a odtud se dalo zahradním chodníčkem dostat do přízemí, kde ve dvou místnostech žila naše rodina; třetí místnost zůstávala stále zamčená. Nedbalovi bydleli v prvním poschodí, kde se nacházela i koupelna, a pan Kozel bydlel v suterénu vedle kuchyně..."

"...Moje maminka nezpívala, protože nebyla dobrá zpěvačka, ale byla skvělá klavíristka a uměla zahrát všechny vánoční písně z listu. Stála jsem na stoličce a převracela ji noty. Vždy se na mně usmála, aby mi dala vědět, kdy mám list obrátit. Zpívali jsme oddaně a ignorovali Nedbalovy, kteří nepřeslechnutelně bouchali smetákem do stropu..."

"...Stálo mne to rok a půl času, vyprávěl pan Štern temně. "Neustále jsem naléhal na Ministerstvo vnitra a až včera mi zavolal nějaký anonym, který mi poradil, abych se podíval na toalety velkých nádraží. Musel jsem prohledat pět nádraží, než jsem popel našel."

"Ježíšmarjá!" Můj otec kroutil hlavou."Ti lidé jsou taková hovada! Teď vydali nový zákon, který vyžaduje, že všichni taxikáři musejí pracovat jako špicli. Pomalu už to začíná být směšné. Já jsem se už dostal do bodu, kdy mne napadá, že jsem vlastně stejně dobře mohl podepsat Chartu. Už nemám co ztratit."

Charta 77 byl dokument lidských práv, který sepsal Václav Havel a Pavel Kohout a který po komunistické vládě požadoval respektování základních principů Ženevské konvence. Kdyby můj otec Chartu podepsal, objevilo by se jeho jméno na oficiální listině disidentů Radia Svobodná Evropa a to by pozornost tajné policie ještě více upozornilo na jeho aktivity.

Dr Štern se otočil a podíval se na mne. Seděla jsem na zadním sedadle, zabalená do deky a třásla jsem se v náručí matky.

"Nebuď hloupý, Jardo. Mohl bys moc ztratit," zamyšleně tiše dodal..."

str.83...

"Podívej tatínku, jakou hromádku cihel jsem očistila!"

"Hodná holčička," řekl se smíchem. Kdybych byl kapitánem, jmenoval bych tě prvním plavčíkem a pak bychom spolu vypluli na rozbouřené moře."

Začervenala jsem se hrdostí a on začal napouštět do vany vodu. Proud hnědé vody se vyhrnul z kohoutku a otec odevzdaně čistil vanu houbou.

Jakmile začala téct čistá voda, ucpal odtok zátkou a čekali jsme dlouho, než defektní boiler naplnil vanu vodou. V údolí se pomalu stmívalo. Otec vytáhl kapesník a rozprostřel jej na zaprášených pytlích cementu.

"Sedni si tady," řekl mi. Sedl si na vedlejší pytel cementu a zapálil si cigaretu.

"Budeš dnes v noci jezdit svým taxíkem?" zeptala jsem se jej.

"Ano," odpověděl, zívaje. "Ale napřed se pokusím dostavět tu stěnu."

"Proč vlastně chceš udělat tu střechu vyšší?" zeptala jsem se. "Mně se ten dům líbil, tak jak byl."

"Nedělám prostě vyšší střechu," odpověděl."Přistavuji ještě jedno poschodí, abyste měly každá svou vlastní místnost - ty a Klára."

"Chtěla bych mít svůj vlastní pokoj," řekla jsem.

"Budeš ho taky mít," řekl. "A bude mít velká okna, aby ses mohla dívat ven a budeš mít mnoho místa k hrám. A později, až budeš dospělá, budou i tvé děti mít kde bydlet. Rozumíš, já vlastně stavím ten dům pro tebe a Kláru.

"Měli tví rodiče taky dům?" zeptala jsem se.

"Ne. Něco takového si nemohli dovolit," odpověděl můj otec."Oni byli velmi chudí. A kromě toho byla válka, a my jsme bydleli mnoho let ve sklepě. Už jsem ti o tom někdy vyprávěl?"

"Ne". Měla jsem ráda, když mi otec vyprávěl své příběhy.

"To bylo tedy tak. Němci obsadili ještě před začátkem války naši zemi a vyráběli dost velkou část svých zbraní v českých továrnách. Když pak Spojenci začali bombardovat Německo, shodili taky dost pum na nás."

"Oni bombardovali tebe?" zeptala jsem se.

"Mne osobně ne, ale na Ostravu shodili dost bomb," vysvětloval. "Tví prarodiče a já jsme bydleli hned vedle továrny, kterou Spojenci chtěli za každou cenu zničit. Byla to chemická továrna Ritkers, která vyráběla pohonné látky pro německé rakety V-1 a V-2 a v ní bylo všude tolik raketového benzínu a výbušnin, že by to vymazalo půl města, kdyby Spojenci tu továrnu trefili."

"To bys vyletěl do vzduchu!"

"Měli jsme neuvěřitelné štěstí," řekl otec. "Vždy, když se rozječely sirény, zapálili dělníci několik sudů s dehtem, takže se nad továrnou vytvořil mrak černého dýmu. Když po půlhodině přiletěla anglická letadla, nic neviděli. Proto shodili své bomby prostě doprostřed toho mraku. Shodili jistě tisíce bomb na Ritkerse, ale z nějakého důvodu se trefili vždy vedle."

"Kde ty bomby spadly, tatínku?" zeptala jsem se. "Spadly na domy, kde bydleli lidé?"

"Ty bomby dopadly na čtvrť dobře situovaných lidí, která stála na druhé straně továrny. Jsem si jist, že Spojenci nechtěli těm lidem nic udělat, ale přitom zahynulo mnoho stovek rodin. Rozumíš, taková je válka. Ta zabíjí nevinné lidi."

"...Když komunisté převzali moc, zničili naši městskou mentalitu tím, že nutili donášet na sousedy, přátele a dokonce členy rodiny kvůli antikomunistickým aktivitám. V dřívějších letech byly vynesené tresty za takovou činnost tak tvrdé, že zničily jakýkoliv druh důvěry mezi sousedy a přinutili lidi v městských čtvrtích k životu ve stálém strachu. Po jisté době ustoupil tento strach tupé poddajnosti. Sousedé se navzájem oslovovali "soudruhu" a projevovali velký obdiv socialistickému státu. Čtyřicet let jsme se tak chovali a dívali jsme se unaveně a resignovaně, jak se naše domy rozpadaly a ulice nebyly nikdy opravovány. Hovořili jsme nesmysly, které od nás systém vyžadoval a systém nás odměňoval levným alkoholem, velkým počtem státních svátků, dorty a salámem. Žádný odpolední čaj na obvodních politbyrech se neobešel bez dortíků v papírových manžetách; žádná kuřácká přestávka v hospodě na rohu se neobešla bez několika rychle vypitých piv a tučného buřta s hořčicí. Většině české dělnické třídy stačila nudná, jednoduchá zaměstnání v státních službách a nějaká oslava spojená s opekáním buřtů o weekendu, aby se tak přečkalo tvrdé časy komunismu. A přesně na to se spoléhala vládnoucí moc..."

str. 24:

"...Moje matka byla štíhlá a hezká a vlastnila stejné oči a tajemný úsměv jako Mona Lisa. Důvěřovala svým snům a předtuchám, ale byla taky velmi vzdělaná. Můj otec bral život jako denní boj, moje matka proti tomu viděla věci z vyšší perspektivy. Byla vnučkou zakládajícího člena staré komunistické strany z předválečných časů, a poté, co komunisté převzali mocenskou kontrolu v zemi musela přihlížet, jak její rodiče zneužívali moc, kterou zdědili. Rodiče mé matky patřili ke komunistické elitě, která vyzvala Rusy, aby vpochodovali do Československa. Byli pohádkově bohatí, ale když byla moje matka malá, neuniklo ji, jak velký strach měly rodiny jejich přítelkyň před její matkou. Zatímco ve věku, kdy jiné ženy se oblékají nenápadně, byla má babička všude známa jako "Rudá Hraběnka".

Tehdy, v padesátých a šedesátých letech se bohatí členové strany chovali v Praze doslova jako králové a královny. Moje matka, která už dříve přečetla všechny komunistické spisy, pozorovala zděšeně, jak její rodiče a jejich přátelé manipulovali nejen systém k svému vlastnímu prospěchu, nýbrž taky zničili každého, kdo se jim postavil. Nakonec se vzepřela tím, že si vzala mého otce, syna továrního dělníka z hornického města Ostravy. To byl jeden z paradoxů života: Rodiče mé matky, kteří zbohatli vzýváním dělnické třídy, nenáviděli mého otce od prvního okamžiku. Ten prostý člověk byl jen krásná theorie, ale za žádných okolností si nesměl jejich dceru vzít. Tak se stalo, že moje matka a její rodiče se roku 1968 ocitli na protilehlých stranách politické barikády a dva roky po ruské invazi se mé matky její rodiče oficiálně zřekli. Moje matka a můj otec byli vyloučeni ze strany a museli žít v jednom domě s lidmi, kteří je udávali.

Můj otec byl především rozhořčen nad zradou staré stranické gardy; ale má matka zažila, jak se její rodiče vyvinuli v lidi, kteří chtěli svou zemi zbavit nezávislosti, a tato zkušenost jí zlomila srdce. Rodiče mé matky vlastnili vše, kromě morální integrity, a o co více těžili z komunistického režimu, o to byli cyničtější a zatrpklejší. Má matka na to reagovala tím, že se již v mladých letech rozhodla žít poctivě. Lehké to nebylo. Socialismus sovětského stylu vyžadoval jistou morální vlažnost, a můj otec uměl zvláště dobře objevovat skuliny v systému. Kdyby se mí rodiče nevzali, mohlo by se dost dobře stát, že by můj otec podlehl politickému pokušení, nebo by stát moji matku zničil. Ale dohromady tvořili nevšední směs: nepodplatitelnost a vůli k boji. Mí rodiče měli často příležitost obětovat své ideály, ale nikdy to neučinili. I když jejich život byl často těžší než bylo nutné, byl to přesto život, který si zvolili, a litovali toho zřídka..."

str.45

"...v dubnu se mí rodiče odvoláním k Nejvyššímu soudu pokusili překazit Rudé hraběnce, aby nás vyhodila na ulici. Právoplatně patřila sice jedna třetina domu mé matce, ale Rudá hraběnka využila všechny své politické známosti a zastrašila mnoho soudců, aby rozhodli v její prospěch. Angažovala dva drahé advokáty , aby před soudem rozškubali mé rodiče a platili Nedbalovy za to, že poslouchali naše rozhovory.

Rudá hraběnka tvrdila, že mí rodiče se spikli proti socialistickému státu a chtěla moji matku zbavit dědictví odkázané jí jejím komunistickým dědečkem. Ten boj byl dlouhý a ošklivý. Mí rodiče už prohráli u okresního, krajského i městského soudu v Praze a věděli, že nyní, když se odvolali k Nejvyššímu soudu a prohrají i tam, přijdou nejen o dům, ale budou muset zaplatit i soudní náklady mé babičky, což by je finančně zruinovalo. Realisticky vzato, neměli moje rodiče žádnou šanci a každý to věděl. Smích paní Nedbalové byl ještě záludnější než obvykle a mí rodiče si navykli v domě šeptat ...

...Potřebovali jsme jen zázrak a zázrak padl jednoho dne z nebe, když můj otec jel svou běžnou taxi trasu po Praze. před Karlovou universitou na něj zamával starý pán. Jak vyšlo najevo, jednalo se o legendárního obhájce doktora Šafránka, který byl v právnických kruzích známý jako "Bílý lišák," protože neprohrál žádný svůj případ. Byl už velmi starý a nebral si žádné klienty, ale vyslechl si povídání mého otce a dal mu svou vizitku. Příštího dne šli mí rodiče do jeho kanceláře a zoufale jej přesvědčovali, aby je zastupoval. Poté, co jejich poslední odvolání bylo zamítnuto, jejich právníci složili svůj mandát a vysvětlili jim, že jejich snažení udržet dům je beznadějné. Doktor Šafránek věděl moc dobře, čím byla Rudá hraběnka a nebyl zvláštně optimistický. Ale pak se podíval ještě jednou na mou maminku a uviděl její překrásný úsměv Mony Lisy a rozhodl se proti svému odhadu mé rodiče zastupovat.

"Přiďte znovu za týden. Podívám se na to a poslechnu si co se o tom povídá a uvidíme, co mne napadne," utěšoval mé rodiče. Doktor Šafránek si nedělal žádné iluze o socialistickém soudnict

ví. Věděl, že ten případ může vyhrát jen tehdy, když bude hrát tu samou hru jako moje babička. Rudá hraběnka byla velké zvíře a nejlepší metoda, jak se zbavit velké ryby byla v tom, najít ještě větší rybu, která ji sežere. Pomocí své soukromé zpravodajské sítě objevil, že soudruh Pastorek, soudce, který u městského soudu rozhodl proti odvolání mých rodičů, je muž, který má spoustu mocných nepřátel, a rozhodl se pro strategii, která neměla s právními skutečnostmi případu ani v nejmenším nic společného.

Soudruh Pastorek byl za Stalinových časů na konci čtyřicátých a v padesátých letech soudcem a poslal tisíce lidí do komunistických "převýchovných" táborů. V těch dobách byli do těchto táborů posíláni nejen disidenti a intelektuálové; taky mezi vysokými komunistickými funkcionáři byly dělány pravidelné čistky, aby nebyli příliš mocní. Mnoho těchto funkcionářů bylo po Stalinově smrti rehabilitováno a několik málo z nich se dostali zpět na svá místa. Nejznámější z rehabilitovaných nebyl nikdo menší než soudruh Gustav Husák, československý president - a čistě náhodou byl soudruh Pastorek tím soudcem, který jej poslal do vězení.

Když moje matka za týden přišla do kanceláře Doktora Šafránka, navrhl ji Bílý lišák, aby napsala dopis presidentovi, kde by vylíčila své postavení a zmínila se, že soudce, který rozhodl v prospěch Rudé hraběnky, je ten, který jej před dvaceti lety poslal do vězení.

"Bude ale můj dopis president číst?" zeptala se má maminka pochybovačně.

"Ale ano, já myslím, že bude," zubil se Bílý lišák.

Doktor Šafránek nebyl jen úspěšný obhájce, nýbrž taky opravdový sukničkář. Udržoval stále dobré kontakty se svou dřívější milenkou a síť jeho zpravodajů, kterou v průběhu let vybudoval, sestávala z větší části z žen, s kterými kdysi spal. Proto nebylo překvapením, že jeho dřívější milenka pracovala nyní jako osobní presidentova sekretářka. Doktor Šafránek už mezitím tuto ženu kontaktoval a poprosil ji, aby na dopis mé matky dohlédla. Jeho plán počítal s tím, že sekretářka předloží dopis presidentovi v okamžiku, když bude mít zvláště špatnou náladu.

Má matka ten dopis tedy napsala a předala jej presidentově sekretářce osobně - a přesně, jak doktor Šafránek předpokládal, se soudruh Husák rozzuřil. Nařídil vrchnímu státnímu zastupci ten případ prozkoumat a předat jej Nejvyššímu soudu, kde objevili, že když soudruh Pastorek odmítl podání mých rodičů, přehlédl osm paragrafů v socialistických zákonech. Jeho rozsudek byl nejen zrušen Nejvyšším soudem, ale soudruh Husák se postaral, že soudruh Pastorek byl okamžitě a bez velkých cavyků poslán do důchodu. Celá záležitost s domem byla předána zpátky k okresnímu soudu, který mým rodičům pak již rád dovolil vyplatit dvě zbývající třetiny domu a mé babičce napařil zaplacení soudních výloh.

Rudá hraběnka byla šokovaná a rozzuřená, ale měla taky velký strach. Vždy se mého otce obávala, ale okolnost, že byl ve stavu využít ve svůj prospěch presidenta, vzbudilo u ní podezření, že má ještě více mocných přátel ze starých časů. Protože nevěděla nic o Bílém lišákovi a jeho dřívější milence, výsledek soudního sporu ji nahnal tolik strachu, že už mé rodiče nezlobila.

Vyhráli jsme, ale to vítězství zlomilo mé matce srdce. Stále vždy doufala, že se se svými rodiči ještě smíří, ale ten proces byl příliš hlubokou propastí a ponížení Rudé hraběnky bylo příliš velké. Od sovětské okupace už uběhlo deset let a mnoho významných členů strany mělo mé babičce za zlé, že její soukromý spor vzal takový zlý konec. Tímto v nejvyšších pražských kruzích ztratili mí prarodiče status nedotknutelnosti. Nikdo je nezval na oslavy, lístky do divadla jim přestaly docházet a to Rudá hraběnka mé matce neodpustila nikdy. Spolu s mým dědečkem strávili zbytek svého života v samotě svého dvanáctipokojového bytu na pražském Starém městě. Všechny dopisy, které jim moje matka napsala, přicházely neotevřené zpátky a při těch pár málo příležitostech, kdy se v městě potkali, se mí prarodiče otočili zády a beze slova odcházeli..."