Člověk, když sleduje tu francouzskou satiru na Sarkozyho (ty "gumáky"), to cítí trochu jinak jako Čech. Ono asi v mnoha Češích (včetně mne) škubne, když jsou srovnáváni s Bulhary či Romy. Prostě v Česku panuje takové domnění, že jsme více.

Je téměř pravidlem pohrdat Poláky, Maďary, Ukrajinci atd. Jak se potom mohou Češi divit tomu, že je velké země, jako je Francie, Německo či Británie, neberou příliš vážně, když kultura a historie těchto zemí jim dávají plné právo cítit se nad námi povýšeny. Naše česká civilizovanost existuje jen díky francouzským, německým a anglosaským vlivům.

Můžeme např. Francouze právem upozornit na to, že jsme "vždycky" byli Evropany, ale to pouze proto, že naši králové (jako např. Karel IV.) byli vychováni ve Francii, naši učenci (jako např. Jeroným Pražský) vystudovali Sorbonnu a s našimi filozofy (jako např. s Komenským) disputovali největší duchové francouzského národa (v tomto případě Descartes).

Ostatně žena Ludvíka XVI. pocházela z panovnického rodu, který držel mj. i korunu českou. Jestliže si ale Češi myslí, že se uzavřou do své malosti, do své literatury, své politiky, svých zvyklostí, a že se budou považovat za něco víc než Poláci nebo Estonci nebo Maďaři nebo Bulhaři atd., jsou směšní, hloupí a tupí. V takovém prostředí nemůže vyrůst nic výjimečného, jedině prostřednost. A prostřednost a zatuchlost je hlavní vlajkou národního obrození a celé moderní české identity. Moc by nám prospělo, abychom byli zase světoví jako za Husa či Komenského.

Ostatně i Masaryk, tak uctívaný "vlastenci", byl všechno jiné, jen ne člověk myslící v české metrice; Masaryk byl naopak myslitel tak univerzalistický a znalý euroamerické kultury, že byl zcela neslučitelný s nacionalismem: on vždy Čechy chápal jako nevyspělý národ, který musí sebrat své poučení ze Západu, má-li se někdy vůbec stát demokratickým.

Pln otcovské dobré vůle se český vědec nakloní nad seznam a najde své jméno: položí na něj prst: CECHORIPSKY.

"Ah, Monsieur Sečoripi," řekne sekretářka.

"Vyslovuje se to 'Tché-kho-rjips-qui'."

"Ach, to je těžké!"

"A, mimochodem, ani to nemáte napsáno správně," řekne vědec. Vezme tužku, která ležela na stole, a nad C a R nakreslí malé značky, které vypadají jako obrácené cirkumflexy.

Sekretářka se podívá na značky, podívá se na vědce a povzdychne si: "To je neuvěřitelně komplikované!"

"Vůbec ne, je to velmi jednoduché!"

"Jednoduché?"

"Znáte Jana Husa?"

Sekretářka rychle pohlédne na seznam hostů a český vědec spěšně vysvětluje: "Jak víte, byl to velký církevní reformátor ve čtrnáctém století. Lutherův předchůdce. Profesor na Karlově univerzitě, což byla první univerzita, která byla založena ve Svaté říši římské, jak víte. Ale co nevíte, je, že Jan Hus byl také velkým reformátorem pravopisu. Podařilo se mu to vynikajícím způsobem zjednodušit. Když chcete ve vašem jazyce napsat to, co vyslovujete jako "č", musíte použít tři písmena, t, c, h. Němci dokonce potřebují čtyři, t, s, c, h. Zatímco my, díky Janu Husovi, v našem jazyce potřebujeme jen jediné písmeno, c, s tou malou značkou nad ním."

Vědec se znovu nakloní nad sekretářčin stůl a na okraj seznamu napíše c, obrovské, s obráceným cirkumflexem: Č, pak jí pohlédne do očí a artikuluje velmi jasným ostrým hlasem: "Č!"

Sekretářka pohlédne i jemu do očí a opakuje: "Č".

"Ano. Perfektní."

"Je to opravdu velmi užitečné. Je škoda, že lidé neznají tu Lutherovu reformu jinde než ve vaší zemi."

"Reforma Jana Husa," řekne vědec a dělá, jako že dívčinu chybu neslyšel, "není úplně neznámá. Existuje ještě jedna země, kde se ta reforma používá ... vy přece víte kde, ne?"

"Ne."

"Na Litvě!"

"Na Litvě," opakuje sekretářka a marně se snaží uvědomit si, kde by taková země na světě mohla být.

"A také v Lotyšsku. Takže teď vidíte, proč jsme my Češi tak hrdí na ty malé značky nad písmeny. (S úsměvem: ) Ochotně bychom se vzdali všeho jiného. Ale za tyto značky budeme bojovat do poslední kapky své krve."

(...)

Mezitím se u vchodového stolku zastavil další entomolog a sekretářka zakroužkuje i jeho jméno. Sekretářka pak pohlédne na českého vědce a řekne: "Malý moment, pane Chipiqui!"

"Ano, jsme poctěni, že tu mezi sebou máme možnost přivítat velkého českého entomologa, který, namísto aby se věnoval své profesi, strávil svůj celý život ve vězení. Jeho přítomnost zde nás všechny dojímá."

Berck pociťuje, že jeho řeč je neslaná nemastná, ví, že jí něco chybí, trochu soli, neočekávaný nápad, překvapení. Proto, namísto aby skončil, pokračuje: "A chci využít této příležitosti, abych oznámil svůj návrh na založení francouzsko-české entomologické organizace. (Sám překvapen tím nápadem se okamžitě cítí líp.) Projednal jsem to s kolegou z Prahy (mlhavě učiní gesto směrem k českému vědci), a ten oznámil, že by mu bylo potěšením, kdyby nesla tato organizace jméno velkého exilového básníka z minulého století, který bude navždy symbolizovat přátelství mezi našimi oběma národy. Mickiewicz. Adam Mickiewicz. Život tohoto básníka je nám poučením, které nám bude připomínat, že všechno, co děláme, ať je to poezie, nebo věda, je revoluce. (Slovem "revoluce" se Berck konečně dostane pořádně do formy.) Protože člověk je vždycky uprostřed revoluce (teď už mluví nádherně a ví to o sobě), že, můj příteli? Dokázal jste to svým životem, svými obětmi, ano, vy potvrzujete mé přesvědčení, že každý člověk, hodný toho jména, je vždycky uprostřed revoluce, uprostřed revoluce proti útlaku, a pokud už neexistuje útlak... (dlouhá pauza, takové dlouhé a efektivní pauzy umí dělat jen Pontevin) ... v revoluci proti lidské situaci, kterou jsme si nevybrali."

Český vědec se pak přiblíží k Berckovi a řekne: "To bylo velmi krásné, opravdu velmi krásné, ale dovolte mi, abych vám řekl, že Mickiewicz nebyl..."

Po svých veřejných vystoupeních je Berck vždycky tak trochu jako opilý, jeho hlas pevný, posměšný a hlučný, přeruší českého vědce: "Já vím, můj drahý kolego, já vím stejně tak dobře jako vy, že Mickiewicz nebyl entomolog. Vlastně jsou jen málokdy básníci entomology. Ale navzdory tomuto handicapu jsou pýchou celého lidstva, jehož, pokud mi dovolíte, jsou součástí i entomologové."

Vybuchne velký osvobozující smích jako pára, která byla příliš dlouho stlačována, ano, od té doby, co si uvědomili, že tento pán se sám sebou tak dojal, že zapomněl přečíst svůj příspěvek, entomologům se strašně chtělo se smát. Berckovy impertinentní výroky je konečně osvobodily od jejich skrupulí a hlučně se teď smějí, aniž by se snažili své potěšení skrýt.