Pokračovala v cestě: pravým uchem zaznamenávala příboj hudby, rytmické údery bicích nástrojů, doléhající k ní z obchodů, z kadeřnictví, z restaurací, do levého ucha padaly všechny zvuky silnice: jednolitý šum aut, drtivý rachot rozjíždějícího se autobusu. Pak jí projel ostrý zvuk motocyklu. Nemohla se ubránit, aby rychle neshledala, kdo jí působí tu fyzickou bolest: dívka v džínách s dlouhými černými vlasy, které za ní vlály, seděla na malé motorce vzpřímeně jako za psacím strojem, motorka měla odstraněné tlumiče a dělala příšerný hluk.

Agnes si vzpomněla na mladou ženu, která vešla před několika hodinami do sauny, a aby uvedla své já, aby ho vnutila druhým, už od prahu na všechny volala, že nenávidí teplou sprchu a skromnost. Agnes si byla jista, že je to docela stejná pohnutka, která vedla mladou dívku s černými vlasy, aby odstranila tlumiče z motocyklu. To nebyl stroj, co působilo hluk, to bylo já černovlasé dívky; ta dívka, aby se dala slyšet, aby vstoupila do vědomí jiných, připevnila ke své duši hlučný výfuk motoru. Agnes se dívala na vlající vlasy té hlučící duše a uvědomila si, že touží intenzivně po dívčině smrti. Kdyby se teď srazila s autobusem a zůstala v krvi na asfaltu, Agnes by nepocítila ani hrůzu, ani zármutek, jen zadostiučinění.

Vzápětí nato se poděsila své nenávisti a řekla si: svět se dostal na pokraj jakési hranice; když ji přestoupí, všechno se může proměnit v šílenství: lidé budou chodit po ulici s pomněnkou v ruce, anebo se budou na potkání zabíjet. A bude stačit málo, jedna kapka vody, pro kterou přeteče sklenice: třeba že bude na ulici o jedno auto, o jednoho člověka, o jeden decibel víc. Je tu nějaká kvantitativní hranice, která nesmí být překročena, jenomže ji nikdo nestřeží a možná nikdo ani neví, že existuje.

Milan Kundera, Nesmrtelnost , 68 Publishers, Toronto, 1993, str. 28-29