Kundera v něm označil tehdejší Střední Evropu za prostor, který sice geograficky náleží do středu kontinentu, politicky však proti své vůli na Východ a kulturně na Západ. Kus Západu v podobě Střední Evropy byl po roce 1945 "unesen" byzantským Východem a podroben soustavnému zneužívání a manipulaci. Tato Evropa, "nejistá zóna malých národů mezi Ruskem a Německem" je prostorem válek, dobývání a okupací, který nedůvěřuje politice a historii. Nelze na něj pohlížet jako na geopolitickou entitu, protože žádný vlastní prostor neovládá; Střední Evropa -- to je prostě stav mysli, pohled na svět, způsob uvažování. "Evropa ducha" nostalgicky vzhlíží k Evropě západní, která se však již nachází mimo kontakt se svými původními hodnotami. Podle Kundery tedy právě Střední Evropa představuje Evropu skutečnou.

"Unesená" Střední Evropa však, jak si mnozí všimli, při svém návratu na Západ po roce 1989 žádné zásadní myšlenky nepřinesla. Úvodní stadium dickensovského kapitalismu rychle smetlo někdejší přeshraniční solidaritu intelektuálů postkomunistických zemí a nahradilo ji mrtvě narozenou Visegrádskou skupinou. Výměna informací se ubírá po linii centripetální, mezi jednotlivými zeměmi coby zprostředkující článek ční velké mezinárodní agentury. Podobně tomu je s dopravou -- mnohem snáze se dostanete do Bruselu než k sousedům. Takřka se již neznáme se Slováky, Poláky, Maďary. Kde tedy ona Kunderova Střední Evropa vlastně zůstala?

Populistická pravice, která fragmentované středoevropské prostředí kolonizovala, je nacionalistická, proamerická a vůči Evropě podezřívavá. Nacionalistický mesianismus 19. století má dosud silné pozice mezi Poláky, kteří se koneckonců vždy považovali za "nejmenší z velkých národů" a jediné skutečně křesťanské etnikum. Kupodivu však nyní nechybí ani v českém prostoru, kde čelní političtí představitelé s vážnou tváří prohlašují, že desetimilionový národ s dvaceti bojovými letouny a třicítkou tanků se právě stal "strategickým spojencem Spojených států amerických", jako by tomu snad doopravdy věřili. Kompensačně-terapeutická funkce takového propagandistického blábolení je po prozkoumání skutečného mezinárodního vlivu země okamžitě zřejmá -- přesto však údajně nevykořenitelná středoevropská ironie žvást zatím nerozložila ani nezesměšnila. Onen canc tak na nás dál teče ze všech kanálů, až do snů nám prosakují obrazy zrzavé ministryně v leopardí róbě stvrzující podpisem největší sebeklam národa v celé jeho historii...

Nevím, zda se Milan Kundera dopustil činu, který mu teď česká média bez důkazů připisují. Na základě dosud zveřejněných podkladů si na to odmítám udělat názor, protože by to bylo to nemožné a nepoctivé. Kundera je možná podezřelý z udavačství. Nevím. Snad. Docela určitě je však podezřelý z propagace kritického myšlení, odstupu od nabubřelých frází a úsilí najít za patetickou gestikulací na veřejné scéně ono lidské, příliš lidské.

Existují ovšem dějinné konstelace, kdy ironické myšlení samo o sobě postačuje k tomu, aby byl autor považován za zločince. Střední Evropa poznala takových zločinců celou řadu. Jeden z nich, Johann Wolfgang Goethe, kdysi dokonce napsal: "Nikdo není tak zotročen, jako ti, kdo si namlouvají, že jsou svobodni."