Kde jsou, kdepak jsou...?

Otevřeně si musíme přiznat, že situace v českém vysokém školství je nedobrá. V humanitních oborech je stav přímo katastrofální. Výdaje na vysoké školy jsou "šesté nejnižší mezi třicítkou zemí OECD" (Respekt 42/2008), kvalita výuky se rok od roku zhoršuje, peněz je čím dál míň. Pokud se něco nestane (jako že asi ne), v brzké době hrozí propouštění kvalifikovaných pedagogů a možná i likvidace některých humanitních oborů (viz například prohlášení Akademického senátu FF UK

Jestliže se budeme tázat po příčinách, nalezneme strukturní chyby ve vysokoškolském systému v součinnosti s nedostatečným financováním. Příležitost využít zdroje, které ČR získala v období ekonomického růstu, jsme zřejmě již zmeškali. Dnes stojíme na pokraji hospodářské krize, která může mít podobně devastující průběh jako recese ve třicátých letech. O to bude těžší vydobýt pro vysoké školy o něco více peněz. Představa, že zavedením školného se jako mávnutím kouzelného proutku všechno změní k lepšímu, je více než naivní. České vysoké školství potřebuje důkladnou a promyšlenou strukturní reformu, na které se budou podílet nejen ministerští úředníci, ale i zástupci akademické obce. Současné návrhy zatím nejsou přijímány s velkým nadšením ZDE ZDE.

Z tisku se dovídáme, že rektoři požadují mnohem více peněz a vysoké školy začínají bít na poplach. Kde jsou ale studenti, kterých se to všechno týká nejvíc? Proč nedemonstrují na ulicích, nesepisují petice a nepořádají protestní happeningy? Cožpak jim daná situace nevadí?

Na maminku a na tatínka

V dnešní české vysokoškolské praxi to vypadá následovně: učitelé nemají čas na svoje studenty, nevěnují jim dostatek pozornosti, nečtou jejich seminární práce a eseje, konzultace musejí zkracovat na minimum. Učí se v nedůstojných prostorách a konzultuje na chodbě. Magistři vedou magisterské práce, doktoři školí doktorandy. Výuka je mnohdy vedena studenty doktorského studia (někdy i v prvním ročníku), kteří zároveň píší posudky na diplomové práce jenom o pár let mladších kolegů. Začínáme si na univerzitu jenom hrát, podobně jako si děti hrají na maminku a na tatínka.

Je otázka, jestli jsou si studenti této katastrofální situace vůbec vědomi. Asi ano. Žádné masové protesty se ale v nejbližší době očekávat zřejmě nedají. Důvod není lehké určit přesně, ale obecně lze říci, že se jedná o vysoce netřaskavou směsici poslušnosti a lhostejnosti. Děláme prostě to, co se nám řekne a prezentuje jako "normální". Jsme stále ony husákovské děti zvyklé poslouchat a navíc je nám to všechno "tak nějak šumák".

Univerzita již také přestává fungovat jako komunita. Studenti mají svoje vlastní zájmy, do akademických senátů kandiduje jenom pár nadšenců. Někdejší žáky (scolares ), kteří by spolu s učiteli (magistri ) vytvářeli akademické společenství in unum vertere , dnes nahrazují bezbarví clientes , jak na to nedávno poukázal ve svém ostře kritickém projevu filosof a univerzitní profesor Břetislav Horyna.

Studenti jako ovce

Ovečkovitost dnešních scolares pěkně ilustruje smutný příběh se šťastným koncem, který se stal před nedávnem na jedné pražské koleji. Vyskytly se zde totiž štěnice. Ano, čtete správně. Ne vši ani blechy, ale štěnice. Vedení koleje se situací nijak "proaktivně" nezabývalo. Jediné řešení, které připadalo v úvahu, by totiž bylo spálení postelí. Studenti, místo aby si stěžovali, vymýšleli, jak to provést, aby je ty potvůrky v noci nekousaly. Prý funguje, když nohy postele stojí na miskách s vodou. Co všechno se člověk za studií nenaučí?

"Víš co, byli jsme teprve ve druháku, nechtěli jsme si dělat problémy," vysvětloval mi kolega.

Za nějakou dobu byla jedna medička svým učitelem dotázána, od čeho má na rukou ty boláky. S pravdou nejdříve nechtěla ven, ale potom si dodala odvahy a přiznala, že od kolejních breberek. Vyučující okamžitě zvedl telefon a na dané koleji se začaly ještě ten týden pálit postele.

Když studenti tolerují, že se na kolejích žije jako v nejhnusnějším lapáku, jak by je mohlo jenom napadnout, aby se zasadili o nějakou změnu v univerzitním systému? Asi jim to začne vadit až ve chvíli, kdy za studium budou muset platit. Budou se pak ptát: tak za tohle dávám tolik peněz ročně? Abych se tísnil v zatuchlé špeluňce se čtyřiceti dalšími studenty, díval se na znuděného doktoranda a bydlel hůř než kriminále?

Doktorandi jako moderní otroci

Doktorské studium je jedinečným příkladem toho, jak český univerzitní systém nefunguje. Český doktorand dostává měsíčně kolem pěti tisíc korun (v dalších ročnících se částka o něco málo zvyšuje). Žádná velká suma to sice není, ale když člověk nespotřebuje moc energie, tak to vystačí alespoň na jídlo (oni ti "filďáci" toho stejně moc nenasportujou). A když sdílí kolejní pokoj s pěti dalšími kolegy, na což má přednostní právo, tak se i to bydlení dá pokrýt občasnou brigádou.

Faktem ovšem je, že málokterý doktorand chce bydlet na zavšivené cimře a soukat do sebe každý večer špagety s kečupem. Zhýralci proto musí pracovat, alespoň na půl úvazku. To vše by se ještě dalo zvládnout, pokud by jejich povinnosti zahrnovaly pouze práci na dizertaci. Realita je ovšem taková, že se stávají otroky šéfů kateder.

Doktorand má zvláštní status: mezi jeho studijní povinnosti patří i "pomoc katedře" . Tento poněkud vágní pojem se dá vyložit různě. Od adeptů doktorského titulu se očekává , že budou dle potřeby například:

• asistovat při přijímacích zkouškách
• psát posudky na bakalářské a magisterské diplomové práce
• zkoušet
• být na katedře alespoň jedno odpoledne týdně jako služba
• zaskočit za sekretářku v době její nepřítomnosti
• podílet se na organizaci konferencí
• pomáhat s administrativou
• překládat různé texty do cizích jazyků
• stěhovat nábytek (jenom muži)
• chodit učitelům do knihovny, kopírovat pro ně materiály a občas jim i uvařit kávu.

Samozřejmě to dělají zadarmo. Doktorské stipendium je totiž určeno na napsání dizertace a nepochází z rozpočtů jednotlivých kateder. Překvapivě je tomu naopak -- katedry dostávají peníze na studenty.

To by ještě celkem šlo, největším problémem však je, že doktorandi musejí i učit. Výuka povinného univerzitního semináře ale není vůbec jednoduchá. Zvlášť je-li budoucí doktor teprve v prvním ročníku. I kdyby byl sebevětší génius, nemůže v kompetenci nahradit univerzitního profesora nebo docenta. Například takový seminář ze současné literární teorie, pokud je dělán poctivě, zahrnuje témata od klasického strukturalismu přes naratologii a hermeneutiku až k postmoderní filosofii. Který doktorand může říci, že se s těmito myšlenkovými proudy důkladně seznámil? Petr A. Bílek, vedoucí pražské bohemistiky, píše:

Na mnoha ústavech po celé zemi se však tato otázka vůbec neklade. Předpokládá se, že to doktorand prostě "nějak zvládne". Kvalita výuky přece není to, oč tu běží. Při těchto všech lapáliích nesmíme zapomínat, že student musí také psát dizertaci, na kterou v tom shonu nemá moc času. Není divu, že při současném systému je procento lidí, kteří doktorát opravdu dokončí, opravdu mizivé.

Nechodí to tak zatím na všech ústavech, ale pokud se nic nezmění, tak k tomu brzy dojde. Nouzový režim nepozorovaně přeskakuje na normální. Můžeme si alespoň otevřeně přiznat, že to, co v Česku provozujeme, již přestává být univerzitou a stává se pomalu jakousi parodií na univerzitu. To by se asi podivili profesoři Masaryk nebo Palacký, jejichž jména české vysoké školy nesou. Císař Karel by asi taky nebyl úplně "happy".

Normalizace 2008

Není tedy velkým překvapením, že mnozí odborníci zemi opouštějí. Odcházejí jinam, ne vždy nutně na Západ. I jiné "východoevropské" univerzity jim jsou schopny nabídnout více peněz. Talentovaní studenti se hledí dostat na zahraniční stáže anebo se uchytit přímo na některé z evropských univerzit. Důvodů vracet se "do republiky" moc není.

Jiní jsou akademickým systémem natolik znechuceni, že jdou do soukromého sektoru. "Dobrovolně" se pak uzavírají do kukaní a kancelářských chlívků ve skleněných budovách někde za Prahou (Brnem či Ostravou) a místo psaní třeba o české meziválečné historii nebo barokní poezii ze sebe potí reklamní či jiné ptydepe, střílejí barevnými kuličkami na některém ze zábavných teambuildingů pod taktovkou slečny z oddělení "lidských zdrojů" a předstírají, jak je to všechno neskutečně baví. Přesně takovému světu chtěli uniknout, když se rozhodli studovat literaturu a filosofii. Přesně do takového světa se magickým kruhem vrátili.

Kdo potom na českých univerzitách zbude? Nebudou to pouze ony "učící mašiny s životní bibliografií zvící pěti článků v regionálním tisku"? Postesknutí Štefana Švece o tom, že česká bohemistika toho v posledních letech mnoho nového nepřinesla, je trefné. Podobně to vypadá i v dalších oborech. A prý bude hůř...

"Má to cenu..."?

Západ byl v období komunismu vnímán jako mytická oblast, země zaslíbená, kde se mají všichni dobře. Tato představa částečně přetrvává dodnes. Je pravda, že na západ od české kotliny funguje spousta věcí lépe. Například univerzitní profesoři mají o něco víc peněz než uklízečky. Občané jsou ovšem také zvyklí vyjadřovat nesouhlas a nečekají, až jim někdo vrazí do ruky mávátko a pošle je do průvodu. Ve Francii, Británii či Německu se studenti (ale i učitelé) dokážou dohodnout a vyjít do ulic. Uvědomují si, že to musejí udělat sami. U nás jakoby platil pravý opak. Nevím proč, ale představa českých akademiků pochodujících s transparenty městem mi připadá možná leda v nějakém bizarním fikčním světě.

Je nutno dodat, že manifestace nejsou jediným řešením. Univerzity a fakulty se musí začít regenerovat i zevnitř. A to se neděje. Zodpovědnost za jejich podobu sdílíme všichni -- studenti i učitelé. Největší díl mají čelní představitelé fakult a ústavů. Vedoucí kateder raději řeší zoufalou finanční situaci úkolováním doktorandů, takže to "navenek" vypadá, že všechno bezvadně klape.

Právě studenti doktorátů jsou tedy ti, které by mělo být slyšet nejvíc, protože na jejich bedra nakládají "šéfové" úkoly, které nemohou zvládnout. Ocitají se před tzv. nucenou volbou. Mohou "pomoc katedře" odmítnout s poukazem na fakt, že za to nedostávají zaplaceno, nicméně by si tím popudili své představené, a to se jim nechce. Každý má přece zájem v klidu dostudovat. Na druhou stranu tím, že učí, přebírají plnou zodpovědnost za kvalitu výuky.

Ocitáme se ve slepé uličce, ze které není jiného východiska než začít o problémech otevřeně mluvit, diskutovat o nich na akademických senátech a na základě společné dohody začít s představiteli ústavů a fakult vyjednávat. Je třeba odmítat pracovní povinnosti, které náležejí vyučujícím s plným pracovním úvazkem. Teprve potom budou mít vedoucí ústavů opravdový problém a možná i začnou přemýšlet o tom, že by ho mohli začít nějak řešit. Do té doby se nic nestane. Pouze si budeme dál hrát na univerzitu. Ono se asi "stejně nic nezmění", ale třeba to má cenu alespoň zkusit. Oproti svým kolegům v minulosti máme tu výhodu, že po nás nikdo střílet nebude. Alespoň prozatím.

Autor je doktorandem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.