Bulava (podle NATO SS-NX-30) má mít dostřel 5000 mil (8000 km; pro tři odlišné varianty Bulavy se uvádějí dostřely od 6500 do 10 000 km; pozn. LVI) a dosud selhalo osm z šestnácti pokusných startů. (Podle oficiálních informací bylo uskutečněno celkem jedenáct testů, z nich první dva zahrnovaly jen uvolnění zbraně z šachty a byly úspěšné; následovalo jedenáct testů letových, z nichž se vydařily tři nebo čtyři; pozn. LVI) Někteří významní ruští analytici (např. Ilja Kramnik z RIA Novosti) otevřeně tvrdí, že projekt Bulava by mohl být pozastaven a nová generace raketonosných ponorek by měla dostat starší, ale vysoce spolehlivé rakety Siněva na kapalné palivo. (R-29RMU Siněva je nová generace střely R-29RM Štil, resp. 3M37, RSM-54 a SS-N-23 Skiff, jež zřejmě nese návratové těleso z Bulavy; pozn. LVI)

Zkouška provedená 28. listopadu však nejspíše způsobila názorový posun. Nukleární ponorka Dmitrij Donskoj třídy Typhoon vypustila z Bílého moře u severního arktického pobřeží Ruska raketu Bulava, jež zasáhla určený cíl na poloostrově Kamčatka zhruba 4200 mil (asi 6730 km; pozn. LVI) východně od Moskvy, jak oznámila RIA Novosti. Po tomto úspěchu Ivanov uvedl, že do konce prosince 2008 proběhne ještě jeden start. „Do konce roku bude uskutečněno další pokusné odpálení rakety Bulava, zatímco náš zbrojní průmysl zahájil plnou sériovou výrobu,“ řekl podle zpravodajství RIA vicepremiér Ivanov.

Program Bulava byl schválen v roce 1998 prezidentem Jelcinem a (podobně jako řada dalších ruských zbrojních programů zahájených v té době) trpí nekompetencí a problémy. Moskevský institut teplotechniky, jenž raketu vyvíjí na bázi své úspěšné pozemní mezikontinentální střely Topol-M, v podstatě nemá zkušenosti s vývojem ponorkových zbraní. Konstruktéři si nejprve neuměli poradit s větším odporem, který voda klade při stoupání balistické rakety ve srovnání s kyslíkem a dusíkem ve vzduchu, takže při prvních vypuštěních vystartovaly rakety z oceánu v nesprávných úhlech, což pochopitelně mělo fatální vliv na jejich balistické letové trajektorie a následně samozřejmě i na přesnost zásahu.

Posléze se situace zlepšila, ale zmíněný analytik Kramnik v listopadu napsal: „Je evidentní, že Bulava, známá také jako R-30 v ruském námořnictvu, 3M30 v Hlavním odboru dělostřelectva a raket Ministerstva obrany, RSM-56 podle smlouvy START a SS-NX-30 podle kódu NATO, nedokázala naplnit očekávání, neboť ze sedmi zkušebních startů zcela selhaly čtyři a poslední byl podle oficiálních pramenů jen částečně úspěšný.“ Kramnik napsal i o tom, že problémy se objevovaly v různých částech letu od prvních minut po startu po oddělení hlavice, což ukazuje na nutnost zdokonalení více různých částí rakety.

Kramnik uznal, že žádný z problémů není neřešitelný, ovšem odhadl, že zlepšení spolehlivosti a eliminace potíží „bude vyžadovat možná až tři roky a 12 až 14 pokusných vypuštění, což se odrazí v podstatném odkladu zavedení nových strategických ponorek Projekt 955 do služby, a tím i v oslabení ruského strategického arzenálu, neboť sedm ponorek Projekt 667BDR má být v polovině příštího desetiletí vyřazeno“. Nicméně bývalý ruský prezident a současný předseda vlády Vladimir Putin a jeho „pravá ruka“ Ivanov tlačí na prosazení programu Bulava. Ačkoliv ponorky Projekt 955 by určitě bylo možno adaptovat pro kapalinové střely Siněva, mohl by to být delší, složitější a dražší proces než dokončení vývoje Bulavy.

Ve válce a lásce není nic jisté. A v náročných technologických programech už vůbec ne. Nyní záleží na výsledcích dalších testů rakety Bulava. Pokud významná část z nich opět selže, není vyloučeno, že budoucnost této střely bude opět na vážkách. Ale v této chvíli se zdá, že Bulavě se podařilo uspět a že má před sebou nadějnou budoucnost. Na záchranu rakety Bulava ovšem byla třeba armáda inženýrů, opakované zkoušky, desetiletí trpělivosti a rovněž velká politická vůle, aby byla překonána (někdy zřejmě oprávněná) kritika z mnoha stran. Z celého programu lze vyvodit veliké poučení, které se dá vztáhnout k 50. letům, kdy USA i SSSR vyvíjely první mezikontinentální rakety a setkávaly se s četnými neúspěchy.

Raketová věda není snadná, a to nikoli kvůli teoretickým konceptům, neboť ty jsou v podstatě dosti jednoduché, nýbrž zejména kvůli obrovské náročnosti a komplexnosti stavby samotných raket. Strojírenství na této úrovni nepotřebuje zástup držitelů Nobelových cen; ti jsou třeba na návrh rakety, avšak stavba vyžaduje obrovské množství zkušených a trpělivých techniků, kteří budou znovu a znovu testovat jednu každou součást konstrukce, každou kapku paliva a každý možný vztah mezi všemi komponenty a budou schopni přicházet s nepatrnými změnami, které však ve výsledné synergii zabrání katastrofě.

Dotažení ambiciózních projektů mezikontinentálních balistických raket i protiraketových střel z fáze studie do fáze bojové použitelnosti však vyžaduje také pevné nervy a dobré žaludky jak vojenských šéfů projektů, tak jejich civilních politických nadřízených. Všichni musejí vytrvat v podpoře programu během nekonečných testů a musejí počítat s mnoha neúspěchy. Tato fáze se může jevit nekonečnou a depresivní, avšak vždy je třeba jí projít, aby zbraň dosáhla bojové použitelnosti. Americké protiraketové obranné střele GBI (Ground Based Interceptor) se snad již podařilo toto deprimující stádium vývoje překonat a ruská Bulava se z něj, jak se dá soudit podle aktuálních informací, už také dostala.

Nicméně program Bulava má v Rusku stále nemálo kritiků, z nichž někteří prosazují adaptaci nových raketonosných ponorek Projekt 955 Borej pro starší střely RSM-54 Siněva na kapalné palivo. Siněva má pověst „starožitnosti“, jelikož kvůli méně efektivním pohonným látkám letí v počáteční fázi mnohem pomaleji než Bulava. V dalších fázích letu ovšem dosahuje rychlosti srovnatelné a proti Bulavě unese těžší náklad na delší vzdálenost. (Její nosnost je proti Bulavě více než dvojnásobná a dolet se pohybuje mezi 8300 a 8900 km; pozn. LVI)

Hlavní argument proti zmíněnému řešení je ten, že přestavba třídy Borej pro rakety Siněva by mohla přinést další množství technických problémů. Ačkoli Kreml pokládá ponorky Borej za jeden z nejdůležitějších a nejprestižnějších strategických programů, ruské loděnice se potýkají s cenovými i časovými problémy při jeho realizaci. A to poslední, co by si ruské vedení přálo, by byla další velká vlna potíží. Vlastně lze říci, že kombinace postupně se zdokonalující střely Bulava a spolehlivé rakety Siněva by mohla být pro ruské námořnictvo ideální cestou k tomu, jak uchovat odstrašující potenciál pro další desetiletí.

Zmíněný respektovaný analytik Kramnik pro RIA Novosti napsal: „Páteří ruských námořních strategických jaderných sil by měly zůstat rakety RSM-54 Siněva na kapalné palivo umístěné na šesti nukleárních raketonosných ponorkách Projekt 667BDRM, jejichž životní cyklus by se měl prodloužit do konce 20. let 21. století, a tyto rakety by postupně mohly doplňovat novější střely RSM-56 Bulava na plavidlech Projekt 955/955A.“ (Ponorky Projekt 667BDRM, v kódu NATO známé jako Delta-IV, nesou 16 raket. Úvodní plavidla třídy Projekt 955 nejspíše budou vybavena 12 šachtami pro střely Bulava, ale pozdější jednotky označované jako Projekt 955A pravděpodobně ponesou 16 raket téhož typu; pozn. LVI)

„Ruské námořnictvo hodlá zavést do služby osm ponorek nové třídy, které nahradí současnou třídu Projekt 667BDR. Kolem roku 2020 by ruské válečné loďstvo mohlo provozovat dvanáct až čtrnáct nukleárních raketonosných ponorek, které budou vybaveny 192 až 224 balistickými střelami s celkem 800 až 900 hlavicemi,“ uzavírá Kramnik. Jestliže se podaří tyto ambiciózní plány realizovat, raketové nukleární síly na ruských ponorkách zůstanou jednou z nesilnějších a nejvíce odstrašujících zbraní na světě.

Přehled dosavadních testů rakety Bulava

Bulava beats the blues ZDE