Je legitimní pro jakýkoliv filmový festival odpromítat jakýkoliv film, třeba i pronacistické experimenty Leni Riefenstahlové (jimž je film Pavla Kouteckého velmi podobný, jen není tak visuálně originální a stylisticky novátorský). Pokud však přijmou propagandistickou linii díla a k uvádění filmu a k diskusi o něm pozvou pouze zastánce jediného politického názoru, který dál prohlubuje nekriticky propagandistickou linii snímku, je na místě vážná kritika, že se údajně nezávislý filmový festival se stává jen jednou z dalších propagandistických platforem různých politických zájmových kabal, jichž je v současnosti ve svobodné České republice nepočítaně. Je mi velice líto, že organizátoři letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti naprosto netuší, co je to princip nestrannosti a kritické nezávislosti.

"Postupně si Koutecký získal Havlovu důvěru natolik, že se mohl zúčastnit i dění, k němuž prezident žádné novináře a média nepustil," píše Malvína Toupalová v katalogu letošní LFŠ. No bodejť, je nutno k tomu říci. Havel a hlavně jistě čelný organizátor jeho vystupování na veřejnosti Ladislav Špaček totiž zřejmě velmi záhy poznali, že Koutecký není nezávislým filmařem, že ho oslnila "sláva" a mýtus Havlova postavení a že se Havlovi a jeho hradní skupince naprosto a nekriticky oddal. Pro Havla, Špačka, a dnes i Mathého se tak Kouteckého film stal vynikající příležitostí jak ho využít pro politickou propagandu a posilování havlovského mýtu. "Česká televize překvapivě odmítla na snímku spolupracovat," píše dále Malvína Toupalová v katalogu LFŠ. Není na tom nic překvapivého. Česká televize se projednou zachovala velmi rozumně. Kdyby totiž tuto propagandistickou slátaninu odvysílala, vyvolala by totiž právem nesčetné stížnosti na svou nevyváženost a obnovila by obvinění, že Česká televize a havlovská politická klika jedno jsou. Je spíš politováníhodné, že propagandistický Kouteckého film neváhala odvysílat televize Nova, avšak v komerční televizi se zřejmě odvysílá cokoliv, bez ohledu na vyváženost a kvalitu, to nikdo nekontroluje, že?

V Británii se před všeobecnými volbami vysílají v televizi pěti až desetiminutové "Party Political Broadcasts" -- pro tu či onu parlamentní stranu, kandidující v nadcházejících volbách. Nejprve následuje dlouhý titulek na černém pozadí beze zvuku, aby propagandu odlišil od normálního vysílání: "Teď uvidíte politickou reklamu pro Konzervativní stranu". Po dalších pět až deset minut se pak vysílá sentimentálně socialisticko-realistická reklama na to, jak je Konzervativní či Labouristická strana dokonalá, a pak se opět objeví varovně informační titulek: "To byla politická reklama pro Konzervativní stranu." Tyto krátké filmy mají přesně tentýž étos, jímž Pavel Koutecký obšťastňoval diváky hradišťského kina Hvězda po celých 145 minut!

Je myslím důležité rozebrat, jak byla tato propaganda zkonstruována a proč na některé susceptibilní jedince může působit.

Havel, Špaček a posléze Mathé skutečně pustili Kouteckého a jeho filmařský tým na Pražský hrad tam, kam se běžně novináři či televizní kamery nedostanou. Tento exkluzivní přístup má pro řadového diváka velmi atraktivní náboj. Umožňuje mu, ano, naprosto zdánlivě, všechno je to jen manipulativní mámení, získat iluzi, že se mu dostává vhledu do jinak utajovaného soukromí prezidenta. Je to pro něho psychologické pohlazení: Pohleď, diváku, dostáváš se do světa mocných a něco z odlesku jejich slávy padá i na tebe.

Iluze je to proto, že přístup do Havlova soukromí je v Kouteckého filmu velmi přísně kontrolovaný. Film vytvoří právě jen zdání, že nám poskytuje exkluzivní přístup do Havlova soukromého světa, avšak ve skutečnosti se o něm a o zajímavých a závažných či kontroverzních aspektech jeho prezidentství či jeho soukromého života nedovíme skoro nic. Příklad: Havlovi se před Kouteckého kamerami podařilo ukrýt Dagmar Veškrnovou až do doby těsně předtím, kdy Havel oficiálně oznamuje jejich svatbu. Má divák brát skutečně vážně, že se Koutecký s Dagmar Veškrnovou v Havlově domácnosti nesetkal nikdy dříve, když s ní Havel už udržoval poměr? Pokud je ve filmu Havlovo přátelství s Veškrnovou utajeno až do poslední chvíle před jejich sňatkem, co všechno ostatního měl Havel ještě v Kouteckého filmu pod kontrolou? O kontroverzích kolem prodeje Lucerny se ve filmu hovoří pouze povrchně, z Havlova hlediska. Po smrti Havlovy první manželky Olgy Šplíchalové hovoří Havel o tom, kolik pro něho Olga znamenala. Vytváří to falešný dojem, že v době sňatku s ní neměl milenky. Proč Havlovy výroky Koutecký ve svém filmu v rámci férovosti a věrnosti faktům nekorigoval? Když novináři Havla v médiích kritizují, dělají to podle něho jen proto, že jsou "zlí" a "vytvářejí mýty", o nichž nic nevědí. A Koutecký tuto interpretaci nekriticky přijímá. Mýtus se snaží vytvořit tímto filmem právě on.

Vážné, kontroverzní aspekty Havlova jednání během jeho prezidentského úřadu, nejsou ve filmu vůbec traktovány. Vyvstávají jen dvě základní Havlovy charakteristiky:

1. Havel je obsesivní organizátor. A to zřejmě i ve zcela dobrém smyslu. Všechny pořád dopředu organizuje. Ve filmu jsou četné záběry diskusí ohledně toho, co Havel bude říkat na tiskové konferenci, jak bude reagovat na případné nepříjemné otázky novinářů (které Havel nepokrytě považuje za "sílu zla") a jak se mají podle jeho názoru organizovat různé veřejné či státní akce, až do nejmenších podrobností. Havel nezakryje, že je dramatik a jeho nutkáním je neustále realitu kolem sebe kontrolovat tak, aby přesně vyhovovala jeho představám. Je-li Havel takto trvale obsesivní "organizátor", jak asi citlivě a nenápadně dokázal v naprosté dokonalosti ovlivnit i Kouteckého natáčení. Přesně tak, aby vytvořil dojem, že vidíme "všechno" z jeho "kuchyně", ve skutečnosti však byly skutečnosti naaranžovány výlučně tak, aby vznikl obdivný hyperportrét. I za cenu toho, že se ve filmu objeví různé "lidské" drobnosti, které mají ukázat, že je Václav Havel "tak nějak jedním z nás".

2. Ve snaze zdůraznit svou neobyčejnou "lidskost" se Havel ve filmu opakovaně ironizuje a zesměšňuje. Je to průhledné gesto mocných: dávají tím najevo, že vlastně jsou "slabí" a "nedokonalí" a že to vědí (jenže s tím nic nedělají) -- a snaží se tak tím předem neutralizovat jakoukoliv kritiku.

Film o Havlovi je především sérií sekvencí z různých privátních místností a chodeb Pražského hradu, případně záběrů z nesčetných recepcí a setkání se státníky. Hodně ve filmu také vidíme Havlovy schůzky s jeho poradci. Tady právě často ventiluje svou údajnou "nejistotu", jenže při schůzkách poradci většinou mlčí a schůzky fungují výlučně jako platforma pro značně povrchní - ale dlouhé - vyjadřování Havlových nejrůznějších politických názorů. Film je plný Havlovy nenávisti vůči Václavu Klausovi.

Čtenáři vědí, že nejsem zrovna obdivovatelem Václava Klause, jehož názory na svět i politika jsou infantilní a omezené. Jenže způsob, jímž film opakovaně Klause skandalizuje, aniž mu dal jakékoliv právo na odpověď, je neuvěřitelně neférový.

Film obsahuje i četné jiné, drobné neférovosti. Při určité oslavě 28. října hovoří na veřejnosti před shromážděným davem Václav Havel i Miroslav Sládek. Po slovech Václava Havla následuje prostřih na obdivný dav, který skanduje "Havel, Havel", po slovech Miroslava Sládka následuje prostřih na osoby, kteří s odporem skandují "fašisti"! Že by při projevu Miroslava Sládka nebyli přítomni vůbec žádní jeho sympatizanti? Koutecký nám prostě oktrojuje, co si máme myslet. Chybí ironie a odstup, jaké by při natáčení tohoto filmu měla například britská BBC. Koutecký tvrdí, že je jen jedna pravda: Havel je dokonalý, lidský, sympatický člověk. Iluzi vytváří tím, že spoustu věcí pomíjí.

Havlovy názory nejsou ve filmu ničím zpochybňovány. Jsou prezentovány útržkovitě, jako jednoduché, nepříliš přemýšlivé politické bonmoty, a to bez kontextu a bez nezávislé analýzy. Koutecký nepoloží Havlovi ve filmu jedinou otázku. Snímek je natočen metodou "fly-on-the wall documentary", Havel prostě mluví, nikdo mu neoponuje, ani to nedělá režisér střihem. Kamera pouze pasivně bez analýzy snímá, co se v místnostech děje, a film se tak stává nástrojem neuvěřitelně intenzivní adorace Václava Havla, která ke konci filmu nabývá pozoruhodné nasládlosti a sentimentality.

Přitom film na několika místech zkresluje historické události. Snad nejdrastičtější manipulací je útok na Miroslava Sládka. Pamětníci vědí, že Václav Havel byl v lednu 1998 znovu zvolen prezidentem většinou jediného hlasu, a to v den, kdy byl předseda Republikánské strany ve vězení, takže se nemohl v parlamentě hlasování účastnit, a kdyby hlasoval, zřejmě by Havel prezidentem nebyl zvolen. Po volbě umožnil tehdejší předseda sněmovny Miloš Zeman aby proti Havlově zvolení protestoval jeho zástupce. V Kouteckého filmu vidíme Sládkova stoupence Jana Vika, jak si stěžuje, podle Zemana zřejmě Sládkovými slovy, že je Havlova volba nelegitimní. Neinformovaný divák to odmítne jako Sládkovu bezdůvodnou zaujatost. Informace o tom, že byl Sládek ve vazbě, když se pro Havla hlasovalo, v Kouteckého filmu prostě chybí. Už dlouho jsem nebyl svědkem tak hrubé manipulace. Přitom samozřejmě tímto nijak nehájím Sládkovu tehdejší kontroverzní politiku.

Je možno argumentovat, že měl-li se Koutecký dostat k Havlovi tak blízko, kolaborovat s ním "musel". Aby získal jeho důvěru, musel natočit to, co Havel a Špaček chtěli. Jenže to prostě není pravda. Konečný tvar filmu se vytváří ve střižně. Právě střihem bylo možno do filmu včlenit nezávislý a aspoň trochu kritický pohled, drobnými lakonickými vizuálními poznámkami v tom smyslu, že ne všechno, co "náš hrdina" tvrdí, může být tak stoprocentní pravda. Film po Kouteckého smrti stříhal Miroslav Janek a právě on je odpovědný za to, jak propagandisticky obdivný "produkt" tím vznikl. Šedá hmota mozková se u střihače vůbec nepohne. Způsob, jímž byl mechanicky tento film sestaven, bez jediné originální myšlenky, je apoteózou primitivismu a líné filmařské práce. První podmínkou práce dokumentaristy, o níž se učí v prvním ročníku na filmových školách je, že dokumentarista musí o svém objektu všechno vědět a informace kriticky hodnotit. Způsob, jímž byl tento film sestříhán, je orgií intelektuální ochablosti.

Než jsem Kouteckého film zhlédl, měl jsem naivní dojem, že by snímek mohl aspoň trochu zachytit Havlův vývoj od anarchistického, nespoutaného disidenta, stoupence "nepolitické politiky" k pragmatickému politikovi, který začal nekriticky podporovat Spojené státy, protože v nich vidí, jako člověk traumatizovaný totalitním komunismem, jedinou záruku svobodné budoucnosti České republiky. Začátek tohoto procesu je ve filmu zachycen náznakem, kdy Havel na Pražském hradě absurdně hostí Micka Jaggera a člen jeho doprovodu se Havla ptá, kde je v Praze nějaká dobrá restaurace... Jak to pokračovalo dál, to však už ve filmu není.

Kouteckého snímek vlastně nemá žádný obsah, kromě toho, že nás znovu a znovu po dobu téměř dvou a půl hodiny ujišťuje, jaké to máme štěstí, že nám bylo umožněno vhlédnout do "soukromí" tak neobyčejné a velké osobnosti. Naivnějším divákům možná odlesk Havlovy "slávy" bez jakékoliv reflexe stačí, u přemýšlivého diváka vyvolá povrchní, silně omezený záběr i stupňující se sentimentalita snímku postupně žaludeční nevolnost.

Poznámka Patrika Sládečka: Mám malou faktickou poznámku k článku Jana Čulíka "Občan Havel: Kouteckého nasládlá propaganda, kterou měla naštěstí rozum odmítnout i Česká televize", konkrétně k jeho tvrzení, že nebýt zatčení Miroslava Sládka, zřejmě by se nestal Havel v roce 1998 prezidentem.

Tehdy byl Václav Havel zvolen prezidentem ve druhém kole prezidentské volby. Pokud by předseda republikánů mohl hlasovat, tak by se jednoduše konalo kolo třetí, v němž už by Václav Havel potřebný počet hlasů získal úplně bez problémů.

Reakce Jana Čulíka: Ano, to by byl legitimní postup. Jenže ten použit nebyl. A podstatu Sládkovy kritiky Kouteckého film neférově zamlčuje.