26. 8. 2008
Gruzie, Západ a politická nepředloženostPohled na gruzínský konflikt z Pákistánu poskytuje zajímavou perspektivu. Zaprvé si člověk uvědomuje, jak naprosto šílené bylo od Západu vyvolat krizi ve vztahu s Ruskem, když čelí Západ neřešitelným problémům v muslimském světě. Je také pozoruhodné, že pákistánská média psala o gruzínské krizi nesmírně vyváženým způsobem, přestože jsou tradičně nepřátelská vůči Moskvě. Je to proto, že když jde o mezinárodní bezvládí, šikanování a agresi, pákistánští novináři už nevidí příliš velký rozdíl mezi Ruskem a Amerikou. Moralizování západních politiků totiž v Pákistánu už nikoho nepřesvědčuje - vlastně to nepřesvědčuje mimo Západ už vůbec nikoho. Británie by neměla vstupovat do konfliktu, který nemůže vyhrát. Tak varuje komentátor Anatol Lieven v deníku Times britského ministra zahraničí Davida Milibanda, který tento týden má v Kyjevě na Ukrajině pronést projev o britské politice vůči Rusku. |
Pokud události posledních čtrnácti dnů něco dokázaly jasně, pak to, že Rusko je ochotné bojovat, pokud má pocit, že jsou na území bývalého Sovětského svazu ohroženy jeho životně důležité zájmy - a že Západ bojovat ochotný není a ani nemůže, vzhledem ke konfliktům v Iráku a v Afghánistánu. Všechny ostatní západní hrozby jsou stejnou měrou prázdné. Rusko samo odstoupilo od spolupráce s NATO. Pokud Západ pohrozí, že vyloučí Rusko ze skupiny G8, Rusko opustí i tuto organizaci - zejména vzhledem k tomu, že je to klub, jehož členy nejsou Čína a Indie a který je stále více bezvýznamný. Moskva upozornila NATO, jak důležitá je dobrá vůle Ruska při zajištění linie dodávek pro americkou-NATO operaci v Afghánistánu prostřednictvím střední Asie. Samozřejmě, NATO může začít být pro linii dodávek plně závislé na Pákistánu. To není zrovna dobrý nápad. Pokud se Rusko plně postaví na stranu Íránu, má schopnost zlikvidovat jakoukoliv možnost kompromisu mezi Teheránem a Západem a postrčit USA k útoku proti Íránu. Takový útok by byl katastrofou pro západní zájmy - a nesmírně by napomohl Rusku. Miliband by měl ve svém projevu na Ukrajině zaujmout realistické postavení. Měl by posílit západní jednotu a rozhodnost v otázkách, jako je snížení energetické závislosti na Rusku. Měl by se ale vyhnout prázdným slibům a beznadějným cílům, jako je obnovení gruzínské suverenity nad Jižní Osetií či Abcházií. Rusko se zase musí vzdát beznadějného cíle obnovení srbské suverenity nad Kosovem. Miliband by si měl dobře rozmyslet, než za Británii přislíbí členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu. Měl by pečlivě zkoumat rozšířené západní přesvědčení, že Rusko v Jižní Osetii "připravilo pro Gruzii past". Žádná taková ruská past totiž neexistovala. V posledních letech totiž Moskva dala absolutně, veřejně a opakovaně najevo, že jestliže Gruzie zaútočí na Jižní Osetii, Rusko bude bojovat. Absolutní past připravil pro Západ prezident Saakašvili. Byla založena na jeho přesvědčení, že jestliže zahájí válku, jejímž cílem bude ovládnout území, o která Gruzie přišla, Západ Gruzii přijde na pomoc. To nefungovalo tak dobře, jak si Saakašvili přál, protože my jsme kvůli Gruzii do války nešli. Na druhé straně, každé prohlášení západních vlád, které nabízejí Gruzii budoucí členství v NATO, je implicitním příslibem, že bude-li to nutné, příště za Gruzii do války vstoupíme. Jak můžeme něco takového slibovat muži, který se nás pokusil zatáhnout do války, aniž by to s námi předem konzultoval? Na Ukrajině by Miliband měl pečlivě studovat celou řadu průzkumů veřejného mínění, z nichž vyplývá, že obyčejní Ukrajinci jsou proti členství jejich země v NATO v poměru asi tří ku jedné. To není pouze proto, že chtějí mít dobré styky s Ruskem, ale proto, že se obávají, že budou zataženi do katastrofálních amerických válek v muslimském světě. Největším nebezpečím pro stabilitu a jednotu Ukrajiny není ruská rozpínavost, ale rozšiřování NATO na východ. Realistická britská politika vůči Ukrajině by měla té zemi pomáhat hospodářsky, politicky a sociálně tak, aby se postupně přiblížila Západu a jednoho dne mohla vstoupit do EU. V žádném případě to neznamená vrhnout Ukrajinu do katastrofální krize jen pro alianci NATO, která Ukrajinu stejně nikdy nemůže a nebude vojensky bránit. Autor, profesor na King's College v Londýně a bývalý korespondent deníku Times v Moskvě, závěrem svého příspěvku, který poslal z Pákistánu, dodává: Pohled na gruzínský konflikt z Pákistánu poskytuje zajímavou perspektivu. Zaprvé si člověk uvědomuje, jak naprosto šílené bylo od Západu vyvolat krizi ve vztahu s Ruskem, když čelí Západ neřešitelným problémům v muslimském světě. Je také pozoruhodné, že pákistánská média psala o gruzínské krizi nesmírně vyváženým způsobem, přestože jsou tradičně nepřátelská vůči Moskvě. Je to proto, že když jde o mezinárodní bezvládí, šikanování a agresi, pákistánští novináři už nevidí příliš velký rozdíl mezi Ruskem a Amerikou. Moralizování západních politiků totiž v Pákistánu už nikoho nepřesvědčuje - vlastně to nepřesvědčuje mimo Západ už vůbec nikoho. Kompletní článek v angličtině ZDE |