Pavel Jansa (ročník 1942, narozen v Prostějově, vystudoval medicínu v Brně) je lékař s kvalifikací univerzitního profesora a doktora věd a asi čtyřicetiletou praxí na univerzitních pracovištích u nás, ale též v Rakousku, Německu, Velké Británii a USA. Není však běžným případem lékaře, který si náročné řemeslo odlehčoval psaním. Málem až do své padesátky spisoval pouze odborné studie a učební texty, aniž by se pokusil o jakýkoliv počin v oblasti beletrie. K tomu došlo až roku 1990.

Prvními jeho pokusy byly brožované sbírky detektivních povídek z nemocničního prostředí, které vyšly začátkem 90. let pod názvy Začalo to Belmondem, Smrt je nejlepší kádrovák, Pod svícnem tma, Nás nedostanou, Všechno je na prodej apod. Někdo by řekl -- žádný zázrak, takových je všude dvanáct do tuctu. Ale pozor! I když i sám autor své povídky podle Ireny Zítkové považuje za "fabulační rozcvičky" a v rozhovoru pro K-revue zase řekl, že je psal, protože se vsadil, že "dokáže napsat detektivku", pozornému čtenáři neunikne, že Jansovy povídky se k ostatním dílkům, která vycházela ve stejných edičních řadách pestrobarevných pejprbeků, mají asi jako Mont Blanc k nejvyššímu hanáckému vrchu Kosíř nedaleko jeho rodného Prostějova.

Připadá mi, že v povídkách z počátku 90. let jsou už obsaženy zárodky všech Jansových románů. Pro další vydání autor sešity svých povídek zgruntu přepracoval -- v některých nezůstal doslova kámen na kameni -- což je vyjádřeno i novými názvy (Hříšní lidé v bílém, Hříchy českých doktorů, Pokušení českých doktorů, Zabiješ, pokradeš, zesmilníš, Ráj není pro mrtvé, Podraz). Proč více než padesátiletý profesor medicíny najednou marní čas a v potu tváře tu škrtá, tu vypráví znovu a jinak to, co už jednou vyprávěl? Kvůli sázce? To sotva. Spíš okusil hru s krásným slovem a ta ho pohltila.

Nemá však smysl na tomto místě vypisovat, co všechno Jansa vydal (počítáme-li "remaky", je toho poměrně hodně), přínosnější bude soustředit se nejprve na čtyři po mém soudu nejzdařilejší romány, které -- i kdyby nenapsal nic jiného -- z něj činí předního žijícího českého autora:

1) Přelomem v Jansově tvorbě bylo vydání novely Gaudeamus (Epava 1999), kterou autor o několik let později podstatně propracoval a rozšířil do čtenářsky atraktivního, ale myšlenkově hlubokého, hořkého a zároveň ironického románu lidské existence -- Účtování (Šulc-Švarc 2006). Hrdinou je český lékař, který se po letech strávených v cizině vrací do Čech. Oficiálně přijel na kongres, ale ví, že musí konečně účtovat -- s minulostí, sám se sebou i s lidmi, kteří se podepsali na jeho osudu. Po řadě dramatických, směšných i erotických propletenců se hrdina vrací, odkud přijel, bohatší o zakotvení, které dává směr i smysl zbytku jeho života. Nejen samotný příběh, ale i jeho jazyk a osobitě ironický vypravěčský styl činí z Účtování čtenářský zážitek.

2) Pozornost si zasluhuje i román Nejlepším se neodpouští (Šulc a spol. 2000), v němž se dnešní pátrání po tom, jestli jistý profesor lékařské fakulty z okna vypadl, vyskočil, či byl defenestrován, prolíná s retro příběhem -- krutě ironickým vyprávěním starého venkovského doktora o tom, jak se na osudu jeho rodiny podepsaly dějinné zvraty od jeho narození za Protektorátu po rok 2000. Sugestivní líčení vzestupů a pádů chirurga Zemana vydá za všechny učebnice moderních českých dějin. Jansa je snad jediný český autor, který dokázal zlehka, byť s úšklebkem, zobrazit nejen absurdnost a zlo komunistické éry, ale i odvrácenou tvář sametové revoluce. I když nepodsouvá černobílá hodnocení, po přečtení poslední stránky si snad každý položí otázku, kolik mezi námi bylo či je takových Zemanů. (Ve dnech 27.-30.5.2008 odvysílal Český rozhlas 2 Praha román Nejlepším se neodpouští v podobě čtyřdílné rozhlasové adaptace.)

3) Hrdina románu Příliš krátké známosti (Šulc a spol. 2003) -- docent Bernard -- je úspěšný lékař s mimořádnou slabostí pro něžné pohlaví. I v tomto díle připravil autor svému čtenáři past. Z čtivého děje, jenž se rozvíjí na způsob málem moderního doktorského dekameronu, se najednou - aniž by autor ubíral z přepestrých galantních eskapád záletného docenta - vyloupne ironické zrcadlo složité doby zhruba od 70. let minulého století po současnost. Z příběhu každé Bernardovy "krátké známosti" vyzařuje kousek našeho směšného a zároveň tragického osudu i autorova znalost lidí a prostředí, něco na způsob hemingwayovského: "Spisovatelovým řemeslem je říkat pravdu".

4) Román Ďábelské puzzle (Šulc-Švarc 2007) podává zase svět náš vezdejší jako grotesku zalidněnou figurkami z panoptika. Avšak když nahlédneme do novin a zpravodajských serverů, s překvapením tam nacházíme vlastně totéž. Knížku podrobněji recenzovala 22.6.2007 Irena Zítková.

Protože Pavel Jansa detektivkami do literatury nejen vstoupil, ale zůstal jim, alespoň do jisté míry, věrný dodnes, je třeba zhodnotit i jeho snažení na tomto poli. Pokusily se o to už webové stránky Centra detektivky, na nichž lze najít autorův portrét s biografií, výčet i recenze jeho díla a rozhovor s ním. Sám považuji z jeho detektivek za pozoruhodné (oproti bídě současné produkce, která, žel, na nového Václava Erbena nebo Hanu Proškovou stále jen čeká) následující:

1) Tajnosti Renaty L. (Šulc a spol. 2002), krimi příběh se skvěle gradovaným napětím, vystavěný na sofistikované a přitom přísně logické "pyramidě paradoxů" (Zítková). Mnohem víc než otázka, kdo vlastně zabil Renatu Langovou, nás nakonec trápí jiná: Jaká byla ve skutečnosti Renata? Egoistická, rozmazlená fiflena, nebo citlivá holka, schopná se obětovat pro druhé? Každá skutečnost našeho složitého světa připouští několik interpretací, často úplně protichůdných.

2) Thriller Muži žijí dvakrát (Šulc a spol. 2001) čerpá z prostředí globalizovaného farmaceutického výzkumu, průmyslu i špionáže a nesentimentálně ukazuje, jak ve skutečnosti funguje svět a kde hledat opravdové životní hodnoty.

3) Malér pana Mahlera (MOBA 2007), vítězná práce ze soutěže německo-českého nakladatelství MOBA, líčí s notnou dávkou sarkastického humoru trampoty mladého učitele, který touží jednak po zbohatnutí, jednak po dívce svých snů. Zdánlivě oddechové počtení nám o dnešním Česku "těch úspěšných" i těch "druhých" prozradí mnohem víc, než zpočátku tušíme.

4) Poslední waltz (MOBA 2008) líčí nostalgický návrat do míst mladosti, zkomplikovaný podivným úmrtím dvou lidí, kteří hrdinovi kdysi dávno ublížili. Jansa se nedal ovlivnit tím, jak hlučně dnes kdekdo "účtuje s totalitou". Jeho zdánlivě neokázalý příběh vypovídá o temných stránkách minulosti bez ideologického zaujetí, a proto mnohem líp než černobílé agitky. S nadhledem nám sděluje, že lidské nectnosti nejsou dílem jednoho režimu.

Za zmínku stojí i autorova maloměstská doktorská story Mizerové (Epava 2004) i nedávno vydaná - velmi volná, ale zato "echt" česká - variace na svého času populární Amisovy a Conquestovy Egyptology -- Mít své dny (MOBA 2008). Zde zaujme zejména autorův koncert humoru a ironie v druhé polovině knížky, kde se jeho protagonisté pokoušejí přiživit na "budování kapitalismu" v Čechách.

Četba knih Pavla Jansy mě přiměla k zamyšlení především nad třemi otázkami, nebo - chcete-li -- přivedla mne k jistým pochybnostem:

1) Opravdu patří do "velké" literatury výlučně díla uznávaná okruhem odborníků, byť jsou mnohdy čtena pouze jimi a pak už jen matkami, ženami a milenkami autorů? Nemá za předpokladu nepochybné literární úrovně svoje místo na slunci i čtivý, obecně srozumitelný příběh? Není dokonce nakonec dílem "větším"?

2) Je román opravdu v krizi, nebo snad dokonce už vyčerpal své možnosti? Nevím, co říkají vědátoři, ale pro mne jsou mj. i Jansovy romány v tomto směru dalším argumentem pro jednoznačné "Ne". Dokud si lidé budou vyprávět příběhy, bude existovat i román, to "zneuznávané dědictví Cervantesovo" Milana Kundery. Dobrý román určitě neumírá, spíš zůstává i nadále nejtěžší beletristickou disciplinou.

3) Proč se o Jansových knihách (mám na mysli ty lepší z nich) ví tak poměrně málo? Mlčí snad oficiální arbitři tištěného slova skutečně proto, že autor umí a "je tak drzý, že nevyje s vlky"? (To píše o Jansovi Milan Blahynka v článku "Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel" Obrys-Kmen č. 33, 2007.)

Co tedy říci úplně na závěr? Jansa je bez diskuse originální autor, který se tu s větším, tu s menším zdarem pokouší pobavit a současně podat svébytný umělecký obraz naší nejednoduché současnosti. Jeho svět není černobílý, autor nikdy nepoklonkuje vítězům, ani nešlape po mrtvolách, ale udržuje si ironický odstup a názor ponechává na čtenáři. Za leitmotivy jeho dosud vydaných románů považuji jednak v Čechách zvlášť vděčné téma honu na člověka a odplaty za tento hon, jednak "konfrontaci příkře rozdílných pohledů různých osob na téhož obyčejného člověka", což je - jak říká Irena Zítková - "jedním z jeho trvalých literárních (a možná i životních) témat, neřku-li posedlostí" (její výstižná recenze na Tajnosti Renaty L. "Detektivka jako pyramida paradoxů" vyšla v kulturní rubrice Práva 2002).

K nesporným přednostem jeho talentu patří dary nadhledu a ironie, tolik potřebné ve směšném a současně tragickém "světě, kde stvůry mamutí se šklebí", jak praví Tennessee Williams. Myslím, že se u nás už našlo a ještě najde dost čtenářů, kteří se ztotožní s tím, co o Pavlu Jansovi 25.8.2007 napsal Milan Blahynka: "Tenhle autor umí psát."