Důkazy o tom ležely více než třicet let v zaprášených skříních římského Palazzo Cesi, sídla italské vojenské prokuratury. Počátkem šedesátých let je někdo odtud odstranil, protože by mohly narušit dobré vztahy Itálie k jejímu západoněmeckému partnerovi v NATO. Stále však obsahovaly Spojenci uložená poválečná akta o nelidských činech nacistických okupantů v Itálii, včetně svědeckých výpovědí o vraždách rukojmích. Bylo povinností vojenské prokuratury se tím zabývat, ale teprve v roce 1994, kdy došlo k změnám v celosvětovém uspořádání, byly opět vyneseny na světlo. Tehdy po skončení studené války, která možnost jejich prostudování zmrazila, se dostaly konečně do rukou historiků. Po mnoha desetiletích začala zpřístupňovat národní archivy řada zemí a též Červený kříž v Ženevě umožnil po prvé přístup k tajné korespondenci. Nakonec se otevřely i církevní prameny. Odkryté dokumenty tak vrhají nové světlo na dodnes mýtické temno nad kapitolou útěku stovek nacistických masových vrahů, kteří se vyhnuli spravedlnosti.

Rakouský historik, který prozkoumal archivy ve Washingtonu, Londýně i v Římě, Gerald Steinacher (1970) se intenzivně zabýval tzv. "krysí cestou", kterou nacističtí pochopové jako Eichmann a Mengele využili k útěku. Nebyly to, jak se původně tvrdilo, různé tajné nacistické spolky jako ságami opředená "Odessa", které umožnily jejich cestu do zámoří. Byly to dvě vznešené instituce jako Vatikán a Červený kříž, jak je popisováno v nedávno zveřejněné knize. Z ní vyplývá, že špičky nacistického státu Hitler, Goebbels a Himmler spáchaly sebevraždu, aby se vyhnuly svým soudcům a další část byla po procesech v Norimberku, Polsku a Sovětském svazu popravena. Podle odhadu expertů se však na 8OO nacistických funkcionářů, mezi nimiž bylo padesát kandidátů na trest smrti, podařilo před spravedlností uprchnout. Téměř ve všech případech jejich cesta vedla přes Itálii. Tento středomořský stát byl z různých důvodů ideálním průchozím územím. Stalo se tak proto, že po skončení války spojenecká správa odevzdala své pravomoci italským národním orgánům. Země přitom měla velké přístavy, ze kterých zámořské lodi pluly do všech koutů světa. K nim vedl koridor přes jižní Tyrolsko, kde nacističtí uprchlíci nacházeli podporu u tamního německy hovořícího obyvatelstva. Ti využívali chaotické poválečné situace, kdy miliony evropských bezdomovců proudily ze starého kontinentu do zámoří. Jen na území dnešního Rakouska se nacházelo v jarních měsících 45. roku na jeden a půl milionu cizinců, odsunutých Němců, kozáků bojujících proti sovětské mocí a před Titem prchajících ustašovců z Chorvatska. Mezi nimi se pohybovali i židé, kteří se probíjeli do Palestiny, poté co přežili hrůzy koncentračních táborů.

Bránou do nového života se stal brennerský průsmyk, za jehož překonání se platily pevné tarify. U židů v šestičlenných skupinách se požadovalo čtyři tisíce šilinků. Nacističtí bonzové, dozorci koncentračních táborů, vyšší straničtí vedoucí a gestapáci, kteří v proudu uprchlíků proplouvali jako ryby, museli za sebe platit po tisíci šilincích. K jaké paradoxní situaci docházelo, popsal Simon Wiesenthal. V jednom meranském ubytovacím hostinci strávili noc pod jednou střechou, aniž by to o sobě věděli, jak oběti holocaustu, tak pochopové z SS. Nejvíce z nich emigrovalo do Argentiny, kde vládl od roku 1946 pravicový populista Juan Perón. Tato země na Rio de la Plata byla nyní vůči Němcům přátelská. Byla poslední zemí na světě, která 27. března 1945 vyhlásila pod tlakem Spojených států válku nacistické Říši, tedy v době, kdy Rudá armáda stála před Vídní.

Jižní Tyrolsko bylo přitom pohodlnou mezistanicí pro prchající nacisty. Sympatie k nacistickým "emigrantům" tady byla vůči ostatním oblastem nadprůměrně vysoká. V Meranu se proto usídlil v norimberském procesu osvobozený prezident říšské banky Hjalmar Schacht, který odtud měl bezproblémový přístup ke svým švýcarským kontům. Celé měsíce se v jednom tamním penzionu "Tante -- Anna" skrýval esesácký lékař Emil Gelny, odpovědný za četné nacistické vraždy v rámci euthanasie na tzv. méněcenných, který se později přesunul do Sýrie. Pro prchající nacisty byla nejbezpečnější oblast jižně od Bolzana, kde se v tamní vinařské oblasti od roku 1933 zorganizovala krajně protiitalská nacionalistická organizace.

Této cesty zneužil v roce 1950 organizátor židovských transportů Adolf Eichmann, který zde obdržel průkaz na jméno Josef Klement, technik narozený v roce 1913 v Bolzanu. Vydával se za jednoho ze 75 tisíc italských Němců, kteří po roce 1939 požádali o přestěhování do nacistické Říše. Po svém "návratu" do jižního Tyrolska měl jako občan bez státní příslušnosti obdržet pas Červeného kříže, s jehož pomocí se 14. června 195O vystěhoval do Buenos Aires. Dva roky poté si vyzvedl v Německu rodinu. Nakonec byl v roce 1960 unesen agenty Mossadu do Izraele a dva roky poté po procesu pověšen v Tel Avivu.

Dva roky před útěkem Eichmanna použil stejnou cestu jiný válečný zločinec, smutně proslulý lékař z Osvětimi Josef Mengele. Obdobně obdržel průkaz v Traminu a pod jménem Helmut Gregor se vydával za jihotyrolského reemigranta. Na základě toho dostal pas od Červeného kříže a již v roce 1948 uprchl do Argentiny. Před Mossadem se přesunul pod ochranná křídla pravicově laděné armády do Brazílie. Zde v roce 1979 při plavání v moři byl zasažen mrtvicí a utopil se.

Červený kříž hrál již během druhé světové války pochybnou roli. Jeho švýcarský prezident Carl Jakob Buckhardt byl nejprve obdivovatelem Třetí říše. Pak podle tehdejších pamětníků byl přinejmenším latentním antisemitou. Nejpozději v roce 1943 vědělo vedení Červeného kříže o nacistických likvidačních táborech, ale prohlašovalo, že se k tomu necítí být kompetentní. Zdůvodňovalo to tím, že ženevská konvence se týká pouze válečných zajatců, ale nikoliv civilních vězňů. Američané přišli nakonec v roce l944 k závěru, že "mezinárodní výbor Červeného kříže je pravděpodobně řízen německou tajnou službou".

Většina vlád uznávala platnost pasů Červeného kříže i poté, co již v roce 1947 bylo všeobecně známé, že je používají stovky válečných zločinců. Ještě zavrženíhodnější bylo jednání Vatikánu, kdy Řím po skončení války zřídil tzv. "Pontifica Commissione Assistenza", jejímž prostřednictvím vydával identifikační průkazy. Ačkoliv byly pouze menšinou vlád uznávány, přesto byl tento vatikánský průkaz důležitý při získání pasu Červeného kříže. Bylo tak i v případě Adolfa Eichmanna, který obdržel průkaz podepsaný páterem Eduardem Dömöterem, blízkým spolupracovníkem biskupa Aloise Hudala. Ten byl posedlý ideou pokřesťanštit nacismus. V roce 1937 sepsal knihu "Základy nacionálního socialismu", kterou věnoval Hitlerovi. Byl přesvědčeným antisemitou, který přemrštěným způsobem přivítal norimberské rasové zákony. Přesto ani papež Pius XII. a jeho státní sekretář pozdější papež Pavel VI. neodmítli jeho aktivity. V Hudalově domě se nacházelo stále přinejmenším na pět prchajících nacistů. Tak připravil v roce 1948 útěk velitele vyhlazovacího tábora Treblinky a Sobiboru Franze Stanula. Ten byl nakonec v roce 1967 zatčen v Brazílii a vydán Německu, kde čtyři roky poté zemřel ve vězení. S Hudalovou pomocí se podařilo v roce 1948 uprchnout smutně proslulému důstojníkovi SS Erichu Priebkemu, který nechal popravit stovky italských civilistů. Nakonec byl nalezen v Argentině a odtud vydán Itálii, která jej v roce 1998 odsoudila k doživotnímu vězení. Od minulého roku se však může po Římě opět svobodně pohybovat. Jiný SS -- Gruppenführer Otto Wächter, který je odpovědný za masové vraždy v Haliči, byl ukryt v jednom římském klášteře, kde v roce 1949 zemřel. Jeho smrtí se dostaly na veřejnost aktivity biskupa Hudala a Vatikán byl nucen přiškrtit mu finanční podporu. Bylo však zjištěno, že již předtím dostával finanční podporu od americké tajné služby OSS, kterou přesvědčil, že své aktivity zaměřuje výlučně proti komunismu. Podle historika Steinachera bylo to v zájmu papeže, protože v Itálii byli právě komunisti v tehdejší době velmi silní. Zabránit jejich vstupu do vlády bylo cílem, kterému Vatikán vše podřizoval a nacisté byli vždy antikomunisté. Teprve požadavek rakouské biskupské konference donutil Hudala v roce 1952 vzdát se svého úřadu, stáhnout se do ústraní, kde v roce 1963 zemřel.

Hudal nebyl pochopitelně jediným pomocníkem nacistů. S Vatikánem byl spojen pro chorvatské katolíky příslušný páter Krunoslav Draganović. Ten pomohl k útěku do argentinského exilu s Hitlerem spolupracujícímu ustašovskému poglavniku tzv. "Nezávislého chorvatského státu" Ante Pavelićovi. Ten byl odpovědný za smrt deseti tisíců Srbů, židů a Rómů. Draganović vybavil i "lyonského řezníka" Klause Barbie vatikánským průkazem. Ten však měl i jiné ochránce. Americká CIC ho v roce 1951 přesunula do Bolivie, kde na "bezpečnostní akademii" cvičil pro tamní vojenskou juntu mučitele proti levicové gerille. Po nástupu demokratické vlády v roce 1983 byl vydán Francii, kde zemřel v roce 1991 ve vězení.

Jak se však ukázalo, nebylo někdy třeba postupovat taková rizika útěku. Ukazuje to případ SS -- Sturmbannführera Karl Hasse, který společně s Priebkem měl odpovědnost za zavraždění stovek rukojmích v jeskyních u Říma. Rodák z Kielu žil po válce střídavě v Rakousku a Itálii. Ačkoliv byl na litině hledaných osob, zahrál si v roce 1969 ve Viscontiho filmu přesvědčivě roli důstojníka SS. Nakonec zemřel v klidu v roce 2004 v jednom římském starobinci.