Určitě je třeba předem přijatelně vědět, jak "vyladěný" volič bude tentokrát stát před svou volbou. Jaké alternativy jsou zjevně pro voliče "na stole", má-li zvažovat, komu dát svůj hlas? Do jaké míry hraje roli, že volič zatím volil tradičně "svou" politickou stranu? Do jaké míry mohou zamíchat kartami příležitostní nebo dokonce vůči volbám běžně lhostejní voliči? Jsou volby především o zodpovědných programech pro danou situaci ve vlastním okolí přímo za humny, anebo dramatičtěji působí na možné aktivní voliče velká evropsky či světově závažná témata? Je volič informovaný o situaci a volí racionálně? Jakou úlohu mohou sehrát média v rozhodování voličů? Přitom každé volby mohou mít zcela specifický rámec, ať už jde o účinnost možných "námluv" u voličů v relativně stabilizovaných poměrech, anebo v době již reflektované únavy ze zaběhaných stereotypů, kdy pšenice kvete pro opozici.

Volič si kupodivu zpravidla neuvědomuje, že v každém případě je ten vytroubený čas volby dobou, z níž automaticky nevzejde spása a nebeské království už na této zemi a na věčné časy. Má ovšem na to spásonosné jakousi naději. Navíc touží buďto upevnit stávající garnituru u moci, anebo ji naopak s gustem svrhnout. S voličem před aktem volby je to často podobně jako s fanouškem populárního sportu či přímo nějakého imponujícího sportovce. Někomu či něčemu dokáže bezmezně fandit; citově se celou svou bytostí angažuje, bez ohledu na reálné (očekávatelné) vyhlídky, i kdyby byly osobně nulové. Také ti z občanů, kteří jsou ve svých zájmech o politiku poměrně vlažní, dokážou se přesto o veřejné věci zajímat, jakmile dojde k jejich prezentaci formou nějaké aféry či naléhavě -- takřka "osudově" -- prezentovaného problému. Vůbec pak nemusí veřejnost vědět, zda takový případ nebyl jen nějak šikovně načasován, aby rozostřil pozornost na obecně závažnější věci. Navíc je nepřehlédnutelné, že se sice nejednou vedou řeči o nějakých programech, ale ten je spíše nějak matně předpokládán, než aby byl zrovna konkrétně formulován a zdůvodňován. Proč? Voličstvu bývá vždy zástupně prezentována jako garant takového programu nějaká osobnost. Osobnost politického předáka jako kdyby přímo sama ztělesňovala záruky, o nichž se přímo a jasně nemluví. Jako kdyby byl každý z nás občanů přímo zahlcen svými vlastními osobními životními problémy, takže jako kdybychom chtěli vnější realitu vnímat pouze v úsporné zkratce. Tou může samozřejmě být jakýkoliv -- na první pohled naléhavě srozumitelný -- symbol, i osobní, i nějakým verbálním zaklínadlem doprovázený.

Na intenzitě nabývá předvolební boj vždy tehdy, zdá-li se (nebo je-li šikovně nastrojeno), že hrozí nějaká katastrofa, anebo přinejmenším údajně je v životním zájmu ukončit nějaký zjevný a zhoubný stereotyp. Volat do zbraně může jak ten, kdo je zatím u vesla, tak vyzyvatel v boji o moc. Už z takové prezentace by mělo být odvoditelné, že je ta plamenná výzva možná nespravedlivá, ne-li navíc nezodpovědná a nekonkrétní. Naléhavě upozorňuje, že tu je "nepřítel"; málokdy se obtěžuje výčtem opatření, která je nutno k nápravě učinit. Zvláště skoupí jsou naši spasitelé tehdy, mají-li sdělit, jakými prostředky lze vůbec dosáhnout deklarovaného cíle. Koneckonců copak tomu veřejnost rozumí? Nestačí nám obecně vemlouvavé mýty a údajně charismatičtí jejich hlasatelé?

* * *

Úvodem, přímo v titulku, byly vytčeny dvě vzájemně se přesahující otázky. Ta výchozí možná koketovala s tím, jako kdyby volič(ka) skutečně volil(a). Jenže pokud jde třeba o volby krajské nebo parlamentní, dostává kompletně "upečenou krmi" každého seskupení, v němž jedinou iluzi, že o něčem individuálně rozhoduje, volič má velmi problematickou možností měnit pouze pořadí osob na posléze zvolené kandidátce. Do složení kandidátek nemá co mluvit, není-li přímo členem stranického grémia, které buďto navrhuje jména, anebo již přímo kandidáty nominuje. V senátních volbách sice volič(ka) může volit přímo mezi jednotlivými osobnostmi, ale zde opět skoro výlučně jen mezi předem vytypovanými kandidáty politických stran a uskupení, která jsou ochotna hradit náklady volební agitace; pokoušet se na vlastní pěst o takovou kandidaturu je značně problematické, pokud by nešlo o již mediálně známého člověka; přičemž pak je pohodlnější (a nesrovnatelně výhodnější) nechat se šikovně zaštítit politickou stranou, pochopitelně s jistými vstřícnými vyjádřeními o takové straně (což lze pak pozitivně využít oboustranně). Takže volič(ka) volí, ale jen z předvařeného menu, jak zavedených politických subjektů, tak jimi určených kandidátů. Volí jen výhybku, nikoli strojvůdce, který touží pro svou partu mít na zákonem stanovenou dobu zelenou, a tedy jen omezeně kontrolované "volno". Nesmírně důležitá je publicita. Rušivě bude skoro vždy působit, je-li konkurenční nabídka příliš bohatá. Strana nebo jedinec s podobnou potenciální charakteristikou může tříštit hlasy do té míry, že nejednou zvítězí proporčně sice slabší protikandidát(ka), ale bez takové konkurence. Pokud je rozfázována volba na dvě následná kola, nejednou vítěz prvního kola propadne ve druhém jen proto, že se účelově sjednotí třeba protikladné politické proudy, a to jen proto, aby společně kompenzovaly již nějak signalizovaný příští vliv možného vítěze voleb.

Ta druhá otázka je jen zdánlivou nabídkou k úvaze. Přímo nerespektuje žádný konkrétními daty podepřený výzkum. Text víceméně reaguje na jistá tušení, podepřená tím, jak po léta účinkují mezi voliči jisté fikce, které s takovým úspěchem uplatňují naše zatím za ta necelá dvě desetiletí nejúspěšnější politické strany (když ani veřejně vyhlášené aféry neznamenaly nikdy nutně jejich zkázu či odchod do politické bezvýznamnosti). Česká politická scéna velmi rychle vykrystalizovala do vyhlašovaného pravo-levého souboje, přičemž tzv. politický střed zůstával vždy značně neurčitý, ne-li labilní a bez dostatečně operativní organizační struktury. Jakmile tu byla jednou ustanovena 5 %-ní klauzule pro podíl na politické moci a jakmile se pokaždé ukázalo, že přinejmenším v celostátním měřítku zatím nedostatečně medializovaná politická seskupení mohou jen stěží dosáhnout na práh zvolitelnosti, čeští voliči nechtějí příliš riskovat osobním hlasováním, které by propadlo bez pozitivního skóre. Pokud se setrvale v českém prostředí udržuje povědomí o potřebě jakéhosi "jazýčku na politických vahách", pak protože tu není dostatečně silný třetí sok (není-li jím jako "třetí vzadu" od počátku 90. let tradičně KSČM), možný odvrat od posledního vítěze voleb lze maximálně optimalizovat hlasováním pro jeho nejvýznamnějšího oponenta. Jako kdybychom už měli zaveden systém dvou parlamentních stran. Již tzv. "opoziční smlouva" naznačila reálná rizika totální nekontrolovatelnosti počínání obou politických stran ze strany potenciálně věrohodné "třetí síly". (KSČM jako kdyby byla jen "zleva" kooptována do mocenské hry ČSSD. Čtyřkoalice se rozpadla dřív, než mohla zúročit svůj potenciál. V návaznosti jak lidovci, tak zelení nedokázali přesvědčit další možné příznivce jak o tom, že prezentují přitažlivý program, tak také o tom, že jejich čelní představitelé jsou na slovo vzatí, ne-li "charismatičtí".)

* * *

Takže 18. října došlo k radikálnímu zemětřesení. Poté co se stala ODS vítězem posledních parlamentních voleb, jen s obtížemi nakonec ustavila svou vládu. Musela počítat s tím, že jako dědictví po ČSSD bude muset snižovat deficit státního rozpočtu, což už samo o sobě bude delikátní záležitost. Když k tomu přistoupila také dlouhodobě propíraná reforma zdravotnictví a když zcela markantně málem kdekomu vyvstala potřeba s tím spojených paušálních plateb, je otázkou, zda by politiku vlády zachránilo, kdyby se upustilo aspoň v lékárnách od platby 30 korun za recept; bojím se, že nikoliv. Ve Středočeském kraji určitě pak kromě nastoleného programu ke proměně nemocnic v akciové společnosti ODS mezi tamními voliči pohořela komplementárně navíc vzhledem ke své poměrně exhibicionistické politice o radaru v Brdech; vždyť ani předseda ČSSD Paroubek výslovně nebyl zpočátku proti radaru USA na českém území. Vzhledem k celkově rozjitřené a při hlasováních v parlamentu nestabilní situaci bylo by bývalo rozumnější jednání o radaru zpomalit, třeba i kvůli prezidentským volbám v USA, a cíleně kvůli těm našim volbám krajským, aspoň z hlediska ODS. Když ovšem začala ta krize důvěry ve finančním světě a pokud zrovna v těchto časech zastavily některé naše podniky svou výrobu, zástupně pro ČR za to jakoby může naše stávající vládní koalice. Tyto obtíže nemusela ČSSD přímo vytýkat ODS a stavět je pod nos lidem přítomným na jejích předvolebních shromážděních. Určitě stačilo, že se zvýšilo riziko nezaměstnanosti; pak zcela iracionálně jako kdyby ten druhý politický rival měl okamžitě na všechny neduhy lék. Copak na rozdíl od hlásání ideálu "svobodného trhu" (ODS) nehlásala ČSSD stále princip "sociálně-tržního státu"? (Teď zrovna není asi vhodná doba k předběžnému vyhodnocení, kde by se mohly najít dostatečné prostředky k uspokojení větších výdajů státu na tyto slibované programy. Ještě je vláda v rukou ODS a jejích koaličních partnerů.)

Pokud se -- dokonce celosvětově -- nedaří, musí se mnohem více počítat možná s jinak zaostřenou racionalitou, než bývá běžné v klidných časech. A jakmile se cítí být více ohroženi lidé ve starším věku -- ti lidé, kteří byli vždycky zvyklí na to, že k volbám se chodit musí --, mohou už svým relativně vysokým počtem zvrátit jakékoliv volební předpovědi. Právě tito voliči chodí častěji k lékaři nebo se mohou ocitnout v nemocnici. K volbám a k volbě "spásné" kandidátní listiny starší generaci přitom vůbec nemusela trknout odborná problematika "tržního kapitalismu"; stačilo, že museli nejdřív -- po víc než čtyřicetileté platbě pojistného -- zaplatit někde u lékaře výchozích 30 korun...