Lidu, jež konkrétně politiky zmocňuje prostřednictvím rituálu celospolečenské volby k řízení veřejných záležitostí. Veřejnost, lid, tak svou volbou na politiky do značné míry přenáší i vlastní osudy, jež jsou s politickým řízením celospolečenských procesů úzce spojeny (např. v otázce národní bezpečnosti, přesněji míru a války). Okřídlené heslo antiky „Vox populi, vox dei – Hlas lidu je hlasem božím“ je důkazem, že potřeba elit ovlivňovat a formovat mínění lidu, té neorganizované masy, je staré, jak lidské společenství samo. Zjevnou historickou modifikací vznešeně deklarovaných ideálů antiky je i úvodní ustanovení Ústavy České republiky z roku 1993: „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Pro ilustraci, v době totalitního socialistického Československa znělo identické ustanovení tehdejší ústavy z roku 1960: „Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu“ .

Totalitní režimy pracují na rozdíl od zavedených demokracií i s dalšími metodami „ovlivňování“. Mezi ty patří otevřené i skryté vyhrožování, fyzický nátlak nebo omezování osobní svobody. Politických cílů a stability společenského systému tak dosahují i jinými než jen nenásilným prostředky, prací s informacemi a „svobodnými“ myšlenkami lidí.Tak jako každé mínění, lze pochopitelně i to veřejné účinně ovlivňovat. Stejně tak jím lze i manipulovat. Už v roce 1840 měl prohlásit slavný francouzský spisovatel Honoré de Balzac: „Veřejné mínění se vyrábí v Paříži, a to s pomocí inkoustu a papíru.“

Balzac svým výrokem reagoval na tehdejší rozvoj žurnalistiky, jež se stávala významným zdrojem obživy mnoha tehdy začínajících spisovatelů. Masová média a zejména jejich redakční žurnalistické výstupy jsou i v současnosti klíčovým nástrojem společenské kontroly v rukou elit. Veřejnost se tak může na základě vhodně vybraných a médii prezentovaných údajů ztotožnit s návrhem, na jehož základě schválí postup, který by za jiných, transparentnějších okolností jen stěží přijala. Příkladem budiž podpora - souhlas s neokoloniální válkou USA a jejich spojenců v Iráku.

Společenské deklarace, ústřední dokumenty a ideály, které nesou, jsou v případě jejich hrubého porušování jen prázdným cárem papíru, který selhává i ve své ústřední ideologické funkci. Vymoženosti společenského vývoje, které jsou spojeny se zavedením všeobecného volebního práva, všeobecné dostupnosti základního vzdělání a nástupem nových masmédií, internetu, stále posilují tlaky zdola, jež vyvíjí veřejnost na mocenskou elitu. Tento proces může být i příslibem jistého optimismu. Schopnost a zájem veřejnosti, lidu, rozumět skutečné funkci tradičních masových médií jako nástroji elit pro ovlivňování mínění – vytváření souhlasu, je jedním z podstatných kroků ke skutečné a maximální kontrole vlastního osudu v prostředí moderní – masové společnosti.