Jaká je realita současného Iráku, viděná ze země, nikoliv ze slonovinové věže?

Respektovaný publicista Nir Rosen, který hovoří plynně arabsky a v Iráku dlouhodobě pobýval, před časem napsal irácký epitaf nazvaný Smrt Iráku: "Irák byl zabit, aby už nikdy nevstal. Americká okupace byla větší pohromou, než invaze Mongolů, kteří ve 13. století vydrancovali Bagdád...jen blázni nyní hovoří o řešeních." Ačkoliv se krveprolévání drasticky zmírnilo, zůstává Irák nejnebezpečnějším místem na zemi. Přesto je situace ve Spojených státech líčena jako úspěch vojenské strategie, tzv. "surge" - tj. navýšením bojových jednotek o 20.000 v minulém roce. Nic na tom nemění masový exodus milionů před sektářským násilím, vylidnění městských čtvrtí, převážně sunnitských, nebo příměří, které loni vyhlásil Muqtada al-Sadr, posílená role a vliv Íránu, ani vytvoření a financování stotisícové armády z bývalých sunnitských povstalců Spojenými státy. Tito "uvědomělí bojovníci" si nyní nárokují své místo na slunci v iráckých bezpečnostních orgánech ovládaných šíity. Těm je to ale proti srsti. Probíhající násilí opravdu dosahuje mnohem menší intenzity než v hororových letech 2006 až 07, kdy bylo v Bagdádu a blízkém okolí každé ráno podél silnic nalezeno 60 až 100 mrtvol coby žeň sektářských bojů. Hlavním důvodem, který ukončil brutální masakry, je vítězství šíitů nad sunnity a etnicky "čisté" město podél sektářských linií, nikoliv však "surge".

Ale zeptejme se třeba obyvatel města Mosul, jak se jim dnes žije. V průběhu několika uplynulých týdnů tisíce křesťanských obyvatel tohoto sunnitského města uprchlo před fanatickými islamisty, kteří nevěřícím vyhlásili svatou válku. Irský publicista Patrick Cockburn, jenž se z Iráku nedávno vrátil, v článku publikovaném na stránkách listu Independent cituje mosulského guvernéra: "Jde o nejkrutější násilí proti křesťanům od roku 2003." "Dosud se do "bezpečné" země vrátilo pouze 120.000 lidí," uvedl člen parlamentní komise Khaliq Zanqana, která monitoruje vysídlení a migraci Iráčanů. Věru úspěch za situace, kdy angloamerická invaze a z ní plynoucí násilí vypudilo z domovů skoro pět milionů osob. Tedy přibližně takový počet, kolik vytvořila sovětská invaze a okupace Afghánistánu v 70. a 80. letech minulého století. Cockburn dále v relaci Democracy Now! k problému dodává: "Na jihu od Bagdádu propukla cholera. Na vině je skutečnost, že do vody byl přidán prošlý chlór. Zatkli pár lidí, kteří na prodeji závadného chlóru vydělali pěkný balík. V Bagdádu jde elektřina tak dvě - čtyři hodiny denně. Všude jsou rozmístěny stovky checkpointů. Vláda také vydala nařízení, podle nějž jsou i lékaři povinni s sebou nosit zbraň."

Velkou ironií budiž fakt, že země pod vládou tyranského Saddáma na tom byla nejen po ekonomické stránce lépe, než je tomu dnes. Po pětiletém radostném budování demokracie čelí Irák vskutku fatálním úspěchům. Neoliberální pravidla hry spolu s okupací vyrobily generaci frustrovaných lidí, plných strachu i zmaru, již zaseli nenávist. V minulém roce podle zpráv OSN pokryl rozvod elektřiny necelou polovinu poptávky. Žádná irácká provincie se netěší nepřerušovaným dodávkám elektřiny; v některých oblastech elektřina funguje pouze několik hodin denně. OSN odhaduje, že na rekonstrukci elektrické sítě je potřeba mezi 40 až 80 miliardami dolarů. Řeky Tigris a Eufrat poskytovaly Iráčanům po dlouhá staletí obživu. Nyní je značná část původně pitné vody kontaminovaná díky americkým náletům a ostřelování povstaleckých bašt ve Fallúdži, Samaří a jinde. Americké bombardování vodovodních a odpadních systémů v roce 1991 má své kruté následky pro Iráčany dodnes v podobě míst, kde jsou tyto systémy nefunkční nebo fungují nedostatečně. Školský systém, který byl za Husajna poměrně na dobré úrovni, smetly boje; tisíce učitelů byly propuštěny, protože patřily k vládnoucí straně Baath, další tisíce utekly před násilím. Okupanti na resuscitaci školského systému nemají patrně velký zájem. To samé se dá povědět i o zdravotnickém sektoru; dvě třetiny lékařů ze země utekly, nemocnice postrádají nutná zařízení a čelí akutnímu nedostatku léků.

Česká média hystericky ryčela, když Rusko uštědřilo malé agresivní Gruzii výprask. Ruská intervence stála životy řádově stovek lidí. Pět a půl roku okupace Iráku mohlo zabít téměř tolik Iráčanů, kolik zabili Sověti Afghánců během osmi let okupace v jejich zemi. V případě irácké katastrofy mluví čeští i zahraniční novináři o "chybách", "zlepšeních", "úspěších" atd. Zde opravdu zůstává rozum stát.