Pytlákova schovanka (1949) se na rozdíl od druhého filmu dokonale hodí do koncepce televizní zábavy, a proto je mnohem známější, i když méně důležitá pro poznání reality skrze film. Pro českou kinematografii je významná jako parodie žánru prvorepublikových romantických komedií, které fungují ve stejných hranicích jako dnešní telenovely a německé romantické filmy z údajného prostředí anglické šlechty. Dnešní diváky dojímají naprosto stejné zápletky jako diváky před šedesáti lety. Kdyby se Pytlákova schovanka promítala jako parodie příběhu o Esmeraldě, bez problémů by uspěla. Hrdinkou filmu je venkovská dívka Elén, která prostřednictvím jedné své fotografie vyhraje soutěž krásy, odjíždí do Prahy a chystá se zahájit velkolepou divadelní kariéru. Při rozhovoru s matkou v rodné chaloupce se chová naivně, ve městě se ale s trochu nevěrohodnou rychlostí změní v dospělou protřelou dámu. Soutěž krásy byla sice jen záminkou místního zbohatlíka pro nalezení milenky, Elén se ale rozhodne v Praze zůstat, navštěvovat hodiny zpěvu a snít o kariéře. Nakonec získá milovaného bohatého muže a angažmá operní zpěvačky.

Film je plný typických žánrových zápletek: tajemný původ sirotka, záhadná milenka zmizelá v městském ruchu, opuštěné děti nacházejí své bohaté rodiče a rodiče nacházejí své ztracené děti, všichni se v závěru zázračně uzdraví, zbohatnou, spárují se, ožení a vdají a svět je zase krásný jako za starých časů. Film je ve festivalovém katalogu prezentován jako "parodie na slzavé filmové kýče". Tento žánr je ale sám o sobě tak umělecky slabý a směšný, že je dost těžké rozpoznat, co je míněno vážně a co už je parodie. V Pytlákově schovance hrají titíž herci, kteří pár let předtím hráli stejné role smrtelně vážně. Potvrzují tím své herecké umění. Např. Oldřich Nový dokáže zahrát vážného lamače ženských srdcí tak dobře jako komediální roli osamělého bohatce toužícího po lásce. S odstupem času ale v obou případech působí starosvětsky legračně.

Důležitou součástí filmu je závěr, kde hlavní hrdina vystoupí před kameru a v roli civilního občana, herce Oldřicha Nového, vysvětlí divákům, o co ve filmu šlo. Ještě, že to udělá, protože z filmu samotného to nevyplývá. Jeho tvrzení, že film se chce vysmát iluzivnímu světu bohatství, ve kterém nikdo nemusí pracovat a k životu stačí jen láska, je signálem spolupráce s novým režimem, rozhodně ale ne charakteristikou filmu.

Film Daleká cesta (1949, rež. Alfréd Radok) se v kontrastu s prvním snímkem zabývá vážným existenčním tématem - genocidou židů během druhé světové války. Film vznikl těsně po únorovém komunistickém převratu v Československu. Proto, že Radokovo dílo neodpovídalo uměleckým požadavkům nově vznikající komunistické éry, se film podle informací z katalogu LFŠ hrál jen v mimopražských kinech, v zahraničí je dnes zcela neznámý a i v ČR je podle Jaromíra Sedláčka zapomenut.

Mladá židovská lékařka Hana se zachrání před transportem tím, že se provdá za křesťanského kolegu. K vlaku do Terezína ale vyprovodí celou svou rodinu a dívá se, jak kolem ní mizí její přátelé. Po čase je do Terezína deportována i s manželem, jehož bratr a otec byli zatčeni a zastřeleni za odbojovou činnost. V koncentračním táboře přežijí oba do konce války, takže příběh je odvrácen od absolutního tragického závěru, ke kterému od začátku směřuje.

Téma židovských rodin, očekávajících předvolání do transportu, naivně do něho nastupujících i líčení hrůz jejich života ve vězení je -- z hlediska současnosti - už mnohokrát zpracované a zobrazené z mnoha různých úhlů pohledu. Daleká cesta proto není dnes v tomto směru překvapivá, ale je třeba si uvědomit, že je to jedno z prvních děl, která se tímto tématem zabývají. Daleká cesta je nicméně dodnes pozoruhodná svým filmovým vizuálně silným jazykem. Mnoho důležitých informací není přímo sděleno, ale je naznačeno obrazy, ať už je to práce kamery nebo stylizace dekorací. Film je výrazně expresionistický. Forma i obsah se integrují a vzniká emocionálně hluboce působící film.

Snímek opakovaně používá novátorský a technicky složitý efekt. Příběh hrdinů je prostříháván záběry nacistických přehlídek a projevů různých nacistů z filmových týdeníků, obraz filmového příběhu se v té chvíli zmenší a zůstává na plátně v malém čtverečku. Přestože vytvořit tento efekt bez počítačové grafiky muselo být nesmírně složité, rozhodli se ho tvůrci použít. Díky němu se podařilo vizuálně sblížit obecné politické události, zaznamenané dokumentárními týdeníky, s vylíčením konkrétních následků nacismu v osobním životě jednotlivých hrdinů.

Slabší stránkou Daleké cesty je ale celková pomalost příběhu. Vzhledem k tomu, že všichni tuší, jakým směrem se bude příběh ubírat, dnes prostě proto, že už všichni dávno známe osudy židů za druhé světové války, nepřináší příběh tohoto filmu pro nás nic nového. Nemá výraznou překvapivou zápletku. Určité překvapení přichází až v samém závěru, kdy se ukáže, že válka končí. Zajímavé je, že tato zpráva přijde zcela nečekaně, situace v koncentračním táboře nenasvědčuje, že se něco takového stane. Nikdo se nezvedne, když židovská dívka z plných plic zakřičí "svoboda". Až když začne zběsile tlouct do strun koncertního křídla, je to signál dostatečně silný, aby aktivizoval zbytky naděje v uvězněných židech.

Bylo by nejspíš nespravedlivé vyčítat Daleké cestě názorovou jednostrannost a omezený pohled na věc. Film natočil židovský režisér a nejen on byl koncem druhé světové války hluboce traumatizován děsivým nacistickým terorem vůči židům. Ovšem z pohledu současného diváka a viděno měřítkem současné kinematografie je film přece jen plochý. Hlavní hrdinka je bezvýhradně kladná. Nemá jedinou chybu. Naproti tomu záporní hrdinové, nacističtí vojáci, jsou vykresleni jako nelidské bestie, kteří řeší své problémy týráním lidí a jejichž zábavou je ponižovat člověka. Jediná složitější postava je židovka, která má na starost skupinu žen v táboře. Využívá své funkce a ženy sprostě komanduje, naproti tomu, když zjistí, že Hana neměla žádné jídlo, dá jí část svého chleba. Jednostrannost postav je nepochybně dána dobou vzniku filmu (1949), kdy byla válečná traumata příliš živá (podobně jako dnes je problematické zobrazit komunistu jako kladného hrdinu), i osobní zkušeností režiséra.

V poslední scéně filmu prochází Hana se svým mužem obrovským hřbitovem popravených židů a do děje vstupuje vypravěč, jmenuje koncentrační tábory a vypočítává počet zemřelých lidí. Stejně jako v prvním filmu je jeho poselství uměle, přímo dopovězeno. I když v tomto případě není problém s ním souhlasit.

Oba filmy jsou prezentací názoru na věc, ohlížejí se do minulosti, v obou filmech je hlavní hrdinkou mladá, schopná žena a oba filmy obsahují v závěru návod pro diváka, jak film číst. Jako by se tvůrci necítili dostatečně jisti, že film bude mluvit sám za sebe.