Nejprve bych chtěl Michalu Ruskovi dát za pravdu, a to se značným údivem. Ne, že to, co naznačil, by bylo pro mě něčím novým, ale vzpomněl jsem si při čtení jeho textu na to, že už asi v roce 1977 jsem na univerzitě v Hamburku předložil práci na téma "Kvantitativní versus kvalitativní růst národního produktu'. Tehdy jsem si uvědomil, že se oba produkty vlastně vůbec nedají spolehlivě změřit a že kvalitativní produkt se dá měřit ještě o hodně hůř než ten kvantitativní. Proto jsem také věděl, že ekonomové a politikové budou v budoucnosti pracovat jen s kvantitativními čísly. Dokonce to bylo nějak pochopitelné, ale zároveň neuspokojivé, a vlastně podle vědeckého hlediska nerozumné. Jen abych uvedl skutečnost, o kterém každý ví, ale nikdo nemluví a na který není brán v národním produktu zřetel: práce žen v domácnosti.

Tolik jen k tomu, že celkové množství výroby a služeb vlastně není statisticky zachyceno, teď ale k zajímavější otázce, co je s tím, co děláme, když nedostaneme zaplaceno za někdy neradostnou práci a když se ale hrozně radujeme z toho, co děláme ve "volném" čase a proč to není měřítkem vyspělosti a úspěchu společnosti.

Byli vždycky lidé, kteří měli příjmy z toho, že na ně druzí pracovali, dobrovolně anebo pod nějakým nátlakem. Žili z toho nejen otrokáři, ale také knížata a králové, duchovní a šamani. Vždy existoval někdo, kdo nechtěl makat, ale za to, že někoho 'ochraňoval' před něčím, co možná vůbec neexistovalo nebo neexistuje, žádal a dostal svůj podíl z výdělku těch, kteří pracovali. Zajímavé je jen, že nejen světová moc a duchovenstvo, ale také intelektuálové často nejen mluvili, ale i často bájili o hodnotě hlavně té práce, kterou sami nechtěli dělat.

Tak teď ještě jednou rovnou k té otázce Michala Ruska. On já a všichni ostatní lidé žijí dnes v éře nějakého kapitalismu, nejen v Evropské unii, ale dokonce i v Číně. Vždy někdo má něco z toho, že druhý maká. A když někdo pomyslí na Kubu, tak tam taky existují lidé, který jsou velice rádi, že nemusejí řezat cukrovou třtinu.

Lidem se tvrdilo, že práce šlechtí člověka. Věřili tomu a věří tomu dodnes, věděli vždy, že šlechtic se má líp, dokonce si často mysleli, že to jsou nějak lepší lidi, a radovali se, že prostřednictvím práce mohou být alespoň šlechtěni. A když neexistovala šlechta, tak o tom mluvili ze stejných důvodů aspoň komunističtí vůdci.

A hodně lidí tomu věří, věří a věří. A hodně lidí nezjistilo, že vlastně žijí jen proto, aby pracovali (a to pro jiné lidi, kteří jsou rádi, že to ostatní nezjistí a nevědí, co dělají a že jsou vykořisťováni). Zatím nepřišli na to, že by měli pracovat jen tolik, aby mohli žít...

A běda, když si to nejen uvědomíte, ale začnete podle toho i jednat. Budete stigmatizováni a závist bude vaším denním průvodcem...