Skupina novinářů " I-Witness Video" natáčí policii při demonstracích, protože policie často zatýká občany a poté si vymýšlí obvinění. Na základě materiálů organizace I-Witness, založených výhradně na videozáznamech, které odporovaly přísežným prohlášením, "vyrobených" policisty, bylo v roce 2004 propuštěno 400 aktivistů z celkového počtu 1800 zatčených osob v St Pauls. Novináři internetového serveru Democracy Now filmují nyní i na Sjezdu Republikánské strany. Pořadatelé sjezdu čelili deseti tisícům demonstrantů, kteří přišli vyjádřit svůj nesouhlas s válkou v Iráku. Převčírem se policie vloupala do budovy organizace I-Witness, zamířila na ně zbraněmi M-16 a provedla v budově důkladnou prohlídku. Během rozsáhlé akce v metropoli amerického státu Minnesota bylo zatčeno několik desítek demonstrantů, kteří proti policejní akci protestovali, a také tým novinářů ze serveru Democracy Now - novináři Amy Goodman, Sharif Abdel Kouddous a Nicole Salazar a fotograf tiskové kanceláře Associated Press.

Amy Goodman je jednou z nejznámějších a respektovaných novinářek ve Spojených státech. Democracy Now! je celostátní síť syndikovaných veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic , která zahrnuje více než 700 místních rozhlasových a televizních stanic po celém území USA a ve světě.

Video zatčení novinářky Amy Goodman YouTube

Ústredná volebná komisia v Bolívii v pondelok zablokovala snahu prezidenta Eva Moralesa o usporiadanie referenda o novej ústave. Podľa rozhodnutia volebnej komisie musí prípadné referendum schváliť parlament. Morales stanovil termín referenda na 7. decembra prezidentským dekrétom. Morales tvrdí, že nová ústava posilní chudobnú väčšinu krajiny, ktorá bola dlhodobo na okraji politického života.

SME: Bolívijská volebná komisia zamietla referendum o novej ústave ZDE

Japonský premiér Jasuo Fukuda (72) včera oznámil svou rezignaci. Řekl, že cílem jeho rezignace je, aby mohl nový kabinet Liberálnědemokratické strany před otevřením dočasného kongresu 12. září vypracovat ekonomickou politiku, která bude vyhovovat státu a občanům. Fukuda jehož popularita za rok poklesla z 60 na 29 procent se snažil oblibu získat nacionalistickými gesty, znovu rozdmýchal nároky Japonska na Kurilské ostrovy, Jihokorejce rozčilil žádostí o navrácení skupiny malých ostrovů Dokto ležících v moři mezi oběma státy, územní nároky vznášel i vůči Tchajwanu. V důsledku opakovaných a rostoucích schodkových rozpočtů se v posledních letech země potýká s výrazným státním dluhem. Japonsko představuje v rámci OECD zemi s nejvyšším poměrem státního dluhu vůči HDP. Ten činí podle oficiálních čísel 147% HDP. Japonsko je ovšem největším světovým věřitelem -- v roce 2007 si tuto pozici udrželo již sedmnáctý rok po sobě. Vláda Liberálů od roku 1999 ovšem přinesla zemi rozsáhlé daňové reformy, spojené se snižováním daní a škrty v sociálním systému.

podrobnosti o japonské daňové reformě ZDE

Po rezignaci premiéra LDS uspořádala naléhavé setkání hlavních představitelů. Opozice požaduje rozpuštění parlamentu a vyhlášení nových voleb.

ČTK: Čelným kandidátem na japonského premiéra zatím Taró Aso ZDE

Evropská unie vyslala na svém mimořádném summitu v Bruselu silný signál podpory Gruzii, zmrazila rozhovory o novém strategickém paktu s Ruskem do doby, než začne Rusko dodržovat podmínky příměří, dojednaného před třemi týdny. Vedoucí představitelé EU požadovali, aby žádná země EU neuznala nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy uvedl, že na Kavkaze jde o vztahy Moskvy se Západem.

Gruzínští představitelé přiznali použití kazetových bomb během konfliktu v Jižní Osetii. V pondělí to oznámila mezinárodní organizace Human Rights Watch (HRW). Ta současně odsuzuje Moskvu z použití stejné munice. Munici kterou použila gruzínská strana, používal v roce 2006 Izrael během války s Hizballáhem v Libanonu.

iHNed: Gruzie použila kazetové bomby v Jižní Osetii ZDE

Vedoucí představitelé opozice v nestabilním regionu Ingušsko odsoudili usmrcení vlastníka internetového portálu, kritického vůči Kremlu. Magomeda Jevlojeva zatkla policie po příletu do ingušského města Nazranu. V policejním automobilu byl zastřelen kulkou do spánku, policie ho pak vyhodila z vozu na ulici.

Již i Hospodářské noviny informují o prudkém poklesu zájmu o hypoteční úvěr. Lidé se konečně začínají probouzet z iluze, že žít na dluh je normální, morální, správné a perspektivní, z iluze, která byla uměle vykonstruována finančníky a zkorumpovanými médii.

Ve svém článku "Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence?" jsem v souvislosti s aktuálním děním na Kavkaze uvedl, že poválečné Spojené státy během studené války napáchaly ve světě více zla než poválečný Sovětský svaz. Obdobně to platí i o uplynulé dekádě. I když Rusko padlo na kolena, stačilo při tom vést ničivou válku v Čečensku. Přestože se mnohým stýská po éře prezidenta Clintona, srovnávají-li ho se současným americkým prezidentem, v průběhu jeho dvou mandátů se Spojené státy dopustily řady nyní polozapomenutých zločinů.

Rekordně dosud nejstrašnější film kameramana F.A.Brabce je jeho nové zpracování Máchovy romantické lyricko-epické povídky Máj. Brabcův film je opravdu vážným kandidátem na nejděsnější český film posledních dvaceti let.

O podpoře Gruzie měl Saakašvili nejspíš úplně jiné představy než komentátor Guardianu. Rusko tato evropská křižovatka nezbrzdí. Výsledek "kruciálního" summitu Unie tvoří několik příslibů, několik opatrných, obojetných, podmíněných formulací a jinak nic. Do doby, než Rusko stáhne svá vojska z Gruzie, pozastavuje evropská sedmadvacítka jednání o "důležité" smlouvě, která má prohloubit především vzájemné ekonomické vztahy, které jsou ovšem prospěšné víc pro Evropu, než pro Rusko. Přitom jednání byla zmrazena na téměř dva roky Evropskou unií až do července. Jako první Polsko a potom Lotyšsko vetovaly tyto rozhovory. K čemu je ale vlastně Rusku Dohoda o strategickém partnerství ? Prodá víc ropy či plynu za lepší ceny? Ne. A nic víc Rusko po Evropě nepotřebuje. Na žádných výrazných sankcích vůči Rusku se evropští premiéři a prezidenti neshodli. Protože je podzim a po podzimu buď přijde plyn, nebo zima.

Je pravda, že Rusko narušuje územní celistvost Gruzie. Ale vzhledem k tomu, že vyhrálo válku, kterou Saakašvili zahájil, a kterou evidentně nejméně slovně podporují USA, EU i NATO, byli by blázni, kdyby se nezabezpečili proti dalšímu vyzbrojení a případnému dalšímu pokusu o vyvolání konfliktu. A ať si o Rusku myslí kdokoli cokoli - nejsou blázni. Snad kdyby náš skvělý "demokratický a vyspělý" svět zvolil jiný způsob chování a jednání po tomto konfliktu, byli by Rusové přístupnější vyjednávání. Pochybuji, že by je k tomu přiměly prázdné výhrůžky jim a podpora Saakašvilimu, který vyvolal konflikt, a teď fňuká, že jsou na něj oškliví, píše čtenářka M. Obermajerová.

Jak mám rád kreslené vtipy Michaela Marčáka, tak tentokrát je jeho vtip opravdu nevkusný. Ani ne čtrnáct dní po 40. výročí zničení Pražského jara se sovětská stalinská hvězda na tanku těžko spojuje s ruskými tankovými insigniemi v dnešní Gruzii. Kromě toho, pane Marčáku, připomínám, že ani Hitlerovi, ani Medveděvovi, ani Saakašvilimu, ani Džugašvilimu nikdy nešlo o žádné "osvobození trpících", píše Tomáš Koloc.

Izrael údajně upouští od své doktríny preventivního útoku a v budoucnu má dávat přednost zejména vhodné obranné taktice, při které využije velmi důmyslný, vrstvený a technologicky propracovaný systém protiraketové obrany. Ten se má stát hlavní jeho prioritou při zajištění obrany země před nepřáteli. "Izrael již nadále nemůže počítat s možností překvapivého zahájení devastujícího preventivního úderu na své nepřátele, jako například na Írán, Sýrii nebo dokonce jednotky Hamásu v Gaze. Izrael, jako demokratický a západně orientovaný stát, už nepočítá s možností zahájení tvrdých útoků na nepřátele, při kterých budou zraněni či zabiti civilisté," prohlásil bývalý generálmajor izraelského letectva Herzl Bodinger v Jeruzalémě na konferenci, věnované horkému tématu americko-izraelské spolupráce v oblasti protiraketové obrany již v roce 2007.

Štěpán Kotrba si asi dělá legraci, když mluví o vůli obyvatel v Osetii a Abcházii. Nezapomněl také na 40% vyhnaných obyvatel z Abcházie? Nezapomněl na vůli Čečny, Ingušska, Tatarstánu a dalších v ruském impériu? Nezapomněl na likvidaci autonomních okruhů v dnešním Rusku? Nebo jen kopíruje ruská média? ptá se čtenář Jan Lánik.

Chodím od metra Roztyly domů podchodem pod ulicí Ryšavého. Je to nevzhledná obdélníková betonová díra, která se vyznačuje tím, že v ní občas nesvítí světlo a je počmáraná jakýmisi neumělými sprejerskými pokusy v podobě černých čar. Před několika měsíci se objevilo u jedné strany podchodu staré auto a jeho mladá posádka začala jednu stranu podchodu proměňovat v opravdové graffiti. Dalo to dost práce, ale bylo to hezké barevné, mělo to strukturu i šmrnc a díky barevnosti bylo najednou v podchodu i více světla.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, svými krajany tu a tam přezdívaný Petit Nicolas (podle hezoučké postavičky autorské dvojice Sempé/Goscinny), má tu smůlu, že lehounce připomíná Jeana-Paula Belmonda. Tato podoba je samozřejmě jen vnějšková, přičemž francouzskému prezidentu pár belmondovských atributů zřetelně chybí. Na druhé straně má však i on výbornou schopnost pobavit publikum. Účastníci pondělní tiskové konference v Bruselu, jíž Sarkozy předsedal a vévodil, si mohli všimnout, že tak dokáže způsobem, jaký si pamatujeme z filmů zlaté éry francouzské lehké komedie, v nichž zářily Belmondův široký úsměv i bílý oblek.

Je zajímavé pozorovat a číst, kolik odborníků na školství máme, kteří všemu rozumí a hlavně ví, jak učit, jak vychovávat, co je špatně a co možná lepší. Hlavním bodem těchto úvah je však na jedné straně to, jací že to jsou dnes spíše neschopní učitelé nejen na základních, středních, ale i vysokých školách a vůbec všude možně, jak v podstatě téměř všichni snad ani nepřemýšlejí, jak jsou nerozumní ve svém počínání a (jak jsem psala už i já), v podstatě neví kudy kam a jsou v koncích. Na druhé straně pak stojí naprostá neochota učitelů přijmout jakýkoliv názor na jejich profesi, který jen zdánlivě zavání kritikou, to vše spojené s výzvou, ať si to tedy ti ostatní zkusí sami, když jsou tak chytří. Už jen dovětkem k tomu všemu bývá, že také v rodinách není vše v pořádku -- a nakonec ani ve společnosti ne. A jak je řešení vlastně velice jednoduché, jen zapomenout na svá "naučená" klišé.

Čtu si se zájmem článek Petera Weisse „Bitka o šesťdesiaty ôsmy“. Petra znám spoustu let a velmi si ho vážím nejen pro to, jak mu to myslí, ale i proto, jak v minulosti v politice konal. Často bez ohledu na své zájmy hledal zarputile cestu k autentické slovenské levici, až skončil jako pedagog. Myslím, že mohu kdykoliv svědčit, že Peter měl několikrát možnost významně pomoci sobě a své kariéře, ale on zůstal věrný své představě o tom, jak má to, čemu věnuje své úsilí a jméno vypadat a fungovat. Dopadl tak, jak jsem naznačil. Nebyla, není a dlouho nebude doba Weissů. Mnohokrát jsem s ním nesouhlasil, ať již jako s partnerem v jednání nebo později jako s kamarádem, ale jeho názory si vždy zasloužily respekt, i když směřovaly k politické sebevraždě. To nebyla kritika, to byla pochvala.

"Každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí."

Přetisk textu Karla Kosíka "Rozum a svědomí", předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace? Ne, tenhle scénář není od George Orwella ani od Tomáše Klvani, zde se činili profesionálové.

Na konci vakací před učiteli, žáky a studenty i rodiči opět leží břemeno učení nebo výuky. Novináři to vědí, a tak budeme v médiích určitě číst lecjaké výroky o školství. Chci vás několika agresivními myšlenkami poněkud znepokojit tak, abyste si včas našli chvíli k hlubšímu přemýšlení o dnešním českém vzdělávání a o školství i o tom, co se o něm tvrdí. Je tu k ovšem přemýšlení i ruský imperialismus, domácí zkorumpovanost bezvýznamných lokálních politiků v ministerském křesle, hokej a jiná významná témata. Na rozdíl od těchto osudových témat však ve vzdělávání můžete něco udělat vy sami. O budoucnosti totiž rozhodne vedle ohřívání klimatu taky úroveň vzdělávání národa.

Rusko nebude akceptovat mezinárodní právo jako závazné, pokud půjde proti jeho zájmům, o nic více, než jak to činí Spojené státy, jak to ukázaly v Kosovu, Iráku a jinde. Kosovo dalo Rusku významnou postkomunistickou lekci: když Západ může provést invazi do suverénního státu bez požehnání Rady bezpečnosti, proč ne Rusko?

AB│ Na článek Anatola Lievena z listu The Times, na který jsme v Britských listech upozornili pod titulkem Gruzie, Západ a politická nepředloženost (Don't pick a fight you can't finish, Mr Miliband, The Times, 26.8.2008), navázal v témže listě další, který rovněž nabádá britského ministra zahraničí k umírněnosti ve vztahu ke konfliktu na Kavkaze. Snad ještě více ale nabádá Gruzii a malé státy obecně k – řekněme – politickému realismu.

Autor, Lord Robert Skidelsky, je emeritním profesorem politické ekonomie na University of Warwick, autorem životopisu ekonoma J. M. Keynese a dnes působí jako komentátor ruského deníku Vedomosti .

Film Občan Havel jistě mohl být natočen s kritičtějším přístupem. A to i do té míry, že by byl Václav Havel vylíčen jako člověk zcela nevhodný pro úřad prezidenta. Mělo by nám však vadit, že vzniklý film není 100% politicky korektní? ptá se Zdeněk Ručka.

Mně se nelíbí slova jako "mnichovský diktát" nebo "mnichovská zrada", jsou příliš emocionální a spjatá s jednoznačným hodnocením. Navíc jsem velmi skeptický, zda někdo, kdo je "předsedkyní společnosti E. Beneše" může přicházet s nějakým objektivním názorem zrovna na události roku 1938. Historie byla v komunistickém Československu ostatně tou nejzdeformovanější a nejprolhanější propagandou, a nikoli vědou - v tom ohledu článek paní prof. Olivové nepřináší nic odlišného od kázání komunistických učebnic.

Občané ČR v posledních legislativních volbách nedali většinu hlasů liberálně pravicovému programu ODS. Přesto se už dva roky země otřásá pod reformačními kroky pravicové vlády . Ať už jde o oklešťování sociálních práv zaměstnanců, zpoplatnění služeb ve zdravotnictví, ale i ve směřování zahraniční politiky - konfrontaci se zeměmi, které v hledáčku amerických zbrojních monopolů unikají mimo dostřel. Vládní koalice vedená ODS přizpůsobila svým potřebám stranu Zelených. A ty nemají, jak známo, jinde ve světě pravicově-liberální žebříček hodnot. Křesťanští demokraté hrají na více šachovnicích, a každé patové řešení je posunuje blíž hranici nevolitelnosti. Všemi přiživovaná a uměle prodlužovaná aféra jejich předsedy prozrazuje o politické kultuře v této zemi víc, než mediálně infantilní kuřimská story.

Schwarzenbergova jednota Evropské unie - je myšlenkově velmi podnětně a fundovaně sepsaný text, navíc mající ve většině bodů i pravdu, jen nechápu, co tento levicový předvolební pamflet dělá na stránkách nezávisle se tvářícího periodika Britských listů, ptá se Alexander Vojta.

Politika je činnost lidí hájících zájmy určité skupiny obyvatelstva, což má většinou za následek, že aby někdo něco dostal, musí se to jinému vzít...

Problém Alexandra Vojty je ten, že nemá komu co vzít a neví o tom, na rozdíl od summitu Evropské unie, který také nemá co komu vzít a uvědomil si to až během tvorby závěrečného dokumentu. Nejhorší politika, která se nedá ani obhajovat a ani akceptovat, je politika, která si nevidí na špičku nosu a z voličů dělá idioty. Pak je jedno, jestli taková politika je pravicová, levicová nebo středová. Není třeba hájit politiku ČSSD, což je v souvislosti s komentářem o gumovém vývoji názorů pseudozeleného ministra zahraničí Schwarzenberga zcela nesmyslný argument. Od samého počátku gruzínské emancipace věděli všichni soudní, že vyostřit situaci ve vztahu k Rusku nelze. Eduard Šavarnadze byl zkušený politik, řídící Gorbačovovu zahraniční politiku v době perestrojky. Znal své partnery i protivníky. Politika mu byla povoláním. Nikdy nebyl tak naivní, jako mladá generace Sorosových stipendistů, která přišla do Gruzie po něm realizovat na zakázku za americké peníze státní převrat, známý jako "revoluce růží".

JU│ Ruská Nezavisimaja gazeta se ve svém článku v příloze, která se soustavně věnuje problematice armád, vojenství či rozvědkám vrací k  sestřelení korejského Boeingu, jehož dvacáté páté výročí se připomíná právě v těchto dnech. Přináší další hypotézu toho, co se tam tehdy stalo – v době vrcholící konfrontace mezi SSSR a USA.

Článek je poněkud paranoidní a některými formulacemi připomíná někdejší sovětskou propagandu. I když samozřejmě není vyloučeno, že spekulace ruského listu mohou být pravdivé.

Zajímavý názor vyslovil Štefan Švec v diskusi o filmu Občan Havel, o němž jsem - právem - zveřejnil ostře kritickou recenzi.

Štefan poukazuje na to, že mám k filmu o Václavu Havlovi kritický přístup, protože ho posuzuji z hlediska investigativního novináře. Film Občan Havel však není dokument, je to fikce. Není to film Pavla Kouteckého, ani onoho mladého režiséra, který snímek po Kouteckého smrti dokončil. Film Občan Havel, je dílo, které Václav Havel natočil sám o sobě. Je známo, že Havel Kouteckého na Pražský hrad zval, vždycky tehdy, když usoudil, že je vhodné, aby ho Koutecký natáčel. (Podobně jako i jindy, kdy Havel tahal za scénou za nitky, je i pro tento film nutné, aby bylo pro veřejnost předstíráno, že autorem není Havel, ale někdo jiný.)

Dvadsiaty prvý august 1968 je čierny deň v dejinách Československa i slovenského národa. Cena za opustenie chápania socializmu, aké mali v hlavách najvyšší politickí predstavitelia krajín Varšavskej zmluvy, bola strašná. Nezaplatili ju len reformní komunisti, ale celý český a slovenský národ. Na tom sa pri štyridsiatom výročí tejto historickej udalosti zhodlo celé slovenské parlamentné politické spektrum i prezidenti a premiéri slovenskej republiky a českej republiky.

Šedesát devět let po zahájení druhé světové války byly zveřejněny dokumenty osvětlující cesty, kterými po jejím skončení prchali nacističtí váleční zločinci. Tyto temné kapitoly útěků vysoce angažovaných nacistických vrahů jako Adolfa Eichmanna a Josefa Mengeleho do Jižní Ameriky osvětluje nedávno vydaná kniha rakouského historika Geralda Steinachera. Podle ní se na nich podílel rozhodujícím způsobem Vatikán a Červený kříž.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 180 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V červenci 2008 přispělo celkem 185 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 40 916.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.7. 2008 částku 231 190.15 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,400.18 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.