Kdysi jsem napsal úvahu „O Kosovu v nás“ a myslím, že to je podstata problému. K tomu se váže otázka suverenity státu i lidských práv a v podstatě postavení malých národů v evropském společenství a nebo přímo ve světě. To je i o mezinárodním právu a různých smluvních ustanoveních a dokonce o funkčnosti a oprávněnosti existence OSN.

Škoda, že u nás mimo Klause nemáme politika. Máme proto potřebu se sním vypořádat hlavně vzhledem k naší vlastní osobní malosti. Je mnoho důvodů, které je mu možno celkem úspěšně vytknout, vstoupil na naši politickou scénu v převratných dobách jako pravicový politik. Nebyl to právě proto můj člověk, ale dovedl jsem si jeho postoje odůvodnit i když již nesnadněji pochopit. Nelze popřít jeho inteligenci, pracovitost a odhodlání svůj názor hájit. Je to dobrý partner pro názorový střet.

Hlavně je mu vytýkána arogance, netolerance či dokonce sebeuspokojení. Rozhlédněte se kolem, nevím koho k němu přiřadit. Snad uvážlivého soc. dem. Zaorálka, který má věci srovnané a dovede je přesně a s jistotou vyjádřit a přece se nedovede postavit, odsoudit, případně se omluvit za agresivní válku, kterou jsme poprvé v naší historii vedli za vlády sociální demokracie (Zeman) zahájenou opět Německem proti Jugoslávii. Klaus to opakovaně za nás a tedy i za sociální demokracii udělal. Ono být s každým kamarád je těžké a není to ani dobře. Kissinger na dotaz proč je tak výkonný a ještě píše knihy odpověděl: “Mám dobrou vlastnost. Dovedu si velmi brzo udělat nepřátele a tak mě ani přátelé, kterých mám málo, nestojí v cestě, neberou čas, jak se u přátel zhusta stává“. Je to arogance a nebo odpovědnost a respekt k vlastním schopnostem? Nejde však o Klause, ani o lisabonskou smlouvu. Jde o nás.

Suverenita – právo a moc

„Ústup od mezinárodních norem se pojí s agresivní diplomacií. Za těchto okolností se doktrína univerzálního intervencionalizmu může časem obrátit i proti samé humanitární koncepci.“

Jsme relativně malý stát s limitovanou vlastní mocí. Nejsme však bezbranní pokud bude existovat mezinárodní právo, které nám zajišťuje „suverenitu“ a pokud můžeme být „rovnoprávnými“ členy mezinárodních organizací. Současná diskuse se snaží oba tyto faktory, které nás posilují rozmělnit a znejistit. Jak jinak lze číst pana Peheho v MF Dnes (25. 9. 2003) „Pro malé státy ve středu Evropy byla suverenita zatím vždy jen cestou do otroctví, protože nemohly soutěžit se suverenitou mocných.... zbavujeme se části suverenity, abychom mohli zůstat suverénní.“

To Petr Robejšek z Hamburku ze stejných motivů alespoň radí – nejsem cynik, ale jsme malí, nepleťme se do mezinárodní politiky, starejme se o to, aby se lidu žilo dobře a byl v hojnosti - pěstujte jen ekonomickou diplomacii.

Právní uspořádání je rozsáhlá kategorie rozčleněná a rádo by všeobsáhlá. Nikdy však nepostihne všechny aspekty života a to dokonce ani ve vztazích mezi státy. Vždy musí být stanoven mechanizmus jak řešit ty sporné nebo nejasné body. Právo ale těžko oddělíme od systému moci. Ta si nárokuje svůj výklad práva a stále je v pokušení stát samostatně. Vyvstává tudíž před námi problém, „moc práva či právo moci“. Můžeme ilustrovat na příkladech jak se tento aspekt prolíná a obnažuje v praxi.

Svrchovaná moc - suverenita státu je v ohrožení. Jedná se o zásadu ukotvenou v mezinárodním právu již od dob Vestfálské smlouvy koncem třicetileté války (1648). Nyní však je možno citovat řadu osobností, které mají jedno společné. Jsou pro samostatné jednání mocných. Potvrdila nám to Madeleine Albright spolu s exprezidentem Václavem Havlem tím, že „existují vyšší hodnoty než státní suverenita a ve věci Jugoslávie šlo o multilaterální postup NATO a nikoliv o postup jedné strany“. (Právo 21. 11. 2002).

I v našem českém prostředí není situace jednoduchá. To velmi dobře ilustruje „právní“ hodnocení války v Iráku.

Dřívější náš velvyslanec při OSN Kmoníček vysvětlil, že „pokud by někdo použil veto proti zamýšlené rezoluci (nakonec ani nebyla předložena) tak by se jednalo o zneužití veta a nemusilo by se k němu přihlížet“ (Právo 13. 3. 2003). Co k tomu dodat? Nabízí se pouze srovnání s tím, že když právní odbor MZV po srpnu 1968 vypracoval rozbor na jehož základě došel k závěru, že „bratrská pomoc“ byla agresí, autoři svoji právní erudici a charakter pak zaplatili dvacetiletou prací „mimo obor“, aby další právníci poté vypracovali nový rozbor, dle kterého se vše dělo v souladu s mezinárodním právem. Tento přístup neodešel do historie. Poměry se ve stejné podobě a ze stejných motivů vracejí i nyní.

Aktivní v tomto novém pojetí je i dnešní člen vlády Cyril Svoboda (také právník), který v odborném časopise (Mezinárodní politika 1/2004) ještě jako ministr zahraničních věcí vysvětlil, jak je nyní třeba rozumět mezinárodnímu právu:

„Chceme vždy vyčerpat veškeré prostředky mezinárodního práva. Dojde li ale k jejich vyčerpání a nebo pokud tyto prostředky selžou musíme najít v našem společenství odvahu, že se rozhodneme jít cestou preventivních akcí.“

Tento pán má překvapivě ve vládě na starosti legislativu. On však svůj nový teoretický přínos dále rozvíjí . Obecně máme jednat v souladu s principy Charty OSN, pokud to však není možné, (veto) musí se jednat mimo tento rámec. Pan ministr je křesťan. Nemluví však o právu ani o humanitě. Vidí agresi jako nutnost. A ta je o zabíjení. Myslím, že není od věci připomenout, že to byl Vatikán, který ostře odsoudil agresi do Iráku. Jan Pavel II. Vydal zvláštní prohlášení reagující na závažný nový problém lidstva – obranu mezinárodního práva „porušením těchto zásad je cesta do bezpráví.... a bezpráví vede lidi k násilným činům.“ Český katolický klérus a naše křesťanská strana se postavily rozhodně proti Vatikánu v postoji války a míru, práva a bezpráví.

Existuje silná tendence jednostranné akce legalizovat a právně ukotvit. To si uvědomoval i bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan. „Má obava je, že pokud se tato nová zásada přijme, může se stát precedentem, který by vyústil v proliferaci unilaterálního a bezprávného používání síly“.

Divně se proto čte v těchto souvislostech Jan Čulík a vůbec se těžko chápe (v polemice s Kotrbou 11. 12. 2008), že principy nevměšování neplatí v případech, kdy diktátorské vlády vraždí vlastní obyvatelstvo a k tomuto vraždění připodobní i chování „prezidenta nějaké země“ jako manipulátora nebo ješitného nedemokratického omezence. Zde v podstatě svoji úvahou překročuje hranice suveréního státu na základě porušování lidských práv, práv jednotlivce. Nakonec Stát je jen výtvor člověka a člověk je pro někoho dokonce od Boha. Takže má navrch. Opomenul, že pokud by tomu tak bylo, má Rada bezpečnosti způsob řešení. Uvedl dále krásný „jedné z nejdemokratičtější a nejslušnější evropské zemi – Německa“. Zde bych byl velmi opatrný a vždy měl na paměti rozdíl mezi Němcem jako člověkem a osobním sousedem a Německem, které vyvolalo konflikt v Jugoslávii proti původnímu postoji EU i USA jen proto, aby „napravilo důsledky Prvé světové války, kterou zavinili Srbové“ (Genscher) - (Československo, Jugoslávie). To není xenofobní argumentace. Týká se obrany míru a existence - člověka i Němce.

Lidská práva

„Kdo říká lidskost, bude podvádět“

Jak z výše uvedeného je zřejmé, je tu tendence nahradit zásadu suverenity státu suverenitou jednotlivce. I v našem prostředí se objevily různé úvahy se snahou odůvodnit útok na Jugoslávii na příklad tím, že „ideologie lidských práv může být za určitých okolností v protikladu s principem svrchovanosti“ a že „jediným dlouhodobým a stabilním řešením je pokus o zásadní přeměnu současného mezinárodního práva, kdy jednoznačně dominuje v mnohém již překonaná vize nedotknutelnosti suverenity státu“ a dále „zásah aliance proti Svazové republice Jugoslávie je možné v obecné rovině chápat jako první impuls tedy jakýsi precedent..... který mění existující společenskou realitu a vytváří nový dosud nepoznaný stav pro vznik mezinárodně právní obyčejové normy“. (L. Lukášek. Mezinárodní Politika 6/2001). Toto velmi přesné vyjádření v zájmu úslužnosti mocným není z pera pomýleného teoretika, ale muže v té době v exekutivní pozici poradce místopředsedy vlády P. Rycheckého. Ve své podstatě je to velmi nebezpečné uvažování a také to svědčí o politické a právní erudici této kanceláře. Upozorňuji na svoji úvahu uveřejněnou v Britských listech 17. 12. 2003 „Lidská práva - pozor na ně“. A pouze se odvolávám na stanovisko dvou mužů.

Eduard Goldstücker: „Klasický kolonializmus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci....kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako veleúčinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu“. (Právo 22. 1. 2000) A kupodivu můžeme uvést souladnou citaci prezidenta Klause: „Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept, vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii a politickou doktrínu.“ (Při přednášce v prosinci 2003 ve Washingtonu). Tyto výroky jdou k jádru věci. Je ale je zajímavé, že tito dva rozdílní, ale velmi přemýšliví, pánové se shodli.

Vše proti Klausovi

Myslím, že je spousta věcí, se kterými lze, a je dokonce nutno s Václavem Klausem nesouhlasit. Myslím ale také, že to není náš dnešní problém. Naopak současné přístupy prezidenta Klause, které jsou založeny na promyšlené a oprávněné kritice v mezinárodních a velmi napjatých otázkách, zaslouží ocenění. Stejně tak jako odsouzení tendenčního antikomunismu a antirusismu, kde od sebe vzájemně opisují s Petrem Uhlem.

Kritika jeho přístupu k lisabonské smlouvě je v těchto souvislostech jenom zástupným problémem a je navíc vedena demagogickým způsobem (je proti EÚ, málem za vystoupením ČR a pod). Na druhé straně podstata jeho přístupu k rovnosti, nesouhlasu s protiprávním jednáním naší vlády ve věci války, kterou ve své osobní kapacitě, když už mu nepřiznáváme exekutivní pravomoc, se snažil v zájmu cti národa omluvit. On jako hlava státu našel způsob, jak se omluvit a svoji hlavu sklonit. Ano, je arogantní při jednání s hloupými, ale velice skromný a pokorný před neoprávněnou obětí agrese - i té naší.

Přemýšlejme. Nedejme se vmanévrovat do slepé jednomyslné poslušnosti. Bylo toho dost a umírali lidé.