"Danny? Tady Sylva."

Prudce se mi ulevilo.

"Danny, hele, já nevím, co mám dělat. Milan je v Paříži, zkoušela jsem tam volat, ale prej nemaj spojení."

Tomu se teda říká smůla. Sylva se právě včera, s oběma dětmi, vrátila z Paříže.

"Já zrovna balim, Sylvo. Jestli chceš, můžem jet třeba do Paříže."

"Tak jo, dík," pravila Sylva, jako kdybych slíbil vyvézt je na Slapy.

* * *

Za půl hodiny už jsem nakládal Sylvu, její dvě malé děti Martina a Martinu a její tři obrovské kufry do felicie. Jeden se mi tam nevešel.

"Nemůžem to tu nechat?"

"Ne, prosím tě, to ne!" zaprosila Sylva. Byla, jako vždy, že oči přecházely, a na tu dlouhou a patrně nebezpečnou cestu si oblékla mikromini z hadí kůže, včera přivezenou z Paříže. Podobné vzácnosti obsahoval asi i přebývající lodní kufr. Jak jsem hleděl na tu skvělou ukázku české holky před sebou, vzbudilo se ve mně vlastenectví. Rozhodl jsem se, že všechny její mini i maxi dopravím do Paříže, třeba s nasazením vlastního života.

Stáhl jsem plátěnou střechu felicie a umístil jsem gigantický kufr nastojato na zadním sedadle.

Malinká blonďatá Martina měla ze stažené střechy radost.

"Pojedem bez stfechy, stvejdo?"

"Pojedem."

"To bude pvíma!"

"To bude pvíma," přidal se Martin. "Nastydnem!"

"Hele, tak dost, jo?" pravila Sylva. "Nasedat!"

Zvedla Martinu a posadila ji dozadu vedle kufru. Pak se sehnula pro jejího bratříčka, mikromini odhalila báječné nohy, a místo obvyklého hnutí ve žlázách vzedmula se ve mně opět vlna jakési neosobní hrdosti. Situace byla zřejmě vážná. Sylva přidala Martina k Martině a moje hrdost zesílila: obě české dětičky vypadaly vedle tyčícího se kufru neodolatelně krásně, jako od salónního malíře. Úkol provézt tuhle středoevropskou krásu kordonem orientální oceli mě tak zaujal, že se mě zmocnil divoký šovinismus a na vlastní strach jsem zapomněl.

* * *

Vyjeli jsme z klidné vilové čtvrti na hlavní dejvickou třídu. Podél chodníků stála útočná vozba, kolem každého tanku kroužek ruského jazyka, ideologické debaty v plném proudu a vojáci ztráceli hlas. Spatřil jsem jednoho z četných, skoro identických politruků, jak na dotvrzení argumentu vytahuje z vojenské brašny výtisk Pravdy a počíná patetickým způsobem čtečů předčítat. Kolem tanku zazněl smích a někdo podal puberťáčkovi, vyhlížejícímu z řidičského příklopu, čerstvý leták vytištěný azbukou. Ušatá hlava i s letákem okamžitě zmizela v temném nitru bojového vozidla a čtečův hlas, snažící se překřičet smích, se komicky zajíkl, ale houževnatě pokračoval. Kolportér letáků podal do temného otvoru celý balíček. Ze tmy po něm chtivě sáhla veliká ruka a škubla s ním dovnitř.

Zahnuli jsme podél prkenného plotu, jenž stál kolem nějakého staveniště. Byl popsaný velikými nápisy. SVOLOČ IDITE DOMOJ! svítilo do žhavého poledne bílými písmeny téměř velikosti člověka a podél nich, od nápisu k nápisu, postupovala dvoumetrová postava [rusistky] Boženy Pokorné, už bez natáček a v květovaných letních šatech místo županu. V levé ruce držela plechovku s bílou barvou, v pravé štětec a přidělávala na nápisech měkké znaky, které rusky ne zcela gramotní písmomalíři vynechali:

CBOЛOЧЬ ИДИТЕ ДOMOЙ

Zmizela nám za kolonou obrněných transportérů. Za chvíli jsme se dostali na plzeňskou silnici. Šlápl jsem na plyn a devadesátkou jsme ujížděli k Západu.

* * *

Milana jsem vlastně znal od mládí. Od mého mládí a od jeho dětství. Svištěli jsme po prázdné silnici, vedle mě jeho krásná žena, bývalá pedikérka, kterou objevil pro svůj první film, za mnou dva umělecké následky toho režisérského objevu. Podobaly se Milanovi, když stával u výčepního pultu v Port Arthuru, kam ho jeho strýc Ulč posílal pro pivo, a s obdivem koukal na náš powerhouse. Swingovali jsme Sweet Georgia Brown, Port Arthur se otřásal náporem našich raných pěti saxofonů a Milánek se zapomněl a docela veřejně upíjel strýcovo pivo, až mu starý Bárta musel dát přes výčep pohlavek. Neuvěřitelný život udělal pak ze mě nejdřív mizerného saxofonistu a za čtvrt století nato úspěšného autora operet a žasnoucímu Milánkovi určil roli světoznámého filmového režiséra, který se v Paříži právě chystal natočit svůj první zahraniční film.

Najednou jsem před sebou na silnici uviděl tanky a přibrzdil jsem. Jely husím pochodem, zahalené v kotoučích prachu. Pohlédl jsem na Sylvu a setkal jsem se s jejíma medovýma očima. Vypadaly nádherně, ale přes vlastenecké odhodlání situace nebyla růžová.

"Mám je zkusit předjet?"

"Když pojedem za nima, tak se nedostanem na hranice ani za sto let."

Přidal jsem plyn a za chvíli jsme byli těsně u zadku posledního obrněnce. Klimbalo se na něm osm nohou v bagančatech, spuštěných přes ocelové nýty. V oblacích prachu jsme pomalu pluli kolem nich vpřed a žasnoucí oči nad bagančaty přirozeně všechny do jednoho ulpěly na Sylvině hrdé tváři. Sylva se trochu podobala královně Nefretété a byla si toho plně vědoma. Opovržlivě ohrnula spodní ret a tak setrvala, dokud jsme se nepřesunuli podél přídě tanku a nezahnuli doprostřed silnice. U kanónu vpředu další sériový politruk loupnul očima po Sylviných stehnech. Ujížděli jsme za dalším tankem, utopeni v prachu a ohlušeni rachotem, a obě tiché české dětičky valily rovněž žasnoucí oči na horké železné zvíře.

* * *

Milánek se octl u svého strýce, pana Ulče, nedobrovolně, jako oběť doby. Pocházel z Metuje, kde jeho tatínek učil na obecné škole. Nějaký místní práskač upozornil gestapo na činnost jistého pana Kaděry, člena ilegální komunistické odbojové skupiny, a tak ho rafli. Pod ranami do ledvin dostal pan Kaděra nápad, o němž se domníval, že je dobrý. Promluvil, a jak to na něm chtěli, jmenoval svou spojku, Milánkova tatínka. Ne, že by pan Forhont byl skutečně komunistickou spojkou -- byl to vyznavač prezidenta Masaryka a jinak člověk zcela apolitický -- ale pana Kaděru, zblblého mlácením, napadlo, že pan Forhont je nevinen, a tedy nic neví, a tedy nic neprozradí, a až ho trochu povyslýchají, pustí ho opět na svobodu.

Pan Forhont skutečně nic nevěděl a nic neprozradil. Na rozdíl od konspiračně cvičeného pana Kaděry si však ani nebyl s to něco vymyslet, pouze tvrdošíjně protestoval proti svému zatčení, které nazýval přehmatem. Jedna zvlášť dobře mířená bota der geheimen Staatspolizei mu nešťastnou náhodou prokopla spánek a pan Forhont umřel, aniž poskytl informaci. Tak sebrali Milánkovi maminku a naložili s ní podobně, jenom o něco krutěji, protože se ukázalo, že podle norimberských zákonů je to míšenka druhého stupně. Desetiletý Milánek, podle norimberských zákonů árijec třetího řádu, vyvázl životem, přijel si pro něho pan Ulč, majitel hokynářství, a začal ho posílat pro pivo do Port Arthuru.

Josef Škvorecký, Mirákl, 68 Publishers, Toronto, druhé vydání, březen 1978, str. 342-347