15. 8. 2008
Čtu polemiku o vztahu žáků a učitelů a nestačím se divit, píše Pavla Cholevová. Zní sice hezky, že by učitel měl být u žáka ve vážnosti, že si tuto vážnost musí vybudovat svým působením, že nutit žáka k něčemu je špatné a nežádoucí.
Potíž je ale už v zákonech - žák do školy chodit MUSÍ, učitel MUSÍ učit přidělené děti a je jedno, jestli je učí ten, nebo ten. Při povinné školní docházce prostě nějaký učitel být musí.
Co s problémovým žákem? Teď nemyslím přesun na jinou školu, ale co s ním ve chvíli, kdy odmítá poslouchat? Autorita na něj neplatí, snaze kantora se vysmívá, je drzý, případně vulgární.... co pak? Zvýšit hlas víceméně nelze, vynadat taky ne, pár výchovných facek je o kriminál, tak tedy co?
Děti jsou zvyklé být zaujaty silnými a různorodými podněty, hlasitou hudbou, rychlými klipy v televizi, zajímavými počítačovými hrami, silnými emocemi ve filmu a pro takové posluchače má být zajímavý a vážený učitel, který přijde do třídy a jeho hlavní "zbraň" na pozornost žáků je jen a pouze mluvení. Lze sice použít zajímavé pomůcky, od vycpaného kosa po promítnutí filmu, ale to nelze v každé hodině a ani o to nejde. Žák je ve škole především proto, aby vnímal přednášené slovo a zapamatoval si ho. Vše ostatní je pomůcka, doplněk.
A co s žákem, který si založí ruce, dá nohy na lavici a úmyslně provokuje? Případně si před učitelem odplivne, výsměšně se mu dívá do očí a prohodí nepublikovatelné vyjádření? Nechejme teď stranou všechny chytré řeči o autoritě, nevybudovaném vztahu, špatně vyškolených učitelích. Co se spratkem,který se vám směje do očí s vědomím, že vy s ním nic nenaděláte?
Ráda bych v této situaci viděla všechny ty, kteří hájí slabé, citlivé dítě, nutnost chodit kolem vyvíjejícího se organismu a osobnosti po špičkách, všechny ty,kteří zakazují tělesné tresty, všechny, kteří podporují okamžité telefonování ublíženého rozmazlence rodičům.
Ráda bych je postavila před třídu takových spratků a nechala je tam týden. Křičet nesmíš, bít nesmíš, ponížit nesmíš, oni tobě můžou nadávat, neposlouchat tě, ty tam musíš být, protože někdo je učit musí a do školy ti spratci chodit taky musí. Všichni to máte povinně.
Hlavní rozpor vidím v náhledu na situaci. Prý nejsou dobré restrikce. Ale základní rozdání karet je už od začátku restriktivní - žák do školy chodit musí a musí se tam podřídit autoritě. To není o dohodě, to je o donucení. V naší společnosti si ale nějak moc v poslední době hrajeme na dohody, dobré vztahy, kompromisy. To je jen mazání si medu kolem bolavé huby - a neprosazení nadřízené pozice se vymstí nerespektováním velení. Nedovedu si přestavit, že by se o postavení velitele diskutovalo na vojně. Neposlechneš, máme na to tresty podle vojenských řádů. V krajním případě kulka.
Nevím, jaké pravomoci by bylo dobré dát učitelům k obhájení velení a prosazení autority. Na jedné straně se po nich chce, aby děti naučili spoustu znalostí a dovedností, aby je fyzicky ohlídali před úrazem, psychicky před šikanou a pod., na druhé straně si tyto děti vlastně mohou dělat, co chtějí, aniž by jim za to něco reálně hrozilo.
Nevím, jak tuto situaci řešit, jen mě velice popuzuje současný přístup - na děti v rukavičkách, kantoři - snažte se. Nechejte si nadávat, ponižovat se, ať vás děti vyprovokují a natočí na mobil, veřejně zostudí, pak na vás pošlou policii, ředitele, rodiče, linku bezpečí, televizi, možná přijdete za své selhávající nervy o práci.
A dohodněte se, milí kantoři, s dítětem, které se dohodnout nechce.