Konflikt mezi Václavem Klausem a některými evropskými poslanci a následné "tanečky" okolo projednávání Lisabonské smlouvy v českém parlamentu vyvolané rozporuplným průběhem a výsledky sjezdu ODS opětovně rozvířily debaty o smyslu členství České republiky v Evropské unii. Jakkoli se v roce 2004 zdálo, že drtivá většina Čechů vidí v Unii svoji budoucnost, další vývoj ukázal, že pocit sounáležitosti s evropským společenstvím je příliš povrchní a vědomí o pozitivech připojení k němu má až na výjimky (Schengenský systém) podstatné trhliny. Zdá se stále více, že převládá spíše fatalistický postoj, podle něhož členství v EU nemá alternativu, je to menší zlo než izolace. Takto mimochodem vystupuje i Václav Klaus. Vedlejším produktem takového stanoviska je ovšem neustálé postranní remcání vůči "bruselským byrokratům", na které se svádí všechno možné. I to, co vůbec nemohli ovlivnit. Část českých politiků z řad ODS a KSČM navíc dospěla k názoru, že když už jsme do EU "museli" vstoupit, pak je třeba unii přizpůsobit obrazu svému, ať to stojí, co stojí.

Ale je to především satira na nezřízenou moc a ješitnost Sarkozyho; jak se samozřejmě na francouzský vnitropolitický pořad sluší. │JČ

Viz ZDE

...byla by na tom určitě lépe. Pozměnil jsem jen pár slov z úvahy Borise Cveka. To, že auta nejsou do budoucna perspektivním tahounem ekonomiky, se ví už dávno. Proto se také Německo, Francie, Japonsko nebo třeba Kanada nikdy vývoje a výroby lokomotiv nevzdaly.

KD│ Ruská vláda ústy jednotlivých představitelů zveřejňuje ekonomické informace a prognózy na rok 2009, které si navzájem odporují. Není jasno ani v tom, v jaké situaci se hospodářství aktuálně nachází. Tím spíše vadí chybějící výhled na příští rok, od nějž se teprve může odvíjet státní rozpočet. Experti hodnotí situaci jako vážnou, protože chybějící informace mohou způsobit další hospodářské ztráty a dokonce nedofinancování celých hospodářských odvětví, píše Sergej Kulikov v Nězavisimoj gazetě.

KD│ Ruští generálové si dlouho dělají nárok na formulování vojenské politiky. Mají problém s přijetím civilní autority -- ať už jde o prezidenta Medveděva nebo ministra obrany Serďukova. Ministr je pro ně prostě pořád obchodník s nábytkem a daňový úředník, který ví, kde generalita schovává peníze, píše pro UPI výzkumný pracovník americké konzervativní Heritage Foundation Ariel Cohen, a pokračuje:

Dostal jsem v minulých dnech pozvánku na setkání občanských organizací v Paříži, jehož tématem bude nastávající krize. Organizátoři v úvodu vyjadřují značné obavy z toho, že na hospodářskou krizi takových rozměrů není občanská společnost vůbec připravena a nedokáže ji využít jako příležitost ke změně.

Především snad většina z nás tuší, že ani při současné epochální míře exaktnosti a možnostech super-rychlého vyhodnocování vzájemně nesmírně rozmanitých modelů ekonomického chování globalizující se společnosti neumíme přesně vystihnout moment, kdy zrovna praskne setrvale kypící a kynoucí -- teď říkáme, že -- "bublina" stále beztrestně rostoucího hrubého domácího produktu ("HDP") nejen průmyslově vyvinutých zemí, ale i těch teprve se rozvíjejících. Samozřejmě že z prvního varovného symptomu, že "něco je shnilého -- vždy příslovečně! -- ve státě dánském", nebude asi žádný ekonom hned poplašeně (a se zjevnou nervozitou) hlásat, že za rohem již číhá krize.

Chtěl jsem se původně vrátit k diskusi, která se v BL rozpoutala kolem v podstatě banální aféry Václav Klaus a europoslanci, potažmo lisabonská smlouva, ale vše podstatné, co bych k tomu mohl dodat, mezitím už napsali jiní, takže to jenom stručně oglosuji a shrnu, než přejdu k tomu, co jsem vlastně chtěl říct, když jsem se do debaty zapojil a požádal přítomné právníky, aby mi vysvětlil logiku za tvrzením, že president České republiky má mandát jednat jako svrchovaný zástupce lidu.

Shrnutí výkladu české ústavy a funkce presidenta podle Jaroslava Kuby ZDE ZDE udělal zcela přesně Václav Žák: Český president nemá žádný mandát ani prostředky ⁽¹⁾, aby mohl, on či někdo jiný, tvrdit, že zastává či vykonává vůli lidu. A jak také správně podotkl Karel Dolejší, bez konkretizace formální procedury zjištění zájmu lidu "dělá navíc fakticky z prezidenta nikomu neodpovědného strážce ústavnosti -- s dosti pochmurnými implikacemi pro ústavní systém jako celek." Ačkoliv tento argument nemusí být nezbytně nenapadnutelný, zdá se mi, že je víc v souladu s duchem ústavy než alternativa Jaroslava Kuby.

Dne 8.12.2008 zveřejnily BL moje zamyšlení nad otázkou, komu přinese tzv. „české předsednictví“ užitek. Zda Čechům, anebo silám v EU (a v ČR), kalkulujícím s její transformací v intencích tzv. Lisabonské smlouvy. A to do něčeho – jak jsem zdůraznil – cituji: „pro co dnes mají v západní Evropě obrat „demokratický kolonialismus Evropské unie“? (srov. např. Dr. Peter Bachmaier, From the Second to the Third Word, in „Curent Concerns“, Zurich, No 3/4, 2008). Viz: „Cui bono „české předsednictví“, čili komu skutečně přinese prospěch“.

Večer dne 26. listopadu 2008 zaútočila skupinka deseti lidí na dva luxusní hotely a další místa v centru indické Bombaje. V průběhu několika dní, než se podařilo skoncovat s masakrem, dokázala zabít nebo zranit velký počet lidí a způsobit v městě rozsáhlé materiální škody. Panuje všeobecné přesvědčení, že útoky byly dílem pákistánské skupiny jménem Laškar-e-Taiba (LET), která má podobnou motivaci jako al-Kajdá a možná je s ní přímo spojena. Světový tisk okamžitě označil bombajské masakry za indické 11. září, za opakování útoků, které al-Kajdá podnikla roku 2001 proti Spojeným státům.

Petr Tuček se ve svém článku "Bestie musí zemřít" (BL 19.11.2008) zabývá kořeny nenávisti u teroristů. A klade si otázku, proč se k teroristům přistupuje jednostranně, proč se Západ nesnaží pochopit jejich motivy. Přece my, příslušníci vyspělých, demokratických, křesťanských zemí, bychom tento problém uměli vyřešit. Dovedeme vypátrat pohnutky vraha, najdeme v jeho minulosti ta uzlová místa, která vedla k jeho lidskému selhání. Nešlo by to u teroristů také? Nestálo by to lidské životy, utrpení nevinných, řešení by byla nesporně dlouhodobá a v porovnání s vojenským řešením téměř zadarmo.

Požár, který zachvátil řeckou metropoli minulý týden, dlouhodobě doutnal a čadil; bylo jen otázkou času, kdy vypukne naplno. Stalo se tak chladnokrevným zastřelením patnáctiletého demonstranta, jak tvrdí svědci incidentu. Revolta přesahuje antickou kolébku a šíří se dál, byť spíše v symbolické formě, napříč starým kontinentem. V Německu, Španělsku, Itálii, Rusku, Dánsku, Holandsku i Turecku se na podporu řecké rebelující mládeže konají demonstrace. Mainstream se přirozeně prvoplánově soustředí na násilnosti, jež podobné protesty obvykle provázejí. V sobotním vydání MF Dnes je na titulní fotografii zobrazen hořící policista, "kterého Molotovův koktejl proměnil v živou pochodeň."

SL│ Finanční hospodářství poskytuje reálné ekonomice velmi důležité služby. Každá novinka v regulačním politickém rámci finančních trhů musí tuto okolnost zohlednit. Finanční služby, které slouží reálné ekonomice, je nutné regulovat co nejméně, aby se nezničily jejich účinky při růstu veřejného blaha. Naopak a oproti tomu je nutné zakázat finanční produkty, které nemají žádný přímý vztah k reálné ekonomice. Cíl postavit opětovně finanční hospodářství do služeb reálné ekonomiky vyžaduje navíc vyšší průhlednost při finančních investicích a jejich sociálních a ekologických dopadech, stejně tak ale je nutné vést vzdělávací kampaně pro soukromé investory.

Fridrich Ebert Stiftung, Analysen und Konzepte zur Wirtschafts- und Sozialpolitik: Ordnungspolitischer Vorrang für die Finanzierung der Realwirtschaft ZDE

S návrhy, jak řešit současnou krizi, se to v posledních dnech zrovna hemží. Tak se třeba dozvídáme, že by bylo dobré pomoci českým firmám v tom, aby pronikly na jiné trhy než jsou v EU, které jsou zasaženy krizí.

Ti, kteří to navrhují, určitě nevědí o čem vlastně mluví. Ono se to moc dobře řekne a taky se to dobře poslouchá, ale jak to udělat v praxi? Kde vlastně takové trhy leží?

Není mým zvykem se zapojovat do polemických diskusí, přestože dle jejich závažnosti je pozorně sleduji. Přístup analytika vyžaduje jistý časový odstup, zhodnocení většího množství souvisejícího materiálu a hlavně jistou dobu zrání myšlenky.

Probíhá nám živá, ale i rozporuplná diskuse pod hlavičkou lisabonská smlouva. Nikdo v podstatě nestudoval její text, ale to není důležité, protože ta je jenom zástupným problémem. Zapojili se stoupenci předně podporující „velké“ státy, jež má tato smluvní úprava zvýhodnit u nás to jsou naše „německé“ noviny, jednotně sociální demokracie následující svoji německou sestru a pak až na výjimky podporovatelé agresivních akcí - například a především proti Jugoslávii.

Po přejezdu francouzských hranic si vždy znovu připomenu, že v této zemi žijí (jako u nás) potomci Keltů. Jejichž sympatické povahové rysy zachytil už Julius César v zápiscích z válečného tažení do Galie nazvaných „O válce galské“. Pro římské válečníky byli Keltové a Galové jedno a totéž. Kombinací s Rabelaisovou parodií středověké literatury v burleskním románě Gargantua a Pantagruel, a výsledným Asterixem, pak francouzské děti poznávají své dějiny zábavnou formou. Historie nikoli jako „učitelka života“, ale druh zábavy, čerpající z přirozené potřeby lidí dobrat se svých kořenů.

Žila jsem v Británii i jinde v západní Evropě. Jan Čulík nás neustále, prý z pozice dlouhodobě žijícího v zahraničí, opravuje, analyzuje, kárá, říká nám, co bychom měli chtít a co bychom si měli správně myslet. Mně na rozdíl od něj pobyt v zahraničí žádný patent na rozum nedal. Dokud jsem žila pouze v České republice, měla jsem k ní ale podstatně kritičtější postoj než po pobytu v zahraničí, kde většinou člověk zjistí, že něco je tam lepší, něco horší, ale tráva tam prostě zelenější není. píše čtenářka Martina Kopecká.

Když jsem si dnes ráno vyrýpával zubním párátkem ze vzorku podrážky našlápnutý psí výkal, tak mne přepadlo předvánoční rozjímání. Adventní atmosféra ovládla naše města, vesnice a nákupní střediska. Zubní párátko je na čištění podrážky výhodné, neboť je špičaté. Tupou sirkou stejného efektu nedocílíte.

Francouzi mají rádi, když jedu s Carlou v kočáře, královi ale usekli hlavu. Je to kralovražedná země (pays régicide)

Topolánek je statečný muž

„Autorita sice formálně spočívá v ,lidu‘, ale iniciativu ve skutečnosti drží v rukou malé kroužky lidí. Proto je podle standardních zásad manipulační strategie třeba postupovat tak, aby se zdálo, že lid, nebo přinejmenším jeho velká část ,skutečně rozhodl‘.“ Tak se o mocenské praxi a roli lidu při správě věcí veřejných vyjadřuje v knize Mocenská elita (Power Elite, 1956) americký sociolog Charles W. Mills. Vztah mezi mocenskou elitou a veřejností je v rozvinutých kapitalistických státech velmi sofistikovaně pěstován prostřednictvím nástrojů a technik vztahů s veřejností – public relations. Současné elity reprezentované zejména představiteli politické a hospodářské moci potřebují pro svou vládu a z ní plynoucí moc, souhlas, pochopení a spolupráci veřejnosti – lidu.

Zjevnou historickou modifikací vznešeně deklarovaných ideálů antiky je i úvodní ustanovení Ústavy České republiky z roku 1993: "Lid je zdrojem veškeré státní moci." Pro ilustraci, v době totalitního socialistického Československa znělo identické ustanovení tehdejší ústavy z roku 1960: "Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu".

Jsem rád že Josef Ftorek poukázal na rozdíly. Rozdíl mezi demokratizací a demokracií je jako mezi vodou a vodkou. Praví vousatý vtip. Týká se i rozdílu mezi citacemi ústav. "Veškerá moc" není totéž co "veškerá státní moc" a "lid" už vůbec není totéž co "pracující lid". Být "zdrojem" (dojnou krávou) není totéž co přirozenoprávní vlastnictví ("patří") a už vůbec to není podobné onomu pokornému Jeffersonovu "odvozující" (...svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou).

A právě to je rozdíl mezi Jíčínským, Klausem a Jeffersonem. Rozdíl mezi malými kroužky lidí.

Reakce na článek Tomáše Koloce "Odkud pramení dnešní nevděk vůči RČS a jejím zakladatelům?"

Současné, mnohdy vypjaté diskuse o tom, zda mají patřit Čechy Čechům, Slovensko Slovákům, Maďarsko Maďarům či Německo Němcům a zda soužití národů ve sjednocené Evropě má tedy být co nejvolnější, nebo naopak pevně uspořádané, ukazují, že si s myšlenkou Evropy stále ještě nevíme úplně rady. Základním motivem evropských dějin je život s jinakostí, s odlišností,

LVI│ Problematická ruská námořní raketa Bulava patrně vyhrála mnohaletou bitvu o přežití, napsal Martin Stieff pro agenturu United Press. Ruský vicepremiér a někdejší ministr obrany Sergej Ivanov oznámil, že Kreml schválil sériovou produkci této kontroverzní střely. Výsledky testů jsou však zatím (velmi diplomaticky řečeno) rozpačité.

Všechny vlády světa bez výjimky, ty "lidové" nevyjímaje, svou existencí detekují přítomnost vládnoucí třídy, tedy i třídy ovládané. Ideál rovnosti, svornosti, bratrství nepřipouštějí a odlišné filosofie pronásledují. V tomto jsou si všechny vlády rovny. Bez výjimky. Princip humanitární intervence, který na Britských listech, byť ne přímo, ale s o to silnějším afektem, propagují někteří autoři (včetně šéfredaktora) je založen právě na této nerovnosti. Pokud neplatí mezinárodní právo jako celek (včetně nevměšování a respektování hranic) jsou jeho jednotlivé paragrafy (zejména o lidských právech) pouze klackem. Tak jako jim připadá normální a přirozený stav třídního boje, kdy jedna společenská skupina vykořisťuje jinou (a druhá se brání), tak zcela normální a přirozená je i idea národů povznesených nad jiné, píše čtenář Michal Kesudis.

Pokračování polemiky s Petrem Schnurem

Vždycky jsem pochyboval o ekonomických kvalitách Václava Klause. Mám příliš velkou úctu k ekonomické vědě, než abych byl schopen uvěřit, že se jedná o naprosto chaotickou změť dogmatických pouček, které spojuje snad jedině to, že nemají žádný kontakt s realitou hospodářského života. Vždy jsem si však vážil Klausových dramaturgických schopností a stále více oceňuji také jeho herecký talent.

Národní státy, které postupně vznikaly na okrajích a pak i na troskách Svaté říše římské, jsou slepou uličkou dějin. Technika a hospodářství se globalizují, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Národní státy se politicky a kulturně uzavírají. Vznikly na základě revolučního patosu, který do role suveréna místo panovníka obsadil národ. Jenže politický národ (lid) se záhy zaměnil s národem etnickým a proto každý revolučně osvobozený národ začal utiskovat jiná etnika žijící na jeho území. Francouzi se revolucí na konci 19. století osvobodili od bourbonské tyranie a vytvořili postupně systém, v němž jsou za Francouze prohlášeni Baskové, Bretoňci a Alsasané. K osvobozenému národu československému se Masaryk vyslovil, že je spolu s národem karpatoruským státotvorný, ostatní národy žijící na našem území byly nestátotvorné, čímž se zadělalo na vážné konflikty o dvě desetiletí později. Nehledě už na to, že se reprezentace Slováků nikdo neptal, chtějí-li být Čechoslováky. Vyhroceně národní státy, které si to mohly dovolit ekonomicky vedly imperiální politiku nebezpečnou okolí. Vrcholem politiky národních států byla Velkoněmecká říše 1935 - 1945 jako odporná nacionalistická karikatura nadnárodní a decentralizované Svaté říše římské.

Dostávám četné maily, v nichž lidé zastávají vůči Evropské unii opravdu nepřátelský postoj. Je to cizácká, zahraniční, nedemokratická struktura, jakýsi nový Sovětský svaz, která nám bude vnucovat cizí hodnoty. Chce po nás, abychom budovali zábradlí až do výšky 110 cm, zničila české zemědělství, ničí český průmysl, prosazuje německý vliv.

Divím se tomu velmi. Právě ze zahraničí je vidět, jak obrovsky stoupl význam středoevropských zemí od doby, kdy vstoupily do Evropské unie. Předtím to byly irelevantní, exotické, možná zanedbané zemičky, autoritářské kolonie Ruska kdesi na hranicích Kazachstánu.

(Mnozí Britové se v minulosti divili, jaktože v ČR známe sprchy a počítače a vysílá tam televize; včera jsem byl v Glasgow u zubaře, je to mladý kluk, těsně po absolutoriu školy, a mluvili jsme o Vánocích ve Skotsku, v ČR a v Rusku. Zmínil jsem se o tradičních Vánocích v Česku a řekl jsem: "teď ale je to tam --" a chtěl jsem říct "strašně zkomercionalizované", zubař za mě dokončil větu po svém: "poevropštěné". "Ne," musel jsem mu říct, "evropské to tam bylo vždycky". Nerozuměl. Tohle je ale výchozí bod jak byly středoevropské země VŽDYCKY na Západě nazírány, s tím nic nenaděláme. Pomoci právě může jedině Evropská unie. Vzdorný postoj proti historicky daným západním stereotypům vůči střední Evropě nikam nevede.)

Dnes (včerejší schůze naší School of Modern Languages and Cultures na Glasgow University) stačí poznamenat v jakémkoliv evropském společenství, že je nutno pěstovat kontakty se středoevropskými a pobaltskými zeměmi, "vždyť to jsou členské země EU", a všichni přítomní hned vážně a souhlasně pokyvují.

"Dále předpokládají, že ten, kdo má moc, si prakticky může dělat, co chce, a zvláště že svou moc může posílit, a tím se ještě přiblížit neomezené či nekontrolované moci. Předpokládají, že politická moc je ve své podstatě suverénní. Jestliže přijmeme tento předpoklad, zbývá vlastně už jen jediná důležitá otázka: 'Kdo má být suverénem?'"

Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Oikúmené, Praha 1994. S. 114.

"Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my 'divoši' skutečně těmi lepšími demokraty."

Adolf Hitler 30. června 1934 v Říšském sněmu

Václav Žák nachází v příspěvcích profesora Kuby věnovaných výkladu ústavní role prezidenta a obhajobě tohoto výkladu právní konstrukci, která z českého prezidenta dělá monarchu. Na základě opakovaného přečtení článků pana Kuby musím označit Žákovo hodnocení za příliš benevolentní. Výklad plzeňského profesora totiž ve skutečnosti skrze odvolání na "zájem lidu" (bez konkretizace formální procedury zjištění tohoto zájmu) dělá navíc fakticky z prezidenta nikomu neodpovědného strážce ústavnosti -- s dosti pochmurnými implikacemi pro ústavní systém jako celek.

Jan Čulík má zvláštní dar: propaguje "demokratickou" kulturu tím, že její pravidla zhusta porušuje. Tím ovšem dosahuje spíš opaku: přece výsledkem přenosu "vyšší" kultury by mělo být zamyšlení, popř. korekce postojů těch, kteří neměli to štěstí, že žili celý život v demokratických poměrech.

Pokud se však nebozí občané mlátí "vyšší" kulturou přes hlavu jak cepem, stěží budou o názorech Jana Čulíka v klidu přemýšlet. Výsledkem jsou diskuse plné expresivních výrazů až invektiv, někdy hraničící s nenávistí. Tedy s kodexem profesionálního žurnalismu, kterým se například řídí BBC, to nemá nic společného.

Autor zaslal BL tento příspěvek z titulu své funkce šéfredaktora dvouměsíčníku Listy

V článku Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností obhajuje Ivan Odilo Štampach evropskou integraci. Přestože se toho řada skeptiků v čele s prezidentem republiky obává, vidím integrovanou Evropu (ovšem opravdu od Atlantiku až za Ural) v éře globalizace jen jako krátkodobé řešení, jako první velký krok.

Washingtonský thinktank Center for American Progress, v jehož čele stojí personální šéf Obamova přechodného týmu John Podesta, vydal sedmdesátistránkovou studii nazvanou Building a Military for the 21st Century. Publikace podobně jako řada jiných z poslední doby -- ať už vznikly uvnitř administrativy nebo mimo ni - konstatuje enormní nárůst obranných výdajů v Bushově éře, nemožnost zbrojit ve všech oblastech současně, potřebu stanovit jasné strategické priority a racionalizovat výdaje.

V jedné věci se jinak bystrý Karel Dolejší dopustil hned dvou zkreslení při informování o oblasti, kterou také sleduji, píše Pavel Barák.

Jednoho - zpřístupnil českojazyčné veřejnosti jen závěry analýzy, určené nové americké administrativě. Pro tuzemskou veřejnost však mohou být zajímavější důvody, východiska, z nichž ony závěry plynou.

Druhého - bezdůvodně do informace o závěrech americké analýzy vložil svou interpretaci části komentáře ruského oficiálního tisku, již stroze a rázně odsoudil. Bohužel mylně.

Část analytické studie Výstavba branné moci v 21. století. Nové reality - nové priority. Centrum pro americký pokrok, prosinec 2008. Vybral a přeložil Pavel Barák.

"Mea culpa, mea maxima culpa", měl bych asi napsat v odpověď na výtku Pavla Baráka, že jsem ve svém článku nepřeložil víc než závěry analýzy Center for American Progress. Každopádně jsem rád, že tuto moji chybu -- pokud ji tedy za chybu považovat -- Pavel Barák napravil.

Velké kříže různých stupňů byly letos uděleny také ministrovi a předsedovi legislativní rady vlády Cyrilu Svobodovi a místopředsedovi Senátu Petru Pithartovi. V minulých letech je už dostali také kardinál Miloslav Vlk, publicist Pavel Tigrid a historik Jan Křen. Za služby dobrým sousedským vztahům vyznamenalo Německo v roce 2003 řádem Velkého kříže za zásluhy s hvězdou a stuhou prvního polistopadového československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera.

To je něco, na co čestný muž může reagovat pouze demisí nebo zastřelením se služební zbraní. Každý další komentář je zbytečný.

LN: Schwarzenberg obdržel Velký kříž ZDE

... Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. ...

Proč cituji Jeffersona? Protože přesně vystihl princip, který definuje právo na sebeurčení lidu té které země. Bez dočasně trvalého pobytu okupačních vojsk, bez světového četníka, bez koalice poslušných, bez preemptivních válek, intervencí, dělových člunů a humanitárních bomb. LID má práva. Nikdo jiný. Ani profesoři kdesi za oceánem, ani sousedé. Ani kdokoliv jiný. LID. A ten lid tvoří dohromady stát. Ne národy, ale LID. Ne politické partaje, ale LID. A všichni ostatní potřebují souhlas LIDU té které země. Tolik jeden ze základních dokumentů z doby, která ještě neznala Madeleine Albrightovou či G.W. Bushe a Ronalda Rumsfelda.

Budoucí americkou zahraniční politiku bude utvářet víc lidí - nejen Hillary Clintonová jako ministryně zahraničí. Ta snad až jako poslední... Před ní to bude vicepresident Joseph Biden - vicepresident, dosavadní předseda zahraničního výboru Senátu. James Jones - poradce pro národní bezpečnost. Janet Napolitanová - ministryně pro státní bezpečnost. Robert Gates - ministr obrany.

Jim všem -ale Obamovi především - je určen vzkaz evropských spojenců: Chceme americkou raketovou obranu v Evropě! píše Pavel Barák.

Myslím, že kdyby Barack Obama nebo dokonce dosluhující G. W. Bush slyšel podobná slova z úst amerického Cohn-Bendita, pokrčil by rameny a řekl by: ovšemže, vždyť nejde o nějaké mé názory, ale o to, jak řešit problémy, a v tom se musí každý podřídit realitě. Bush asi není příliš vnitřně přesvědčený o příčině oteplování zeměkoule, navíc také vypadá jako usvědčený hlupák, nicméně co naplat, asi chápe, že pravdu prostě neměl. Tak asi není ani Obamovi příliš po chuti, že zrovna jeho ministr obrany přijde z Bushovy administrativy, neboť od Bushe a zejména od jeho zahraniční politiky se Obama distancoval tak zásadně, že ho sám McCain musel jednou vyzvat: chceš-li bojovat s Bushem, měl jsi kandidovat o čtyři roky dříve.

V rámci oslav deseti let otevření první mešity v České republice a k příležitosti blížících se křesťanských svátků si vás muslimská obec v Brně dovoluje pozvat na otevřenou diskuzi na téma: Muslimové a křesťané - soužití a možnosti dialogu

S přítomnými zájemci budou diskutovat:

• Vít Machálek, asistent katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice, učitel církevních dějin na Biskupském gymnáziu v Brně, katolický účastník muslimsko-křesťanského dialogu.
• Munib Hasan Alrawi, Předseda Islámské nadace v Brně, místopředseda Ústředí muslimských náboženských obcí v České republice.

Diskuzi bude moderovat docent Ivan Odilo Štampach, religionista, teolog, filosof a vysokoškolský pedagog, vedoucí katedry religionistiky a filosofie na Univerzitě Pardubice.

Diskuze se uskuteční dne 18 prosince v 18:00 v prostorách Brněnské mešity. Vídeňská 38a, Tramvajová linka 2,5,7 směr Starý Lískovec zastávka Nemocnice u Milosrdných bratří.

www.mesita.cz

V diskusních příspěvcích z posledních dnů v BL se občas hovořilo o "německém nebezpečí", jako kdyby byli v této zemi pořád ještě u vlády nacisté. Byl jsem z toho trochu udiven a ptal jsem se ovšem, jak je to možné. Při četbě nových zpráv jsem ale zjistil, že existují fakta, která ani většina Němců zatím neznala. Jak byste potom mohli vy znát své západní sousedy?

Nemáte také často ten dojem, že hodně lidí nežije v přítomnosti, ale že se jejich myšlenkový život vlastně odehrává v minulosti. Ten dojem samozřejmě nevzniká jen z xenofobních čtenářských příspěvků v BL v minulých dnech. Člověk by se postojům těchto lidí mohl divit, kdyby hodně z toho nebylo živeno politiky a novináři prostřednictvím "informací", které jsou někdy šířeny nevědomě, bez zlé vůle, ale někdy jsou naschvál zavádějící a klamavé.

Tak mne napadlo, zda někdy pro každodenní politické eskapády, oduševnělé výroky našich politických celebrit, názory pro a proti Klausovi, přenosy z různých partajních sjezdů, postoje přeběhlíků k tomu či onomu, nehody na D1, čím dál tím rafinovanější kriminální činy některých spoluobčanů a pro jiné, našim médiím imponující události, nezapomínáme na velikány české kulturní historie, které zná celý svět a jejichž prostřednictvím jsme alespoň tu a tam považováni za gramotný a svéprávný evropský národ, hodný alespoň občasného zakreslení Prahy do mapy Evropy při zprávách CNN.

"Pokud by měl být evropský prezident, nejen pro mě by neexistovala jiná volba, než volit Masaryka."

Svou titulní otázku kladu ve smyslu Kristovy rady "Buďte jako děti" -- se vším vědomím, že nikdy neobsáhnu všechny historické a kontextuální prameny, k dané otázce se vážící.

Ivan Odilo Štampach (jehož slova v úvodu knihy průpovědí Chléb sám tě neživí čtu na waldorfském statku pro postižené, kde pracuji, před každým jídlem) má nejspíš pravdu, když říká, že Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V listopadu 2008 přispělo celkem 175 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 46415.45 Kč. Příjem z reklamy byl 3300 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 11. 2008 částku 81 005.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a