Inspiruje mne k tomu především povzdech Petry Janasové, že ji pět let studia nepřipravilo na kariéru učitelky. Dobře poznávám její příklady mrhání časem a tématem či nedostatečné kompetence vyučujících. Není to tak dávno, co jsem je zažíval -- rozhodně mi to tak připadalo! -- na vlastní kůži při studiu sociální práce. Ovšem nerozumím tomu, na co si autorka (a s ní další v jiných článcích Britských listů) vlastně stěžuje. Jestliže jim taková výuka stačí, proč nabízet něco jiného?

"Příprava na výuku angličtiny pro žáky SŠ ovšem probíhala ve stylu "dáme ruku do tašky, zapískáme na gumovou hračku a žáci musejí hádat, co to je". Pravdou zůstává, že nikdo z nás nechtěl té hbité paní kazit radost tím, že by jí oznámil, že nejsme na Učitelství pro základní školy a retardované. Zkouška z tohoto předmětu spočívala v tom, že jsme museli odevzdat portfolio (např. plakátek na stěnu budoucí třídy s návodem, jak se lepí drak), napsat test na poučky a jména a ústní zkoušení si už nepamatuji vůbec." ZDE

Jestliže někdo stráví pět let svého života posloucháním neužitečných a nezáživných výkladů od nekompetentních lidí, vypovídá to více o něm než o přednášejícím. Z jakého důvodu nevstane a nepožaduje vyšší kvalitu výuky? Ze soucitu se zábavnou paní? Ale jděte -- vždyť toto je oboustranně výhodný obchod. Snadná cesta k akademickému titulu, lemovaná nudnými přednáškami, nenáročnými úkoly a spoustou, spoustou volného času.

To až po jejím projití, až v kontaktu s požadavky zaměstnání zjišťujeme, že těch pět let mělo být stráveno užitečněji a lépe. V rozčarování nad svou nepřipraveností hledáme viníka -- a málokdy se přitom podíváme do zrcadla.

Je odpovědnost vyučujících, vystupovat kvalitně a nadchnout své studentky a studenty, už jistě namítáte. Souhlasím, a dodávám, že tyto předpoklady se vzájemně nevylučují. Spíše se doplňují a ze sebe vycházejí. Nadchnout lze pouze toho, kdo chce být nadšen.

Ve svém jednosemestrálním kurzu v magisterském studiu sociální práce téměř nepřednáším, většinu času strávíme cvičeními, skupinovou prací, snahou o diskuzi. Když téma vykládám, snažím se studentky a studenty zapojovat, povzbuzovat jejich názory a příspěvky do diskuze. Často kladu otázky. Studentky a studenti si je zapisují.

Je těžké v takovém prostředí zůstat motivovaný a snažit se stále znovu podněcot aktivitu studentek a studentů. Je těžké po zkušenostech s většinou výuky přepnout na "interaktivní režim", zapojovat se do diskuzí a "užívat si proces vzdělávání".

Je to těžké, ale je to možné. Vyžaduje to ochotu obou stran věnovat vzdělávání co nejvyšší úsilí. Pokud do něco mnoho vložíme, můžeme mnoho požadovat zpět.